ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.710.2004.1
sp. zn. 29 Odo 710/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce V. Š., proti žalované H. N., o zaplacení 840.000,- Kč s příslušenstvím, ze dvou směnek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 83/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 5 Cmo 27/2003-135, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2002, č. j. 50 Cm 83/98-98, pokud jím byl zrušen směnečný platební rozkaz ze dne 15. 12. 1997, č. j. Sm 717/97-8, v částce 700.000,- Kč se 6 % úrokem z této částky od 13. 8. 1997 do zaplacení, odměny ve výši 2.333,- Kč, tak, že v tomto rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že vyhověl návrhu žalobce na výslech svědkyně, paní S. R., která v tomto řízení dosud slyšena nebyla, když soud prvního stupně provedl důkaz čtením protokolu o jejím výslechu ve sporu vedeného pod sp. zn. 50 Cm 318/97. Jde o důkaz, který byl navržen již před soudem prvního stupně, a tedy důkaz z procesního hlediska v odvolacím řízení přípustný. Navíc, za situace, kdy soud hodnotil výpověď svědkyně o tom, že došlo k předání peněz, jako nevěrohodnou, a to z toho důvodu, že po určitou dobu nebyla v kanceláři přítomna, když šla přeparkovat auto, byl by takový důkaz přípustný i dle ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud vzal z výpovědi svědkyně za prokázané, že žalobce poskytl žalované půjčku ve výši 700.000,- Kč, k jejímuž zajištění sloužila směnka, znějící na tuto částku. Konstatuje, že z pouhé skutečnosti, že se svědkyně na krátkou dobu z jednání vzdálila, když šla přeparkovat auto, nelze vyvozovat závěr, že právě v tom okamžiku došlo k vrácení peněz. Žalobce má pravdu v tom, že žalovaná ani netvrdila, že by peníze vrátila žalobci zpět právě v době, kdy svědkyně nebyla přítomna, t. j. když šla přeparkovat auto. Z výpovědi svědkyně také odvolací soud učinil zjištění, že listiny, které účastníci podepisovali u notáře před poskytnutím peněz, byly již předem připraveny a byly podepisovány v malé místnosti, kde nebyl dostatek židlí a panoval tam zmatek. Připustila, že žalovaná předložila soudu prvního stupně potvrzení o splacení půjčky z téhož dne, kdy byla půjčka poskytnuta, t. j. ze dne 12. 6. 1997, podepsané žalobcem, ale tato listina byla, jak bylo prokázáno v řízení před soudem prvního stupně, vyhotovena předem a žalobce ji opatřil svým podpisem dříve, než se uskutečnilo jednání, na němž mělo dojít a také, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně, skutečně došlo, k předání peněz. Tuto listinu nelze tedy považovat za potvrzení o tom, že peníze byly vráceny, když byla vyhotovena dříve, než mělo vůbec dojít k jejich předání. Naopak až následně po jejím podpisu žalobcem, byla vystavena směnka znějící na 700.000,- Kč i na 140.000,- Kč, tedy obě předmětné směnky, které žalovaná, ač tvrdila, že k půjčce nakonec nedošlo, což uvedla i ve své účastnické výpovědi, ponechala v rukou žalobce.
Za dané situace dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď žalované, která je osobou na věci osobně zainteresovanou, i svědectví jejího manžela o tom, že jí žalobce půjčku neposkytl, byly vyvráceny jak svědectvím paní R., která viděla, že žalobce žalované částku 700.000,- Kč předal a ona ji převzala, tak i tím, že předmětné zajišťovací směnky nepožadovala žalovaná zpět a ponechala je žalobci.
Odvolací soud tak dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že není prokázána námitka žalované, že směnka na částku 700.000,- Kč nemá kauzu, a proto napadený rozsudek, pokud jím byl zrušen směnečný platební rozkaz Sm 717/97-8, ze dne 15. 12. 1997 v částce 700.000,- Kč s úrokem a odměnou změnil tak, že v tomto rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tvrdí též, že rozhodnutí má zásadní právní význam.
V dovolání žalovaná především rekapituluje dosavadní průběh sporu, včetně odkazu na jiné řízení mezi účastníky, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 50 Cm 318/97, o kterém uvádí, že toto řízení je zcela totožné, pouze ve směnkách byla žalována jiná výše. V tomto řízení byla vyslýchána svědkyně paní R., která se na jednání před soudem prvního stupně nedostavila, a proto soud přečetl k důkazu její výpověď ve věci sp. zn. 50 Cm 318/97. V podaném odvolání žalobce nečinil žádná nová tvrzení, nenavrhoval žádné nové důkazy, pouze trval na výslechu svědkyně R. s tím, že navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k doplnění dokazování opakovaným výslechem této svědkyně před soudem prvního stupně.
Dále uvedla, že odvolací soud ve věci nařídil jednání, přičemž žalovaná se vyjádřila k podanému odvolání a „netrvala na své účasti při jednání u odvolacího soudu.“ Odvolací soud poté „bez dalšího zdůvodnění ve vztahu k žalované proč odročil jednání na den 2. 7. 2003“ nařídil další jednání na 10. 9. 2003 a „následně stejným postupem“ na 18. 2. 2004.
Dovolatelka připustila, že ona a její právní zástupce se i na toto jednání omluvili s tím, „že souhlasili, aby jednání proběhlo bez jejich přítomnosti s vědomím, že pokud bude odvolací soud rozhodovat v intencích žalobcem podaného odvolání a vyhoví jeho návrhu na doplnění dokazování, tak věc vrátí soudu prvního stupně.“
Odvolací soud však provedl výslech svědkyně sám, „bez toho, aby žalované doručil usnesení, kterým rozhodl tak, že bude jednat v její nepřítomnosti a za jakým účelem.“ Přitom svědkyně R. byla vyslechnuta až při jednání 18. 2. 2004, protože se na předchozí jednání nemohla dostavit. Následně pak žalovaná zjistila, že svědkyně při výslechu uvedla zcela jiné skutečnosti a okolnosti předávání peněz žalobcem žalované dne 12. 7. 1997, než učinila ve svých předchozích výpovědích. Jiné skutečnosti uvedla i ohledně vyplacení své provize, jakož i další podstatné nesrovnalosti. Odvolací soud pak v kontextu s dosud provedeným dokazováním vzal výpověď svědkyně R. za věrohodnou a změnil zčásti rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatelka tvrdí, že byla postupem odvolacího soudu zbavena možnosti klást předvolané svědkyni otázky, hodnotit význam a obsah tohoto důkazu a konečně přednést závěrečný návrh.
Dovolatelka dále dovozuje, že podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je doplnit, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů. Vzhledem k tomu, že u odvolacího soudu proběhla tři jednání, má žalovaná za to, že důvodem protahování řízení byla nemožnost zajistit účast svědkyně na jednání. Není jí tedy znám důvod, proč odvolací soud postupoval tímto způsobem, když ve svém druhém výroku rozhodl tak, že věc v této části vrátil k dalšímu řízení a tedy i k dokazování soudu prvního stupně.
Dovolatelka rovněž uvedla, že bere na vědomí, že usnesení soudu, které bylo vyhlášeno 18. 2. 2004 před provedeným dokazováním, kterým soud rozhodl tak, že bude jednáno v nepřítomnosti řádně obeslané žalované, je rozhodnutí, kterým soud upravuje vedení řízení podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., proti němuž není odvolání přípustné. Tvrdí však, že toto usnesení mělo být doručeno i jí, jako účastníku řízení, když nebyla přítomna při jeho vyhlášení, zejména proto, že odvolací soud měl dostatek času toto důležité rozhodnutí žalované oznámit ještě před jednáním, při kterém svědkyni R. vyslechl.
Dovolatelka namítá, že byla postupem soudu jako účastník řízení zbavena svých práv. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že dovolání není důvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolatelkou tvrzené vady řízení neshledal.
Podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud doplnit dokazování, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů. Dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud svolal jednání k výslechu svědkyně třikrát, průtahy, pro které nemohl provést navržený důkaz. Tato námitka není důvodná. Stanoví-li zákon, že odvolací soud může provést navržené důkazy, lze-li je provést bez průtahů, je tomu třeba rozumět tak, že případné průtahy jsou předvídatelné, t. j., že již v okamžiku, kdy odvolací soud zvažuje provedení důkazů, lze průtahy očekávat, např. proto, že je ze spisu patrno, že navržený svědek je dlouhodobě mimo území republiky, nebo že musí být zproštěn zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti apod. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Odvolací soud nemohl předvídat, že se svědkyně (pro nemoc) nedostaví k jednání, ke kterému byla předvolána. Proto bylo provedení důkazu jejím výslechem v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř.
Nesprávným neshledal dovolací soud ani to, že odvolací soud provedl výslech bez účasti žalované a jejího zástupce, když právního zástupce žalované k řízení řádně předvolal a ten výslovně souhlasil s jednáním bez své účasti. Bylo věcí žalované (jejího zástupce), aby vyhodnotili situaci a rozhodli, zda je jejich účast potřebná. Přitom přinejmenším zástupce žalované si musel být vědom toho, že odvolací soud není vázán návrhem odvolatele, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k provedení důkazu. Pokud se bez relevantního důvodu (neboť ani oni nemohli předvídat nemoc svědkyně) spolehli na to, že soud návrhu odvolatele vyhoví, musí nést důsledky takového omylu. Důvodná není ani námitka dovolatelky, že jí soud nedoručil usnesení o tom, že bude jednat bez její účasti. Rozhodnutí o tom, že soud bude jednat v nepřítomnosti účastníka, je rozhodnutím o vedení řízení, které soud nemusí účastníkům podle ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř. doručovat.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu