Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.03.2005, sp. zn. 29 Odo 590/2004 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.590.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.590.2004.1
sp. zn. 29 Odo 590/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce N. E., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. G., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 282/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č. j. 5 Cmo 311/2003-141, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 5. 2003, č. j. 50 Cm 282/98-117, kterým tento soud rozhodl, že ponechává směnečný platební rozkaz ze dne 18. 8. 1998, č. j. Sm 458/98-8, v platnosti. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že žalovaný neprokázal svou námitku, že na něm žalobce záměrně vylákal podpis směnky, kterou následně doplnil. Neprokázal ani to, že by žalobce nebyl oprávněn vyplnit do blankosměnky, kterou žalovaný opatřil dvěma podpisy, z nichž jeden má povahu blankoakceptu, částku 400.000,- Kč, že by tato částka neodpovídala konkrétním podmínkám jejich vzájemných vztahů, ač je to on, kdo se směnce brání a na něm leží důkazní břemeno. O vzájemných peněžních vztazích účastníků totiž neprokázal vůbec nic konkrétního. Naopak žalobce předložil soudu směnku, kterou žalovaný opatřil dvěma podpisy a smlouvu o půjčce, znějící na 500.000,- Kč, kterou žalovaný podepsal a v níž potvrdil převzetí této částky. Závěr soudu prvního stupně, že směnka může zajišťovat závazky, které vzniknou teprve v budoucnu, je správný, ostatně odpovídá i praxi bank, které ještě před poskytnutím úvěru žádají jeho zajištění, a to i v podobě blankosměnek. To, že smlouva o půjčce uvádí částku 500.000,- Kč a směnka zní na částku nižší, je irelevantní. Pokud se žalobce spokojil s tím, že směnka bude zajišťovat jen část dluhu, je to jeho věcí. Závěr soudu prvního stupně, že částka 400.000,- Kč jako směnečný peníz odpovídá závazku žalovaného ze smlouvy o půjčce, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný nějaké plnění žalobci na splnění tohoto závazku poskytl, je správný. Ostatně projev vůle žalovaného, aby směnka zněla právě na částku 400.000,- Kč, lze, jak správně uvedl již soud prvního stupně, dovodit i z toho, že před vystavením předmětné blankosměnky podepsal i jiné směnečné listiny, znějící právě na tuto částku, které však nesplňovaly náležitosti platných směnek. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, a proto jej podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně vycházel pouze z tvrzení žalobce (několikrát změněného). Konstatoval, že směnka na 400.000,- Kč zajišťuje půjčenou částku, přičemž zbylých půjčených 100.000,- Kč půjčeno nikdy nebylo, ale jde se o úrok z půjčené částky. Proti této argumentaci existuje několik zásadních námitek. Především, proč bylo půjčeno pouze 400.000,- Kč na stotisícový paušální úrok, když v samotné smlouvě o půjčce byl sjednán nikoli malý úrok ve výši 15 % z dlužné částky. Dále pak, proč měla být směnka vystavena jen na 400.000,- Kč, když dlužná částka, zde je lhostejno, zda s tvrzeným úrokem, nebo opravdu půjčená žalovanému, činila 500.000,- Kč. Proč, když směnka byla vystavena 3.3.1998, byla smlouva o půjčce uzavřena až 2.4.1998; u tohoto argumentu je třeba konstatovat, že konstrukce soudu prvního stupně ohledně zajištění závazku majícího vzniknout až v budoucnu, jak vyplývá z účelu blankosměnky, se s ohledem na shora uvedená tvrzení jeví skutečně jako značně chatrná. Dále pak dovolatel uvádí, že případnou směnečnou kauzu je třeba hledat ve vztahu vyplývajícím ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla stavba rodinného domku v L. n. V., kterou žalobce financoval. Žalovaný žalobci důvěřoval a podepsal blankosměnku s tím, že dohoda o vyplňovacím právu byla uzavřena pouze ústně, a proto je pro něj velice obtížné prokázat její obsah. Tato směnka se podle žalovaného nikdy nestala splatnou a žalobce k ní nikdy nenabyl vyplňovací oprávnění. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud založil (stejně jako soud prvního stupně) své rozhodnutí na tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, kterými se bránil povinnosti plnit ze směnky. Tento závěr dovolatel nezpochybňuje (sám připouští, že mezi účastníky „dohoda o vyplňovacím právu byla uzavřena pouze ústně a pro žalovaného je velice obtížné obsah jejich dohody úspěšně prokázat“). Snáší pouze argumenty ve prospěch svých (neprokázaných) tvrzení a poukazuje na to, že oba soudy vycházely jen z tvrzení žalobce (několikrát změněného), v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu však dovolací soud v projednávané věci neshledal. Z právní úpravy směnečného řízení (§175 o. s. ř.) vyplývá, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, popřípadě další listiny nutné k uplatnění práva, je na žalovaném, aby prokázal, že uplatněný nárok ze směnky není po právu. To se žalovanému v projednávané věci nepodařilo, když neusnesl důkazní břemeno ohledně námitek, kterými se bránil povinnosti plnit ze směnky. Dovolací soud tedy nevycházel „jen z tvrzení žalobce“ jak mu vytýká dovolatel, ale založil své rozhodnutí na tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno. Kromě dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., uplatnil dovolatel i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žádný konkrétní nesprávný právní závěr však odvolacímu soudu nevytýká a ani dovolací soud žádný takový závěr v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. března 2005 JUDr. Ivana Štenglová, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/29/2005
Spisová značka:29 Odo 590/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.590.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§175 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20