ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.564.2005.1
sp. zn. 29 Odo 564/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně K., s.r.o., proti žalovaným 1. A. P., 2. V. Z., a 3. L. Z., o zaplacení 2,163.905,40 Kč s příslušenstvím a 1,305.532,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 144/98, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 6 Cmo 58/2004-172, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 6 Cmo 58/2004-172, se ve výroku ve věci samé, jímž bylo žalované A. P. uloženo zaplatit žalobkyni 2,163.905,40 Kč s 14,4% úrokem z prodlení od 30. června 1998 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k této žalované zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. září 2003, č.j. 23 Cm 144/98-132, mimo jiné, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči první žalované zaplacení částky 2,163.905,40 Kč s příslušenstvím z titulu ručení za závazek Jana Popa ze smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně - K. b., a. s. (dále též jen „banka“) - sjednala s J. P. a J. Z. dne 29. dubna 1993 smlouvu o úvěru, podle níž jmenovaným vyplatila částku 5,600.000,- Kč. Ve vztahu k ručitelskému prohlášení první žalované ze dne 29. dubna 1993 přitom dovodil, že žalobkyně existenci platného písemného úkonu neprokázala proto, že podpis ručitelky na listině nemohl být ověřen pracovnicí banky, když první žalovaná v bance nikdy nebyla; navíc listinu, do které výši ručení dopsal pracovník banky, nelze považovat za písemný projev vůle první žalované.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a první žalované uložil zaplatit žalobkyni 2,163.905,40 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu ručitelským prohlášením první žalované ze dne 29. dubna 1993 odvolací soud dospěl k závěru, že A. P. písemně prohlásila, že ručí za závazek J. P. a J. Z. vzniklý ze smlouvy o úvěru č. 016/90/93/20 ze dne 29. dubna 1993, a to „do částky Kč (korun čs.) 1,300.588,40, 863.347,-“, čímž vzala na sebe povinnost pohledávku banky v uvedené částce uspokojit, jestliže tak neučiní dlužník.
Zabývaje se dalšími výhradami první žalované, odvolací soud akcentoval, že předložení listin ve fotokopiích není důvodem pro neprovedení důkazu těmito listinami (za situace, kdy první žalovaná nenamítala ničeho proti pravosti či správnosti listin). Jako nedůvodnou posoudil také výtku, podle které zajištění úvěru ručením nebylo sjednáno ve smlouvě o úvěru, neboť toto podmínkou platného vzniku ručení není. Měnou uvedenou v ručitelském prohlášení je třeba - podle odvolacího soudu - rozumět „koruny české“, když „koruna československá“ byla k 1. lednu 1993 zrušena a ručitelské prohlášení (v němž bylo označení měny „Kčs“ předtištěno) je podepsáno českými subjekty. Podmínkou platnosti ručitelského prohlášení pak není ani jeho podpis ručitelem před pracovníky banky nebo v bance, nehledě k tomu, že první žalovaná nezpochybnila pravost svého podpisu na listině a neprokázala, že po jejím podpisu byl text listiny dopisován.
Proto odvolací soud uzavřel, že A. P. převzala ručení za závazek dlužníků do výše 2.163.905,40 Kč. Přitom nepovažoval za důvodnou ani její námitku, že na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů, převzal její ručitelský závazek (vzniklý za trvání manželství) bývalý manžel J. P., neboť dohoda o vypořádání společného jmění manželů se o převzetí ručení nezmiňuje (ač jinak všechny závazky vzniklé za trvání manželství byly na Jana Popa dohodou převedeny).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé ve vztahu k žalované A. P., podala jmenovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [srov. §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. ].
Dovolatelka popírá pravost podpisu na ručitelském prohlášení, tvrdíc, že v bance nebyla (ač je její podpis na ručitelském prohlášení pracovnicí banky ověřen), přičemž se odvolává na obsah svědecké výpovědi J. M., která připustila, že v některých případech ověřila podpis na základě pokynu nadřízeného, jenž prohlásil, že listinu podepsala osoba v ní uvedená. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyl předložen originál listiny (ručitelského prohlášení) a dovozuje, že tak nebyla dodržena písemná forma vyžadovaná zákonem. Dále namítá, že smlouva o úvěru se o zajištění ručením nezmiňuje a že se soud nevypořádal s námitkou nedostatku vážnosti a svobody projevu vůle při převzetí ručení, když dovolatelka byla srozuměna pouze se zajištěním zástavním právem k nemovitosti. Poukazuje i na neplatnost právního úkonu pro nedostatek jeho určitosti, neboť z prohlášení není zřejmé, do jaké částky mělo být ručení převzato, když „v listině jsou uvedeny částky“ 1,300.558,40 Kčs a 863.347,- Kčs, přičemž upozorňuje, že měna „Kčs“ předtištěná v prohlášení v době vystavení listiny neexistovala.
Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanovením §266 odst. 3 obchodního zákoníku „nevzal náležitý zřetel na všechny okolnosti související s projevem vůle“. Současně setrvává na výhradě, podle níž ručitelský závazek přešel na J. P., a v této souvislosti odkazuje na dohodu o vypořádání společného jmění manželů, která se výslovně týká pohledávek věřitelů vzniklých za trvání manželství a přihlášených v konkursním řízení na majetek J. P. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu co do obvyklé úrokové sazby; přitom poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2272/2000.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se zcela ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i odvolací řízení v této věci.
Z obsahu spisu je nepochybné, že podstatou procesní obrany první žalované byla (mimo jiné) námitka, že ručitelské prohlášení ze dne 29. dubna 1993 nepodepsala (srov. protokol o jednání ze dne 4. září 2003 čl. 112), a byť se podpis na prohlášení zdá být její, není si vědoma, že by podpis na listinu s tímto textem připojila (srov. tentýž protokol čl. 114, jakož i vyjádření k odvolání - viz č.l. 156-158). Ze spisu rovněž vyplývá, že soud prvního stupně ve vazbě na toto tvrzení první žalované žalobkyni nepoučil podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání jejího tvrzení, že podpis na ručitelském prohlášení je podpisem A. P., a žalobu vůči ní zamítl. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz ručitelským prohlášením, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, když dospěl k závěru, že první žalovaná nenamítala nic proti pravosti a správnosti tohoto prohlášení a nezpochybnila pravost svého podpisu na listině.
Takový závěr však ve světle tvrzení žalované o tom, že ručitelské prohlášení nepodepsala, neobstojí. Jelikož listinu obsahující sporné ručitelské prohlášení nelze považovat za veřejnou (srov. §134 o. s. ř.), tížilo důkazní břemeno o tom, že ji A. P.(jako ručitelka) podepsala, žalobkyni. Založil-li odvolací soud závěr o tom, že první žalovaná ručitelské prohlášení podepsala, jen na absenci námitky co do „pravosti a správnosti“ listiny a pominul-li její výhradu, podle níž „prohlášení nepodepsala“, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolatelkou výslovně uplatněnými dovolacímu důvody, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně, ačkoli žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítl, žalobkyni v rozporu s ustanovením §118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil o povinnosti označit důkazy ke spornému tvrzení o tom, že žalovaná ručitelské prohlášení podepsala.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu