ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.753.2005.1
sp. zn. 29 Odo 753/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. M. L., proti žalované B.-S., s. r. o., o zaplacení částky 537.527,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 292/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2005, č.j. 18 Co 481/2004-73, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. července 2004, č.j. 10 C 292/2002-54, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 uložil žalované (jako ručitelce) zaplatit žalobkyni 537.527,50 Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi původní žalobkyní (A. P., a. s. v likvidaci - dále jen „věřitelka“) a J. V. (dále jen „dlužník“) dne 8. října 1992 uzavřena smlouva o úvěru č. 97/92 (dále jen „smlouva o úvěru“) a žalovaná dne 8. října 1993 písemně prohlásila, že v rozsahu poskytnutého úvěru, tj. částky 650.000,- Kč s úroky věřitelku uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že právní vztahy založené smlouvou o úvěru a ručitelským prohlášením se řídí obchodním zákoníkem, přičemž žalovaná „platně“ převzala ručení za závazek dlužníka, který jej, ač byl k zaplacení písemně vyzván, neuhradil. Za irelevantní a nemající oporu v zákoně označil úvahy žalované o povinnosti věřitelky „uspokojovat“ pohledávku přednostně z majetku dlužníka.
Odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1520/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, odvolací soud dále akcentoval, že „nejde o situaci ojedinělou“, má-li jeden subjekt nárok na totéž plnění proti dvěma subjektům (proti každému z nich z jiného právního důvodu). Jejich vzájemný vztah je takový - pokračoval odvolací soud -že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a „tím i povinnost druhého“. „Oba povinní mohou být ovšem žalováni věřitelem na splnění dluhu každý zvlášť v jiném řízení a oba hmotněprávní nároky mohou být také pravomocně přiznány. Pokud by však v takovém případě i po zániku dluhu splněním ze strany jednoho z nich požadoval věřitel plnění na druhém, ten má možnost se v exekučním řízení ubránit námitkou podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nepřihlédly ke skutečnosti, že pohledávka žalobkyně je zajištěna „nemovitostí dlužníka, jejíž cena převyšuje celkovou výši úvěru“ a ani nezkoumaly, proč dochází k prodlevě v exekučním řízení (vedenému proti dlužníkovi, který byl pravomocným rozsudkem soudu uznán povinným svůj závazek zaplatit).
Podle názoru dovolatelky měly soudy nižších stupňů „zohlednit možnost dvojího plnění“ (a dvojnásobného uspokojení žalobkyně) a řízení ve věci „do doby ukončení exekučního řízení proti faktickému dlužníku“ přerušit. V této souvislosti dovozuje, že vzhledem k neurčitému spojení „v přiměřené době“ (viz §306 obchodního zákoníku) není domáhání se splnění závazku po ručiteli namístě, jelikož dlužník svůj závazek v rámci exekuce splní.
Konečně dovolatelka zpochybňuje, zda žalobkyně jako subjekt se sídlem v K. r. „má oprávnění“ vstoupit do právních vztahů a soudních řízení v České republice, neboť jí není známo, že by Česká republika měla s K. r. „jakoukoli dohodu, smlouvu o právní pomoci, popř. že by byla žalobkyně vybavena jakoukoli apostillou“. Přitom namítá, že soud prvního stupně dostatečně neprověřil právní subjektivitu žalobkyně.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dlužník nesplnil svůj závazek ani v přiměřené době poté, co byl k plnění vyzván, a proto uplatnila nárok vůči ručitelce. Požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Námitka dovolatelky, že se soudy nesnažily zjistit, proč došlo k prodlevě v exekučním řízení vedeném proti dlužníkovi, přípustnost dovolání nezakládá proto, že jejím prostřednictvím není zpochybněna správnost právního posouzení věci.
Zásadní právní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky možného (a důvodného) uplatnění téhož nároku vůči více osobám (z jiného právního důvodu). Takovou možnost Nejvyšší soud totiž připustil nejen v rozhodnutích, na která odkázal v důvodech odvolací soud, nýbrž i v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (co do oprávnění věřitele požadovat plnění vůči dlužníku i ručiteli) a v rozsudku ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003 (co do možnosti domáhat se plnění vůči ručiteli a zástavnímu dlužníku). Nejvyšší soud přitom nemá důvod se od závěrů formulovaných ve shora uvedených rozhodnutích, z nichž ostatně vychází i právní posouzení věci odvolacím soudem, odchýlit.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výhrada dovolatelky, podle které soud prvního stupně dostatečně neprověřil právní subjektivitu žalobkyně. Je tomu tak již proto, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je důvodem žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jehož existence není pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. významná.
Jelikož právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které byly dovoláním zpochybněny, neshledává Nejvyšší soud ani rozpornými s hmotným právem, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované tak vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §14, odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. září 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu