ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.74.2004.1
sp. zn. 29 Odo 74/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobkyně R. D.-B., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému S. b. d. v P. 6, zastoupenému, advokátkou, o zapsání žalobkyně do seznamu členů a vyznačení záznamu o složení členského podílu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Cm 174/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002, č.j. 14 Cmo 145/2002-68, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002, č.j. 14 Cmo 145/2002-68, se ve výroku, kterým odvolací soud uložil žalovanému vyznačit v účetní evidenci záznam o složení členského podílu, který žalobkyně složila po přidělení družstevního bytu č. 4 v P. 6, B. č. 1704/142 a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2002, č.j. 17 Cm 174/97-53, tak, že uložil žalovanému zapsat žalobkyni do seznamu členů a vyznačit v účetní evidenci záznam o složení členského podílu, který žalobkyně složila po přidělení družstevního bytu č. 4 v P. 6, B. č. 1704/142, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která ani účastníci nezpochybňovali; jeho právní závěr, který jej vedl k zamítnutí návrhu, však nesdílí.
Prvotní otázkou tohoto sporu – pokračoval odvolací soud – je, zda odsouzení žalobkyně za trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona a uložení trestu propadnutí majetku mělo bez dalšího za následek skončení jejího členství v bytovém družstvu. V této otázce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nikoli.
Zákon, v tehdy platném znění, uvedl odvolací soud, řešil zánik užívacího práva k družstevnímu bytu pro případ, že se uživatel protiprávně zdržoval v cizině (viz zákonné opatření č. 15/1970 Sb. a §453a občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.). Výslovně však žádný právní předpis nestanovil, že by z týchž důvodů došlo i k zániku členství v družstvu.
Občanský zákoník v platném znění upravoval pouze zánik společného členství rozvedených manželů (§177 odst. 2) a přechod členství po smrti manželů (§180). V souvislosti s trvalým opuštěním domácnosti uživatelem družstevního bytu (§181 a §179) občanský zákoník upravil jen dvě možnosti – buď přechod členství na dědice, jemuž připadl členský podíl, nebo přeměnu společného členství v individuální členství. Pokud taková situace nenastala, nelze ze znění těchto ustanovení vyvozovat, že trvalým opuštěním domácnosti uživatelem družstevního bytu docházelo k zániku členství v družstvu – k tomu mohlo dojít jen jeho smrtí.
Z tehdy platných předpisů, upravujících družstevní vztahy, ani ze stanov družstva, nevyplývá, že by k zániku členství došlo bez dalšího jen jako důsledek trvalého opuštění družstevního bytu nebo jako důsledek rozhodnutí soudu o propadnutí majetku, které dopadlo i na zůstatkovou hodnotu členského podílu v družstvu.
Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně v tom, že k zániku členství žalobkyně došlo proto, že po své rehabilitaci nesplatila družstvu členský podíl, jehož zůstatkovou hodnotu předtím družstvo poukázalo státu.
Je třeba odlišovat členský vklad a členský podíl, neboť jde o zcela odlišné veličiny. Členský vklad je souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se člen zavázal vložit do družstva. Předpokladem pro vznik členství je složení členského nebo vstupního vkladu. Členský podíl vyjadřuje aktuální majetkovou účast člena na majetku družstva.
V daném případě žalobkyně za účinnosti zákona č. 53/1954 Sb., o lidových družstvech a družstevních organizacích, splnila podmínky pro vznik členství, zaplatila členský vklad a byl jí přidělen družstevní byt. Žádnou z těchto skutečností nikdo z účastníků nezpochybňuje. Nebylo prokázáno – a žalovaný ani netvrdí – že by žalobkyně byla z družstva vyloučena. Nebyl prokázán ani jiný ze způsobů zániku členství stanovených v zákoně či stanovách. Pokud členská schůze rozhoduje o případné další příplatkové povinnosti, její nesplnění nemůže vést bez dalšího k zániku členství. Tomu by musel předcházet akt rozhodnutí o vyloučení. Navíc se lze zcela ztotožnit se závěrem, který učinil soud prvního stupně v souvislosti s přesvědčením žalovaného o zániku členství žalobkyně ke dni 1. 1. 1994, v souvislosti s nezaplacením vkladu ve výši 200,- Kč.
Skutečnost, že v důsledku vysloveného trestu propadnutí majetku poukázalo družstvo zůstatkovou hodnotu členského podílu státu, sama o sobě nemá za následek skončení členství v družstvu. Členství žalobkyně trvá a žalobkyně, které podle tehdejší právní úpravy zaniklo právo osobního užívání družstevního bytu, je nebydlícím členem družstva. Tento stav není ani v rozporu se současnými stanovami žalovaného, v nichž čl. 44 počítá s možností, že dojde k zániku užívacího práva k bytu bez zániku členství. Jestliže členství nezaniklo, nelze další trvání členství vázat na doplacení hodnoty zůstatkového členského podílu družstvu, jak činí soud prvního stupně, neboť taková povinnost z žádného ustanovení zákona nevyplývá.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně je členkou žalovaného družstva, neboť nebylo prokázáno, že by došlo ke skončení členství některým ze zákonem stanovených způsobů. Družstvo je i podle nyní platné úpravy (§288 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“) povinno vést seznam členů, do něhož se zapisuje i výše členského vkladu a rozsah jeho splacení.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované družstvo dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázalo na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že ze závěru, že žalobkyně je stále členem družstva, je vyvozováno, že trvá existence jejího členského podílu. Ve výroku napadeného rozsudku je tak nesprávně ukládáno žalovanému družstvu, aby zapsal žalobkyni do seznamu členů a vyznačil v účetní evidenci záznam o složení členského podílu, který žalobkyně složila po přidělení družstevního bytu č. 4 v P. 4, B. 1704/142.
Zápis žalobkyně do seznamu členů musí podle ustanovení §228 obch. zák. obsahovat kromě údajů o jménu a bydlišti fyzické osoby i výši jejího členského vkladu a výši, v níž byl členský vklad splacen.
Žalovaný poukazuje na to, že podle zákona č. 53/1954 Sb., který platil v době přijetí žalobkyně za členku družstva, a to konkrétně podle §11, byl každý člen družstva povinen zaplatit zápisné a nejméně jeden podíl. Ze znění příslušných dokumentů týkajících se poukázání zůstatkové hodnoty členského podílu žalobkyně Finančnímu odboru Obvodního národního výboru v P. 6 vyvozuje žalovaný jednoznačný závěr, že převedením podílu žalobkyně na stát je vyloučena možnost splnění zákonných náležitostí jejího zápisu do seznamu členů družstva, zejména pak nelze zapsat výši jejího členského vkladu. V evidenci družstva byl veden pouze členský podíl, resp. jeho zůstatková hodnota, a ta byla převedena na stát. Tím skončila faktická majetková účast žalobkyně v družstvu, pomineme-li částku 100,- Kč zápisného, která však jistě není součástí ani členského vkladu ani členského podílu.
Jak je patrné z evidenční karty předmětného bytu, činil členský podíl původně částku 32.671,55 Kčs. Uvedená částka se každoročně podle tehdy platných předpisů snižovala o 1 % původní hodnoty, tj. o 326,76 Kčs. Zůstatková hodnota členského podílu, která byla odvedena státu, tedy po 13 letech činila 28.424,32 Kčs. Z toho plyne, že odvedena byla celá hodnota majetkové účasti žalobkyně u žalovaného.
Žalovaný současně upozorňuje, že výrok napadeného rozsudku odporuje v části, ukládající žalovanému povinnost vyznačil v účetní evidenci záznam o složení členského podílu, zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Tento zákon totiž mimo jiné ukládá v §7 odst. 1 účetním jednotkám, tedy i žalovanému, „vést účetnictví tak, aby účetní závěrka ….podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace jednotky“. V §7 odst. 2 je pak tato povinnost konkretizována v tom smyslu, že zobrazení je věrné, pokud „obsah ….odpovídá skutečnému stavu“. Zákon o účetnictví dále v §8 odst. 1 stanoví, že účetnictví musí být správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné, v §8 odst. 4 je pak průkaznost účetnictví rozvedena tak, že veškeré účetní záznamy účetní jednotky musí být průkazné.
Bylo-li žalovanému uloženo, aby vyznačil v účetnictví složení členského podílu žalobkyně, dopustil by se splněním povinnosti v rozsudku uložené porušení uvedených ustanovení zákona o účetnictví, neboť zůstatková hodnota členského podílu žalobkyně se v současné době v žalovaném družstvu nenachází. Zůstatková hodnota tohoto podílu byla, jak již bylo v průběhu řízení prokázáno, převedena na stát. Pokud by tak měl být předmětný výrok napadeného rozsudku fakticky proveditelný v souladu se zákonem o účetnictví, musela by se zůstatková hodnota členského podílu žalobkyně vyznačovaná v účetní evidenci v družstvu nacházet. Ta se však v družstvu nenachází a není ji samozřejmě ani možno doložit žádnými účetními doklady odpovídajícími zákonu o účetnictví.
V současné době je tedy vyznačení členského podílu či zůstatkové hodnoty členského podílu žalobkyně v účetní evidenci žalovaného nezákonné. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání analyzuje dosavadní průběh vztahů se žalovaným.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že žalobkyni nelze zapsat do seznamu členů družstva. Dovolatel nenapadá závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nepřestala být členkou družstva, napadá pouze uložení povinnosti zapsat žalobkyni do seznamu členů. Jeho námitka však není důvodná. Z ustanovení §228 obch. zák. vyplývá, že družstvo je povinno vést seznam všech svých členů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dovodil, že žalobkyně je členkou žalovaného družstva, což žalovaný nenapadá, plyne z toho jeho povinnost zapsat ji do seznamu členů a vyznačit v něm pravdivě i údaje o výši jejího členského vkladu a rozsahu jeho splacení.
Dále dovolací soud uzavřel, že je povinností soudu zkoumat, zda splnění povinnosti, kterou ukládá žalovanému, je možné a dovolené. Proto se zabýval námitkou žalovaného, že povinnost vyznačit v účetní evidenci záznam o složení členského podílu, kterou mu uložil odvolací soud, je v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb.
V ustanovení §2 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu, se určuje, že účetní jednotky účtují v soustavě podvojného nebo jednoduchého účetnictví o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech nebo o výdajích a příjmech a o výsledku hospodaření. V §7 odst. 1 a 2 a §8 odst. 1 téhož zákona se určuje, že účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka, sestavená na jeho základě, podávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky. Zobrazení je věrné, jestliže obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu. Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů.
Z uvedeného plyne, že účetní jednotky nemohou vyznačit v účetní evidenci jakýkoli záznam, ale jen takový, který odpovídá uvedeným kritériím. Odvolací soud se tedy měl, dříve než uložil žalovanému, aby vyznačil v účetní evidenci záznam o složení členského podílu žalobkyně, zabývat posouzením toho, zda je takto uložená povinnost v souladu se zákonem, konkrétně s právními předpisy upravujícími vedení účetní evidence.
Zavázal-li odvolací soud žalovaného, aby vyznačil v účetní evidenci záznam o složení členského podílu, který žalobkyně složila po přidělení družstevního bytu č. 4 v P. 6, B. č. 1704/142, aniž se zabýval tím, zda je provedení takového záznamu v souladu se zákonem, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy i nesprávné.
Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. února 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu