Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.07.2005, sp. zn. 29 Odo 540/2003 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.540.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.540.2003.1
sp. zn. 29 Odo 540/2003 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr.Pavla Severina v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované B.Z., a.s., o zaplacení částky 36,435.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 740/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č.j. 1 Cmo 58/2002-164, takto: I. Dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem jednak potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 18,986.513,- Kč s příslušenstvím (I. výrok), jednak jej změnil ve zbývající části ve věci samé, tj. ohledně částky 17,449.454,- Kč s příslušenstvím tak, že v této části žalobu zamítl (II. výrok). Současně změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stejně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V předmětné věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 36,435.967,- Kč s 9,868 % úroku z prodlení za dobu od 15. listopadu 1999 do zaplacení, jež představuje vyúčtované úroky podle kupní smlouvy uzavřené účastníky dne 1. ledna 1994, kterou byl převeden do vlastnictví žalované majetek privatizovaného státního podniku M. a t. B. za kupní cenu 120,955.846,- Kč (dále jen „kupní smlouva“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v rámci kupní smlouvy byla dohodnuta úhrada kupní ceny ve splátkách, s tím, že v jejím článku IV. bylo dohodnuto „úročení splátkového prodeje“ 12 % roční úrokovou sazbou z dlužné částky. V tomto směru soud prvního stupně vycházel jednak ze znění článku IV. kupní smlouvy, jednak z jejího dodatku č. 2 ze dne 17. ledna 1995, kterým byl částečně změněn článek IV. smlouvy. Odvolací soud se především zabýval výkladem článku IV. bodu 4. kupní smlouvy a v této souvislosti i jejího dodatku č. 2, jímž došlo ke změně článku IV odstavce 4 této smlouvy. Při použití výkladových pravidel uvedených v §266 odst. 1 až 4 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.“) odvolací soud dovodil, že ujednání obsažené v kupní smlouvě ve znění: „Splátkový prodej tj. počínajíc splátkou k 31. říjnu 1994 bude kupujícímu úročen 12 %“ je neplatné pro neurčitost ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák“), neboť z něj jednoznačně nevyplývá, že ve smlouvě uvedená 12 % úroková sazba je sazbou roční, a jaká částka je předmětem úročení. Dále odvolací soud vyložil dodatek č. 2 ke kupní smlouvě tak, že došlo ke změně termínu jednotlivých splátek, a to změně ujednání o úrocích za splátkový prodej, které bylo nově formulováno „splátkový prodej tj. počínaje splátkou k 31. října 1995 bude kupujícímu úročen 12 % ročně z dlužné částky“. Tuto dohodu odvolací soud již vyložil jako určitou a srozumitelnou a dovodil, že na jejím základě vzniklo žalobci právo na úrok ze splátkového prodeje ve výši 12 % z dlužné částky od 1. listopadu 1995, který představuje částku 18,986.513,- Kč. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ohledně částky 18,986.513,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající části ve věci samé, tj. ohledně částky 17,449.454,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu v odstavci druhém (měnícím výroku), ohledně částky 17,449.454,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení. V odůvodnění dovolání dovozoval dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.), proto, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně vytýkal odvolacímu soudu nedůsledné a tím nesprávné použití interpretačních pravidel vyjádřených v ustanovení §266 obch. zák. respektive výkladového pravidla vyjádřeného v §35 obč. zák. V této souvislosti dovozoval, že ustanovení §266 obch. zák. se použije pro obchodní vztahy v případě, kdy právní úkon jako takový je dostatečně určitý, ale není v něčem dostatečně přesný a tuto nepřesnost lze odstranit za pomocí těchto výkladových pravidel. Z průběhu dosavadního řízení, zejména z písemných vyjádření žalovaného je podle žalobce nepochybné, že „vůlí smluvních stran bylo úroky ze splátkového prodeje platit“, přičemž sporným mezi stranami byl pouze způsob jejich výpočtu. Způsob úročení splátkového prodeje navíc vyplývá z obecně závazného právního předpisu – zásad dalšího postupu při privatizaci přijatém usnesením vlády České republiky pod číslem 568 ze dne 6. října 1993 na základě zmocnění obsaženého v části 6 §41 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Na základě těchto argumentů pak dovozoval, že odvolací soud sice správně aplikoval výše citovaná ustanovení, ale nesprávně je, a zejména jejich vzájemný vztah, vyložil a dospěl k chybnému rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Setrvala přitom na svých námitkách uplatněných již v řízení před odvolacím soudem, v nichž dovozovala, že ujednání týkající se splátkového prodeje, tak jak je obsaženo v článku IV bodu 4 kupní smlouvy, je neurčité a nesrozumitelné, neboť z něj není seznatelné, za jaké období a z jakých částek budou úroky účtovány. Dodatkem č. 2 ze dne 17. ledna 1995 došlo k modifikaci kupní smlouvy tak, že se úhrada jednotlivých splátek posouvá o jeden rok a bylo současně dohodnuto nové úročení splátkového prodeje počínaje splátkou k 31. říjnu 1995. V další části svého vyjádření žalovaná zcela akceptovala a podpořila právní závěr odvolacího soudu týkající s ujednání o úročení splátkového prodeje za období od 31. října 1994 do 31. října 1995. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o.s.ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu v odvoláním napadené části ve věci samé rozsudkem měnícím, proto dovolání proti němu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci jde v případě, kdy odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení je pak způsobilým dovolacím důvodem tehdy, je-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce napadá právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o splátkovém prodeji obsažené v kupní smlouvě ze dne 1. ledna 1994 podle §37 obč. zák. pro neurčitost argumentuje tím, že vůle účastníků při uzavírání smlouvy byla shodná v tom, že žalovaná bude platit úroky „ze splátkového prodeje“. Samotná souhlasná vůle účastníků směřující k vzniku závazku (platit úroky) však ještě neznamená, že smlouvu, případně její část lze považovat za platně uzavřenou, pokud je projev vůle vyjádřen nesrozumitelně nebo neurčitě a nelze z něj z tohoto důvodu jednoznačně určit její obsah ani při použití interpretačních pravidel. Pro vznik závazku platit úroky je rozhodující jednoznačné určení výše úrokové sazby, časové určeni počátku, od kdy mají být placeny a částka, z níž mají být počítány. Jestliže text dotčené části smlouvy, tj. ujednání o úročení splátkového prodeje, vzhledem k jeho neurčitosti oba účastníci vykládají rozdílně, bylo by toto ujednání možno posoudit jako platné pouze tehdy, pokud by jeho neurčitost byla odstranitelná výkladem za použití výkladových pravidel, která jsou pro oblast obchodních závazkových vztahů upravena v §266 obch. zák. Odvolací soud při posouzení platnosti ujednání o úročení „splátkového prodeje“ aplikoval výkladové zásady vyjádřené v §266 obch. zák. (a proto mu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci z hlediska použití správného právního předpisu). Vycházel ze zjištění, že návrh smlouvy zpracoval žalobce a pokud dospěl k závěru že text „splátkový prodej, tj. počínajíc splátkou k 31. říjnu 1994, bude kupujícímu úročen 12 %“ je neurčitý ve smyslu §37 obč. zák., Nejvyšší soudu považuje tento právní závěr za správný. Posuzovaný text z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti jako právního úkonu nejenom že umožňuje jeho rozdílnou interpretaci, ale neumožňuje jednoznačné posouzení, jaký právní následek po obsahové stránce (úrokový závazek) jím hodlal žalobce založit (pokud jde o jeho výši, ale i pokud jde o určení základu, z něhož má být úrok počítán). Neurčitost ujednání v kupní smlouvě ohledně závazku platit úroky v souvislosti s dohodnutým splátkovým režimem má za následek její neplatnost podle §37 obč. zák. v části, jež se týká úročení „splátkového prodeje“ a ve svém důsledku vede k závěru, že dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je správný. Nejvyšší soud proto konstatoval, že nelze dovodit nesprávné právní posouzení věci v dovoláním napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu a jelikož neshledal ani procesní vady, k nimž by jinak byl povinen přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobce ve věci samé jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.). Žalobce podal výslovně dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy povahu usnesení a tuto povahu neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Žádné z těchto ustanovení občanského soudního řádu však nezakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce, zaměřené do výroku o nákladech řízení odvolacího soudu, odmítl jako nepřípustné podle §243 odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. července 2005 JUDr. František Faldyna, CSc.,v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/27/2005
Spisová značka:29 Odo 540/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.540.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§243 odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.
§218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20