ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.763.2004.1
sp. zn. 29 Odo 763/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně E. P. H. L., r. n. 3838229, zastoupené, advokátem, proti žalovanému V. P., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. s. r. o., zastoupenému, advokátem, o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 23/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004, č.j. 13 Cmo 145/2004-145, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 30. ledna 2004, č.j. 58 Cm 23/2003-133, jímž Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil řízení o návrhu, aby soud nařídil předběžné opatření ve výroku specifikované.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že v projednávané věci žalobkyně navrhla nařízení předběžného opatření 25. srpna 2003 (jde o podání žalobkyně ze dne 22. srpna 2003), přičemž o tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 27. srpna 2003, č.j. 58 Cm 23/2003-55, tak, že jej zamítl (toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č.j. 13 Cmo 536/2003-108). V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 82/2002 žalobkyně podala 5. září 2003 rovněž návrh na nařízení předběžného opatření, o němž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 11. září 2003, č.j. 77 K 82/2002-357, jež bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2003, č.j. 1 Ko 426/2003-434, přičemž věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, že o návrhu na nařízení předběžného opatření má být rozhodnuto v rámci „projednávání excindační žaloby v senátě 19 Cm“. Proto Městský soud v Praze usnesením z 15. ledna 2004, č.j. 19 Cm 23/2003-69, rozhodl o vyloučení řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření (v rozsahu specifikovaném ve výroku usnesení) do řízení vedeného pod sp. zn. 58 Cm 23/2003.
Protože v návrhu na nařízení předběžného opatření došlém soudu 5. září 2003 (jde o podání ze dne 4. září 2003 - č.l. 116) žalobkyně neuvedla nové skutečnosti, nýbrž pouze rozvedla polemiku ohledně „znaleckého posudku“, odvolací soud zdůraznil, že v době podání návrhu na nařízení předběžného opatření je stav stejný jako v době podání návrhu na nařízení předběžného opatření 25. srpna 2003, tj., že oba návrhy vycházejí ze stejného skutku, pročež rozhodování o pozdějším návrhu bránila překážka věci zahájené ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. Jelikož k datu rozhodování odvolacího soudu nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 22. srpna 2003, právní moci, odvolací soud „konstatoval“, že postup podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., tj. zastavení řízení, byl namístě.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a ) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu řízení o návrhu na předběžné opatření ze dne 4. září 2003 s předmětem řízení o návrhu na předběžné opatření ze dne 25. srpna 2003 (správně ze dne 22. srpna 2003), s tím, že „žalobní petit nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn“. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že s ohledem na „své úvahy“ se návrhem na předběžné opatření věcně nezabýval, v důsledku čehož se nevypořádal s jednotlivými tvrzeními, která žalobkyně v návrhu uvedla a prokazovala.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. určuje, že dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Jelikož z ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. nelze dovodit, že by se vztahovalo pouze na řízení ve věci samé, a s přihlédnutím k tomu, že takové omezení není vyjádřeno ani v ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., považuje Nejvyšší soud dovolání žalobkyně za přípustné; neshledává je však důvodným.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud podrobil dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo nezbytné řízení o předběžném opatření pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavit.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázkou výkladu ustanovení §83 o. s. ř. a §159 odst. 3 o. s. ř. (nyní jde o ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř.) se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dovodil, že ve smyslu obou těchto ustanovení jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení (o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoli ve skutečnosti šlo o bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
Výše uvedené závěry, byť formulované při výkladu ustanovení §83 a §159 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, se uplatní i v projednávané věci (vzhledem k předmětu řízení nejde o případy uvedené v ustanovení §83 odst. 2, popřípadě v ustanovení §159a odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož v daném případě není sporu o tom, že v „novém“ řízení jde o tentýž nárok, jenž se týká týchž osob, zůstává k posouzení, zda tento nárok vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Porovnáním obsahu návrhu na předběžné opatření ze dne 22. srpna 2003 s návrhem na nařízení předběžného opatření ze dne 4. září 2003 i Nejvyšší soud uzavírá, že v obou případech byly návrhy na předběžné opatření uplatněny s odkazem na stejná skutková tvrzení, když případné odchylky se vztahují zejména k požadavku na uložení povinnosti zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s ochrannými známkami, o kterém bylo ovšem rozhodnuto usnesením ze dne 15. ledna 2004, č.j. 19 Cm 23/2003-69 - viz č.l. 130 až 132), a ve formulačních úpravách, jež na závěr o totožnosti skutku nemají vliv.
Opodstatněnou podle přesvědčení Nejvyššího soudu není ani výhrada dovolatelky, že se odvolací soud „věcně“ návrhem na předběžné opatření nezabýval, když vzhledem k zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. posouzení důvodnosti tohoto návrhu nepřicházelo v úvahu.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž dovolací soud neshledal ani existenci vad, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu