ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.571.2004.1
sp. zn. 29 Odo 571/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně JUDr. L. D. jako správkyně konkursní podstaty Č. b., akciové společnosti P. - v likvidaci, proti žalovaným 1. S.i sv. M. spol. s r.o., a 2. Dr. L. H., za účasti vedlejší účastnice na straně druhého žalovaného Mgr. H. H., o zaplacení 69,018.835,31 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1133/95, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004, čj. 9 Cmo 405/2002-493, takto:
I. Řízení o dovolání první žalované se zastavuje.
II. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 9.014,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.5.1999, čj. 22 Cm 1133/95-318, ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 9.2.1995, čj. Sm 202/94-20, kterým uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 69,018.835,31 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud napadeným rozsudkem nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění změny žaloby (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému (výrok II.) a ve vztahu k první žalované jej změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči ní zrušil a zároveň také zrušil ve vztahu k ní i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V.), ve vztahu k vedlejší účastnici na straně druhého žalovaného Mgr. H. H. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok VI.) a zastavil řízení o odvoláních obou žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.8.1999, čj. 22 Cm 1133/95-384 a 22 Cm 1133/95-385, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2.9.1999 (výrok VII.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výrokům II., III. a V. podali oba žalovaní dovolání. Pokud jde o jeho přípustnost, odkazují na poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu, kterým, podle jejich názoru, tento soud připustil dovolání. Jako dovolací důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci.
Namítají především nesprávné právní posouzení otázky, zda námitka proti chybnému vyplnění blankosměnky je námitkou směnečnou, která podléhá ustanovením o námitkách uplatněných proti směnce, včetně zásady koncentrace řízení, nebo zda je v případě této námitky prolomena formální přísnost směnky a spor o porušení vyplňovacího oprávnění by se měl řídit „obecně právními předpisy“. Porušení vyplňovacího práva dovolatelé spatřují v nesprávném vyplnění směnečné sumy a dále v tom, že žalobkyně vyplnila blankosměnku v rozporu s původním ujednáním tím, že ji vyplnila na základě neplatné úvěrové smlouvy. Neplatnost úvěrové smlouvy dovozují z toho, že ji podepsal pouze druhý žalovaný, který neměl žádné oprávnění k jejímu uzavření. S ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhují, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání první žalované považuje za subjektivně nepřípustné, a proto navrhuje, aby bylo odmítnuto. Pokud jde o dovolání druhého žalovaného, považuje je dovolatelka, vzhledem k tomu, že jeho přípustnost nelze opřít o žádné z ustanovení občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31.12.2000, za nepřípustné a proto navrhuje i je odmítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
V průběhu dovolacího řízení (ke dni 15.2.2005) byla první žalovaná vymazána z obchodního rejstříku z důvodu zrušení zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Podle ustanovení §243c o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a §95 až §99 o. s. ř. však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Podle ustanovení §107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.
Protože první žalovaná výmazem z obchodního rejstříku ztratila způsobilost být účastníkem řízení a nemá právního nástupce, dovolací soud pro tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, řízení o jejím dovolání podle ustanovení §243c a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Dovolání druhého žalovaného není přípustné.
Dovolání druhého žalovaného do výroku III. rozsudku odvolacího soudu je subjektivně nepřípustné. Tento výrok se dotýká výhradně první žalované. Jak dovolací soud opakovaně uzavřel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2000), odvolání, jehož cílem je (pouze) uspořádat vnitřní poměry žalovaných, není přípustné. V tomto rozhodnutí soud také formuloval a odůvodnil závěr, že samostatný společník (§91 odst. 1 o. s. ř.) je oprávněn podat odvolání jen za sebe (a to i tehdy, dopadnou-li posléze suspenzívní účinky odvolání do poměrů ostatních společníků v rozepři). Tyto závěry se uplatní obdobně i na dovolací řízení. Z jejich aplikace pak plyne, že dovolání druhého žalovaného do výroku III. rozsudku odvolacího soudu je zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl
Dále se soud zabýval posouzením přípustnosti dovolání druhého žalovaného do výroku II. a souvisejícího výroku soudu o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání též není přípustné, neboť dovolací soud (oproti mínění dovolatele) ve výroku rozsudku dovolání nepřipustil. Pouze v poučení o opravných prostředcích uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených zákonem - takové poučení však, jak vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.2.1995, sp. zn. 2 Cdo 28/95 uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod číslem 5/1995 a nález Ústavního soudu ze dne 31.5.1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 27/1993).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatel návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodal.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti dovolání určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), obě dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť druhý žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty byla výše nákladů řízení zvýšena o 1.439,30 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. července 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu