ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.567.2004.1
sp. zn. 29 Odo 567/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci návrhu Ing. J. F., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady R. V. B. a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, o dovolání R. V. B. a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2004, č. j. 8 Cmo 390/2003-85, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2004, č. j. 8 Cmo 390/2003-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2003, č. j. 37 Cm 145/2002-62, tak, že vyslovil neplatnost všech usnesení přijatých náhradní valnou hromadou společnosti R. V. B., a.s. (dále jen „společnost“), která se konala dne 18. 6. 2002.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že navrhovatel se domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady především proto, že v důsledku odcizení akcií ztratil práva spojená s vlastnictvím rozhodujícího počtu akcií, zejména byl zkrácen na možnosti hlasovat jako majoritní akcionář a rozhodným způsobem ovlivnit klíčová rozhodnutí valné hromady. Dalším důvodem bylo porušení zákona a stanov při svolání náhradní valné hromady, když ji svolal jediný člen dozorčí rady, která se k tomu jako kolektivní orgán řádně nesešla. Přitom navrhovatel neshledal naplnění podmínek ustanovení §199 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť zájmem společnosti není, aby nad společností získaly kontrolu osoby, které jednaly protiprávně (násilné odnětí akcií většinovému akcionáři).
Navrhovatel spatřuje nesprávnost postupu dozorčí rady v tom, že dozorčí rada nejprve nesvolala řádnou valnou hromadu, a teprve v případě, že by nebyla schopna se usnášet, náhradní valnou hromadu. Dále navrhovatel namítá, že nebyla dodržena lhůta pro oznámení o konání náhradní valné hromady a v důsledku toho proběhla nikoliv svolávaná náhradní valná hromada, ale řádná či mimořádná valná hromada a na této valné hromadě konané dne 18. 6. 2002 byli přítomni akcionáři, kteří měli akcie, jejichž jmenovitá hodnota činila 15,284.000,- Kč a tedy účast nedosáhla požadovaných 50 % základního kapitálu. Proto nemohla tato valná hromada platně přijímat usnesení. Navrhovatel dále vyjádřil svůj názor na otázku vlastnictví akcií, které jsou v úschově u Okresního soudu v Olomouci.
Společnost podle odvolacího soudu namítala, že poté, co nebyla mimořádná valná konaná dne 10. 5. 2002 schopná usnášení, byla svolána pozvánkou uveřejněnou dne 3. 6. 2002 náhradní valná hromada, která proběhla 18. 6. 2002, čímž nebyla dodržena patnáctidenní lhůta stanovená zákonem. Podle společnosti však k tomu došlo proto, že navrhovatel, který byl předsedou představenstva, odmítl náhradní valnou hromadu svolat, ačkoliv její svolání nejdříve přislíbil. Toto porušení zákona považuje společnost za nepodstatné porušení ve smyslu ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák.
Dále odvolací soud uvedl, že, s výjimkou názoru účastníků na vlastnictví akcií společnosti, jež jsou v úschově u Okresního soudu v Olomouci, je mezi účastníky sporné pouze právní posouzení okolností spočívajících v porušení práva při svolání náhradní valné hromady, a to konkrétně, zda jde o takové porušení právních předpisů, které spadá do ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák., pro které soud neplatnost nevysloví.
Pro právní posouzení věci považoval odvolací soud za rozhodující to, že náhradní valná hromada nebyla svolána ve lhůtě stanovené v ustanovení §185 odst. 3 obch. zák., tedy v patnáctidenní lhůtě po konání mimořádné náhradní valné hromady, když tato byla svolána na den 10. 5. 2002 a pozvánka na náhradní valnou hromadu byla uveřejněna až 3. 6. 2002. Odvolací soud vyšel z názoru, že není-li náhradní valná hromada svolána do patnácti dnů nebo se nebude konat do šesti týdnů ode dne, na který byla svolána původní valná hromada (v tomto případě mimořádná valná hromada), nejde o náhradní valnou hromadu a neplatí tedy zkrácení lhůty pro její svolání ani výjimka ze schopnosti usnášení podle §185 odst. 3 obch. zák.
Odvolací soud doplnil dokazování zápisem z náhradní valné hromady společnosti konané dne 18. 6. 2002, z něhož zjistil, že na této valné hromadě byli přítomni akcionáři, kteří předložili listinné akcie na majitele, jejichž celková jmenovitá hodnota činí 15,284.000,- Kč, s nimiž je spojeno 15.284 hlasů z celkového počtu 40.000 hlasů a tím byla náhradní valná hromada považována za usnášeníschopnou.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě oddíl B vložka 1057 odvolací soud zjistil, že společnost má základní kapitál v hodnotě 40,000.000,- Kč.
Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že nebyla-li náhradní valná hromada svolána ve lhůtě stanovené v ustanovení §185 odst. 3 obch. zák., došlo k takovému porušení právních předpisů, jehož důsledkem je, že napadaná valná hromada nebyla schopná usnášení, neboť na ni nelze pohlížet jako na náhradní valnou hromadu, nýbrž jako na valnou hromadu řádnou, popřípadě mimořádnou, pro kterou neplatí výjimka ze schopnosti usnášení podle §185 odst. 3 obch. zák. Podle stanov společnosti je valná hromada schopná usnášení, jsou-li na ni přítomni akcionáři mající akcie, jejichž celková jmenovitá hodnota přesahuje 50 % základního kapitálu, což u napadané valné hromady splněno nebylo. Z toho je nutno dovodit, že usnesení přijatá na napadené valné hromadě nebyla přijata platně, přičemž nebyl naplněn žádný z důvodů ustanovení §131 odst. 3 obch. zák.
Proto odvolací soud změnil napadenou část usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu vyhověl (§220 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odůvodnění dovolání uvedla, že podle závěru odvolacího soudu by nebylo možné svolat náhradní valnou hromadu nikdy, pokud by ji představenstvo nesvolalo do patnácti dnů ode dne, kdy se sešla usnášení neschopná valná hromada. Představenstvo totiž zpravidla nebude mít zájem na svolání takové náhradní valné hromady v případě, kdy na jejím pořadu jednání bude otázka odvolání představenstva.
Za takové situace podle názoru odvolacího soudu nemá dozorčí rada právo podle §199 odst. 1 obch. zák. svolat náhradní valnou hromadu, ale pouze řádnou popřípadě mimořádnou valnou hromadu. Vzhledem k ustanovení §181 obch. zák., které jednoznačně definuje možnost svolání mimořádné valné hromady pouze na přání kvalifikovaného akcionáře, zbývá dozorčí radě v takovém případě pouze možnost svolat řádnou valnou hromadu v nezkrácené lhůtě. V případě „neusnášení schopnosti“ takovéto valné hromady přísluší právo ke svolání náhradní valné hromady toliko představenstvu, které nemá zájem jí svolat, protože právo na svolání náhradní valné hromady má podle ustanovení §185 odst. 3 obch. zák. pouze představenstvo, nikoli svolavatel původní valné hromady.
Dovolatelka se domnívá, že v projednávané věci bylo naplněno ustanovení §131 odst. 3 obch. zák., a to v tom směru, že porušením právních předpisů při svolání náhradní valné hromady došlo pouze k nepodstatnému porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Dále dovolatelka poukazuje na ustanovení §131 odst. 3 písm. b) obch. zák., které zakazuje soudu vyslovit neplatnost usnesení valné hromady v případě, že je v rozporu se zákonem při svolávání valné hromady zavinil ten, kdo se neplatnosti domáhá, což v projednávané věci učinilo představenstvo, jmenovitě jeho předseda, který se domáhá neplatnosti usnesení valné hromady, kterou měl svolat, což neučinil.
Dovolatelka se domnívá, že ustanovení §185 odst. 3 obch. zák. je ve vazbě na ustanovení §199 odst. 1 obch. zák. třeba vykládat tak, že pokud představenstvo ve stanovené patnáctidenní lhůtě nesvolá náhradní valnou hromadu, je tu dozorčí rada, aby dalších patnáct dnů od marného uplynutí prvních patnácti dnů určených pro svolání náhradní valné hromady ze strany představenstva tuto náhradní valnou hromadu svolala. Samozřejmě musí se s tímto svoláním vejít do stanovené šestitýdenní lhůty.
Navrhovatel ve vyjádření k dovolání dovozuje, že důvody odvolacího soudu, pro které vyslovil neplatnost usnesení napadené valné hromady, jsou správné a snáší argumenty na podporu tohoto závěru.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že nebyla-li náhradní valná hromada svolána ve lhůtě stanovené v ustanovení §185 odst. 3 obch. zák., nelze na ni pohlížet jako na náhradní valnou hromadu, nýbrž jako na valnou hromadu řádnou, popřípadě mimořádnou, pro kterou neplatí výjimka ze schopnosti usnášení podle §185 odst. 3 obch. zák. Z toho pak uzavřel, že usnesení přijatá na napadené valné hromadě nebyla přijata platně. Dovodil rovněž, že důvod, pro který shledal usnesení valné hromady neplatnými, nelze podřadit pod žádný z důvodů obsažených v ustanovení §131 odst. 3 obch. zák.
K tomu dovolací soud uzavřel, že v projednávané věci nesvolalo valnou hromadu představenstvo ze své vůle, ale na žádost oprávněného akcionáře. Nebyla-li taková valná hromada schopná se usnášet, bylo povinností představenstva svolat ve stanovené lhůtě náhradní valnou hromadu. Pokud tak neučinilo, porušilo povinnost stanovenou obchodním zákoníkem.
Zatímco pro případ, že představenstvo nesvolá k žádosti oprávněného akcionáře valnou hromadu, určuje obchodní zákoník v ustanovení §181 odst. 3 další postup tak, že se akcionář může domáhat svolání valné hromady soudem, pro případ, že představenstvo nesvolá valnou hromadu náhradní, žádný postup nestanoví. Je tedy třeba – s použitím výkladových pravidel formulovaných doktrínou a zásad, na kterých je založen obchodní zákoník (§1 odst. 2) – zkoumat, jaký měl být další postup v projednávané věci.
Účelem ustanovení §185 odst. 3 obch. zák. je zajistit fungování společnosti i za situace, kdy se – z jakýchkoli důvodů – není valná hromada schopna sejít tak, aby se mohla usnášet a přijímat rozhodnutí potřebná pro další chod společnosti. Vzhledem k tomu, že náhradní valná hromada je schopna usnášení při jakémkoli počtu členů, je třeba současně zabránit možnosti zneužití možnosti náhradní valnou hromadu svolat, což činí obchodní zákoník jednak tím, že zakazuje změnu jejího programu oproti programu původní valné hromady, jednak tím, že stanoví přísné formální podmínky pro její svolání.
Krátké lhůty pro svolání náhradní valné hromady pak slouží jednak k tomu, aby nedocházelo k prodlení při přijetí rozhodnutí potřebných pro další chod společnosti, jednak k tomu, aby si akcionáři uvědomili, že jde o valnou hromadu náhradní, která může rozhodovat bez ohledu na počet hlasů akcionářů na ní přítomných. K tomu ostatně slouží i povinnost, aby byla náhradní valná hromada v pozvánce jako náhradní výslovně označena [§184 odst. 5 písm. c) obch. zák.]; vzhledem k tomu, že nedostatek označení valné hromady jako náhradní, nemůže podle ustanovení §183 odst. 2 obch. zák. vést k prohlášení jejích usnesení za neplatné, je krátká lhůta pro její svolání o to významnější ochranou před zneužívajícím postupem při jejím svolání.
Účelem ustanovení §181 obch. zák. pak je zajistit, aby akcionář nebo akcionáři, kteří disponují kvalifikovaným počtem hlasů, mohli vynutit svolání valné hromady, pokud dospěli k závěru, že je třeba předložit valné hromadě k posouzení určité skutečnosti, týkající se společnosti, kterými se může zabývat právě jen valná hromada. V praxi takovou skutečností bývají zpravidla pochybnosti o řádném vedení společnosti, neboť jakékoli jiné skutečnosti by zpravidla bylo efektivnější projednat s představenstvem, tedy s orgánem pověřeným obchodním vedením společnosti. Žádost o svolání valné hromady postupem podle ustanovení §181 obch. zák. proto v praxi začasté nebývá pro představenstvo příjemná, a proto chrání obchodní zákoník akcionáře před zneužitím funkce členy představenstva tím, že žádosti nevyhoví, tak, že umožňuje domoci se svolání valné hromady soudem. Ačkoli to zákon výslovně nestanoví, není pochyb ani o tom, že v případě nečinnosti představenstva může, za podmínek stanovených zákonem, valnou hromadu k žádosti akcionářů svolat podle ustanovení §199 obch. zák. dozorčí rada, neboť ta je obecně oprávněna valnou hromadu svolat, ovšem pouze za předpokladu, jestliže usoudí, že to vyžadují zájmy společnosti. Přitom zájmem společnosti může být i ochrana oprávněných zájmů akcionářů. Takový postup je dokonce pro společnost i akcionáře výhodnější, neboť valná hromada může být svolána rychleji a aniž by společnost musela hradit náklady soudního řízení podle §181 odst. 5 obch. zák.
Při posuzování projednávané věci je třeba vzít v úvahu všechny uvedené zájmy.
Především je třeba se zabývat otázkou, zda postup podle ustanovení §181 obch. zák. lze použít i v případě, že představenstvo vyhoví žádosti akcionáře a svolá valnou hromadu, ta však z jakýchkoli důvodů nebude schopna usnášení.
Systematickým, logickým a teleologickým výkladem a za pomoci analogie, lze dospět k závěru, že tomu tak je, neboť poruší-li představenstvo povinnost svolat náhradní valnou hromadu, je třeba poskytnout oprávněným akcionářům možnost domoci se jejího svolání jinak; nelze totiž dovodit, že neexistuje zákonný postup, jak uplatnit právo, přiznané jim zákonem. Přitom není pochyb o tom, že soud nebude svolávat mimořádnou valnou hromadu, ale valnou hromadu náhradní, neboť mimořádná valná hromada již svolána byla a bylo by proto nelogické a neúčelné, svolávat ji znovu s tím, že teprve nebude-li opět schopna usnášení, bude se svolávat valná hromada náhradní.
Svolá-li náhradní valnou hromadu k žádosti akcionáře dozorčí rada, nemůže dodržet stanovenou patnáctidenní lhůtu pro její svolání, neboť akcionář se na ni nemůže obrátit dříve, než tato lhůta uplyne, když až po jejím uplynutí je postaveno najisto, že představenstvo valnou hromadu nesvolá. Do uplynutí patnáctidenní lhůty tedy ani nelze dovodit zájem společnosti na svolání valné hromady dozorčí radou. Požadavkem dodržení patnáctidenní lhůty pro svolání valné hromady dozorčí radou by se eliminovala možnost dozorčí rady tuto valnou hromadu svolat a napravit tak nezákonné jednání představenstva. Na rozdíl od svolání náhradní valné hromady soudem by však měla dozorčí rada dodržet stanovenou šestitýdenní lhůtu pro konání valné hromady, neboť pro ni podle ustanovení §199 odst. 1 platí přiměřeně ustanovení §185 odst. 3 obch. zák. a dodržení této lhůty nic nebrání.
Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy představenstvo porušilo povinnost svolat náhradní valnou hromadou za valnou hromadu konanou k žádosti oprávněného akcionáře, není nutné, aby dozorčí rada, která svolává náhradní valnou hromadu namísto představenstva, vyžadují-li to zájmy společnosti, dodržela patnáctidenní lhůtu pro zaslání pozvánky nebo uveřejnění oznámení o jejím konání.
Závěr, na kterém založil odvolací soud své rozhodnutí tedy není správný, a proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda v projednávané věci bylo zájmem společnosti, aby dozorčí rada svolala náhradní valnou hromadu, a to i z toho hlediska, zda jejím svoláním nebyla porušena práva jiných akcionářů, než toho, který se domáhal svolání valné hromady.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu