ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.535.2004.1
sp. zn. 29 Odo 535/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. T. H., proti žalované E. K. a. s., o povinnost uzavřít smlouvu o koupi akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 102/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2003, č. j. 5 Cmo 297/2003-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, č. j. 42 Cm 102/2000-48, ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o koupi akcií.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že cenu akcií při povinném návrhu smlouvy o koupi akcií z důvodu zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti, je třeba určovat na základě šestiměsíčního váženého průměru cen na veřejném trhu. Soud argumentoval tím, že smyslem ustanovení §186a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je, aby určení akcionáři mohli ještě dodatečně realizovat prodej svých akcií, když jim dává právo akcie společnosti po určitou dobu vnutit. Z toho nutně vyplývá, že nemohou mít více práv, než kolik jich zrušením veřejné obchodovatelnosti ztratili. Pokud by ke zrušení veřejné obchodovatelnosti nedošlo, mohli by opět jen realizovat své akcie na veřejném trhu. Postup, kterým se odvozuje cena odkupovaných akcií od cen na veřejném trhu, zcela odpovídá logice věci a konečně i mravnosti. Naopak cena stanovená podílem na čistém obchodním jmění je jen pojistkou v nouzi, kdy není možné vyjít z cen na veřejném trhu. Jde totiž o vážnou kolizi se samotnou podstatou myšlenky akciové společnosti, t. j., že akcionáři mohou disponovat svými akciemi, ale nemohou za existence společnosti si tuto ani po částech rozebírat.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Pokud jde o jeho důvodnost odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pokud jde o přípustnost na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel otázku, zda akcie, které nejsou veřejně obchodovatelné, protože jejich veřejná obchodovatelnost byla zrušena a rozhodnutí o tom nabylo účinnosti, je společnost povinna odkoupit postupem podle §186a odst. 4 obch. zák. v rámci povinného veřejného návrhu alespoň za cenu stanovenou podle §183c obch. zák. nebo za cenu, která se rovná hodnotě podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti, určeném na základě účetní závěrky sestavené nebo schválené ke dni konání valné hromady, připadajícího na tuto akcii. Za druhou otázku zásadního právního významu považuje dovolatel otázku, je-li ve věci zcela nerozhodné, zda žalovaný učinil nebo neučinil veřejný návrh smlouvy na odkoupení akcií za situace, kdy byl povinen jej učinit.
Dovolatel vychází z lexikálního výkladu ustanovení §186a odst. 4 obch. zák., které stanoví, že jsou-li akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je společnost povinna koupit je alespoň za cenu stanovenou podle §183c obch. zák., jinak za cenu, která se rovná hodnotě podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti určeném na základě účetní závěrky, sestavené nebo schválené ke dni konání valné hromady připadajícího na tuto akcii. Pokud rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nabylo účinnosti dne 9. 12. 1999, a tedy veřejná obchodovatelnost akcií žalované tímto dnem skončila, nemohly být tyto akcie veřejně obchodovatelné ke dni 22. 12. 1999, ze kterého pochází návrh smlouvy o koupi akcií, který učinila žalovaná. Protože se v té době nejednalo o veřejně obchodovatelné akcie, nebylo možné postupovat podle ustanovení §183c obch. zák. Kupní cena se měla proto rovnat podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti. Dále argumentuje tím, že tento způsob určení kupní ceny akcií měl nepochybně na mysli i zákonodárce, když z důvodu absence cenotvorné funkce trhu s cennými papíry chtěl úmyslně oddělit výši odškodnění za drastický zásah do práv minoritních akcionářů od burzovního trhu. Tomu dle dovolatele nasvědčuje i pozdější novelizace zákona, která spojila výši odškodnění při zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nikoliv s kurzem akcií, nýbrž s posudkem znalce. Dalším argumentem žalobce je, že okamžik zrušení registrace akcií určuje ovládající akcionář, který tak může rozhodnout o zrušení veřejné obchodovatelnosti ve chvíli, kdy je kurz akcií co nejnižší, což se stalo také v tomto případě. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel v dovolání neuvádí žádné nové skutečnosti, o kterých by odvolací soud již nerozhodoval. Žalovaná se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalobci zaplatit jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává u otázky, jakým způsobem má být při povinném návrhu smlouvy o koupi akcií z důvodu zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti určena výše nabídkové ceny, zda podle ustanovení §183c obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000, nebo jako hodnota podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti, určeném na základě účetní závěrky, sestavené nebo schválené ke dni konání valné hromady.
Podle ustanovení §186a odst. 1 obch. zák. je společnost, rozhodne-li valná hromada o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií, povinna učinit do 30 dnů ode dne účinnosti tohoto rozhodnutí návrh smlouvy o koupi akcií postupem podle odstavce 4 osobám, které byly ke dni konání valné hromady akcionáři společnosti a pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nehlasovaly nebo se valné hromady nezúčastnily.
Účinnost tohoto rozhodnutí je upravena v ustanovení §77 odst. 8 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o cenných papírech“), které stanoví, že rozhodnutí je účinné, je-li oznámeno Komisi pro cenné papíry, která pro tyto akcie udělila povolení podle §72 odst. 1 zákona o cenných papírech, a uplynula-li lhůta šest měsíců ode dne, kdy emitent toto své rozhodnutí vhodným způsobem uveřejnil.
Ustanovení §186a odst. 4 obch. zák. určuje, že jsou-li akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je společnost povinna koupit je alespoň za cenu stanovenou podle §183c obch. zák., jinak za cenu, která se rovná hodnotě podílu akcie na čistém obchodním jmění společnosti určeném na základě účetní závěrky sestavené nebo schválené ke dni konání valné hromady připadajícího na tuto akcii.
Lze tedy přisvědčit závěru dovolatele, že ve chvíli, kdy vzniká povinnost společnosti učinit povinný veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, nejsou již akcie veřejně obchodovatelné. Vyplývá to ze zákonné konstrukce, kdy třicetidenní lhůta pro předložení povinného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií začíná plynout dnem následujícím po dni účinnosti rozhodnutí valné hromady o zrušení jejich veřejné obchodovatelnosti. Tento závěr však sám o sobě neznamená, že se cena akcií určí podle druhé alternativy uvedené v ustanovení §186a obch. zák. Pro posouzení toho, podle které z alternativ uvedených v ustanovení §186a obch. zák. je třeba postupovat, je klíčový výklad hypotézy této právní normy, tedy věty: „Pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné,…“. V této hypotéze totiž chybí přesné určení okamžiku, ke kterému je třeba ji vztáhnout. Není zde uvedeno: „Pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné ke dni vzniku povinnosti učinit návrh smlouvy“ ani „ke dni rozhodnutí valné hromady“ ani „ke dni účinnosti rozhodnutí valné hromady“. Vzhledem k tomu, že k určení okamžiku, ke kterému je třeba výše uvedenou hypotézu vztáhnout, a tedy ke kterému datu posuzovat, zda akcie je veřejně obchodovatelná, nelze dospět jazykovým výkladem, je třeba obrátit se k výkladu logickému a teleologickému.
Důvodem vzniku povinnosti učinit návrh smlouvy je zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií společnosti. Právě proto, že jde o změnu týkající se akcií veřejně obchodovatelných, je třeba na tuto situaci vztáhnout úpravu týkající se akcií veřejně obchodovatelných. Jinými slovy, zmiňovanou hypotézu ustanovení §186a obch. zák., je třeba vztáhnout k okamžiku rozhodnutí valné hromady, neboť právě toto rozhodnutí zakládá změnu právního postavení akcionářů, která je důvodem pro vznik povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. V tomto okamžiku se mimo jiné konstituuje subjektivní právo akcionářů, kteří nehlasovali pro zrušení veřejné obchodovatelnosti, na odkup jejich akcií. Jestliže se tedy v okamžiku rozhodnutí valné hromady vymezí okruh budoucích adresátů nabídky, určuje se také, jakým způsobem bude stanovena nabídková cena.
Pokud jde o teleologický výklad, považuje Nejvyšší soud názor odvolacího soudu, že smyslem ustanovení §186a obch. zák. bylo umožnit určeným akcionářům dodatečně realizovat prodej akcií za cenu odpovídající ceně akcií společnosti na veřejném trhu, za správný. Argumentaci dovolatele, že je třeba vycházet z toho, že zákonodárce chtěl úmyslně oddělit výši odškodnění za drastický zásah do práv minoritních akcionářů od burzovního trhu akcií, který neodrážel hodnotu akcií, nelze přijmout. Pokud by tomu tak skutečně bylo, postrádalo by zcela smysl, aby zákonodárce vůbec mechanismus uvedený v ustanovení §183c do ustanovení §186a odst. 4 obch. zák. zakomponoval. Za situace, kdy by zákonodárce zásadně nedůvěřoval kapitálovému trhu, by bylo logické neupravovat způsob určení nabídkové ceny alternativně, ale stanovit jednotný způsob určení této ceny, který by se neodvíjel od ceny na kapitálovém trhu. Tak tomu však nebylo. Ze způsobu, jakým zákonodárce tuto problematiku upravil, naopak vyplývá, že v případě akcií, u nichž je možné určit výši jejich ceny podle toho, za kolik byly obchodovány na veřejných trzích, měl v úmyslu určit výši nabídkové ceny podle ceny, za kterou byly tyto akcie obchodovány.
Jistě lze souhlasit s tím, že kapitálový trh v období, kdy na něm byly obchodovány akcie žalované, neplnil vždy řádně svoje funkce. Je to patrné mimo jiné z toho, že některé tituly byly na veřejném trhu obchodovány minimálně, ale prostřednictvím tzv. přímých obchodů se s nimi poměrně čile obchodovalo. Zároveň je třeba souhlasit i s argumentem dovolatele, že cena akcií na kapitálovém trhu často neodrážela ekonomickou situaci emitenta. To však platilo v obou směrech, tedy podíl akcie na čistém obchodním jmění společnosti mohl být vyšší i nižší než její cena na veřejném trhu. Nelze tak než uzavřít, že právní úprava, která platila v rozhodné době, z této situace nevycházela, ale vycházela z toho, že je třeba respektovat cenotvornou funkci kapitálového trhu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud rozhodly rozsudkem. Sama skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením) nezbavuje soud vyššího stupně (ten však také rozhodoval rozsudkem) povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto také Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby, ve výši 3.100,- Kč [výše odměny je určena podle ustanovení §10 odst. 3, §7 písm. e) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady paušálních výdajů 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 10. května 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu