ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.620.2004.1
sp. zn. 29 Odo 620/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně E., spol. s r.o. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalované T. s. m. L., p. o., o zaplacení 3,000.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 606/96, o dovolání S. m. L., a T. s. m. L., a.s., obou zastoupených, advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2004, čj. 14 Cmo 261/2003-126, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3.6.2003, čj. 22 Cm 606/96-111, kterým soud prvního stupně rozhodl, že „jako s žalovaným bude v řízení pokračováno se S. m. L.…“.
Soud prvního stupně přitom vycházel ze zjištění, že ke dni zahájení řízení (3.1.1995) byla původní žalovaná – T. s. m. L. - samostatnou příspěvkovou organizací, zřízenou městem L., hospodařící s majetkem města. Dne 4.6.1996 rozhodlo zastupitelstvo města L. usnesením č. 38/96 o zrušení této organizace ke dni 31.12.1996. V řízení pak bylo prokázáno, že práva a závazky původní žalované přešly dnem zániku na zřizovatele – město L. Proto tedy soud podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, jak bylo výše uvedeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo město L. a T. s. m. L., a.s. (dále jen „akciová společnost“) dovolání. Jeho přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé brojí proti tomu, že soud prvního stupně jednal nejprve jako se žalovanou s akciovou společností (viz rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10.8.2002, čj. 22 Cm 606/96-46, částečně potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12.9.2001, čj. 7 Cmo 83/2001-73, - obě tato rozhodnutí byla následně zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2002, čj. 29 Odo 64/2002-101), znenadání jedná opět se zcela jiným účastníkem řízení (městem L.), ačkoliv původní žalovanou byla organizace T. s. m. L., IČ …, a žalobkyně nedala žádným procesním úkonem podnět ke změně. Dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že zmiňovaná rozhodnutí soudů nesprávným způsobem zakládají účast jednotlivých subjektů ve sporu a zakládají tak nesprávným způsobem práva a povinnosti těchto subjektů ve sporu, který by mohl výrazným způsobem ovlivnit jejich ekonomickou situaci. Proto dovolatelé navrhují, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3).
V případech, kdy původní žalobce po zahájení řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), nastává situace předvídaná ustanovením §107 o. s. ř. a povinností soudu je posoudit, zda v řízení může pokračovat, a pokud ano, rozhodnout o tom, s kým bude v řízení pokračováno. K objasnění otázky, kdo je procesním nástupcem zaniklého účastníka ohledně práv a povinností, o něž v řízení jde, soud provede, a to z úřední povinnosti, potřebná šetření; protože jde o postup soudu v řízení (a nikoli o dokazování o skutkovém stavu věci), soud přitom není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 376). Přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 o tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Před tímto datem soud o vstupu právního nástupce do řízení žádné rozhodnutí nevydával a s otázkou procesního nástupnictví se vypořádal až v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž řízení končí.
Jestliže tedy soud prvního stupně zkoumal otázku procesního nástupnictví bez návrhu žalobkyně (což se odrazilo v tom, že rozhodl usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno), nelze jeho postupu nic vytknout. Pokud jde o skutečnost, že poprvé soud označil jako účastníka řízení akciovou společnost, která právním nástupcem původní žalované nikdy nebyla, byla tato vada odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu, což se projevilo v dalším postupu soudu prvního stupně právě tím, že v souladu s nyní účinným zněním občanského soudního řádu rozhodl o tom, s kým bude v řízení pokračováno. Výsledek šetření soudu prvního stupně o tom, kdo je procesním nástupcem původní žalované, je pak v souladu se závěry, ke kterým dospěl dovolací soud ve výše zmiňovaném zrušujícím usnesení. Námitky dovolatelů, které jsou obsaženy v dovoláních, proto důvodné nejsou.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. března 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu