ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.619.2004.1
sp. zn. 29 Odo 619/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M. O., proti žalovanému Z. d. F., zastoupenému Mgr. J. V., advokátem, o zaplacení částky 83.413,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 243/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2004, č. j. 8 Co 694/2003-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 8. 2003, č. j. 19 C 243/2002 – 59. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že za situace, kdy se účastníci nedohodli na způsobu vypořádání nároku na majetkový podíl podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“), je závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně má nárok na vypořádání v penězích ve světle judikatury Nejvyššího soudu zřejmý. Rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že se nárok žalobkyně nepromlčel, neboť transformační zákon upravuje desetiletou promlčecí lhůtu, která počíná běžet ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu, je správný. A konečně i právní názor soudu prvního stupně, který je podpořen ustálenou judikaturou o tom, že nároky na vydání podle zákona shora citovaného, jak vyplývá z ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) jsou pohledávkami vzniklými ex lege, a k jejich vzniku proto není třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu, je zcela správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci.
V dovolání uvedl, že za daného právního stavu věci je nejasné, zda soudy dovodily, že osoby uplatňující nároky podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona nemusí o vydání svého nároku vůbec žádat a jejich nárok jim soud bez prokázání uplatnění výzvy povinnému přiznává. V tomto směru pak vyvstává otázka, jak posuzovat oprávněné osoby, na které lze vztáhnout ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona, když svůj nárok neuplatnily, zda i na ně se vztahuje soudem citovaná speciální promlčecí lhůta upravená v §13 odst. 4 transformačního zákona.
Podle dovolatele transformační zákon v ustanovení §13 odst. 3 „hovoří o tom“, že oprávněné osobě může být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, a nestaví tak povinnost majetkový podíl po sedmi letech skutečně vypořádat. K tomu, aby došlo k přeměně práva oprávněné osoby na obligační vztah, tedy na závazkový právní vztah s nárokem na vydání majetkového podílu, je podle názoru dovolatele nutné, aby oprávněná osoba o vydání svého majetkového podílu požádala povinnou osobu. Uplatněním takové žádosti se může z majetkového podílu stát mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou pohledávka, k níž pak přísluší i nárok domáhat se jejího vydání po uplynutí sedmileté lhůty. V daném případě žalobkyně jako oprávněná osoba nepodala výzvu, a nedošlo tedy k založení příslušného závazkového vztahu, z něhož mohla dovolateli vzniknout povinnost vypořádat žalobkyni její nárok. Absence žádosti žalobkyně o vypořádání majetkového podílu má pro posouzení dané věci základní význam z hlediska otázky vzniku závazku a jeho splatnosti.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud v projednávané věci neshledal.
Jak vyplývá z odůvodnění dovolání, dovolatel se domáhá připuštění dovolání pro řešení otázky, zda musí osoby uplatňující nárok podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona před podáním žaloby uplatnit žalovaný nárok u povinného. Tato otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok, jehož přiznání se žalobce domáhá, byl uplatněn u žalovaného nejpozději doručením žaloby žalovanému (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 1999, sp. zn. 24 Cdo 968/98, rozsudek ze dne 7.11.2000, sp. zn. 29 Odo 460/2000, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1804/98 a další).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu