ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.771.2004.1
sp. zn. 29 Odo 771/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce Ing. J.S., proti žalovanému I. A., o 65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 106/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 5 Cmo 345/2003-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2001, č. j. 22 Cm 106/2000-52, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. 10. 2000, č. j. 22 Sm 113/2000-9, na částku 65.000,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především z obsahu spisu konstatoval, že žalovaného v souvislosti s jeho zpětvzetím návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem soud prvního stupně zevrubně poučil o možných důsledcích tohoto kroku. Účastníci byli také řádně v souladu s §119a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) poučeni o nutnosti úplného přednesu tvrzení, „na kterých staví svou procesní pozici“ a nutnosti v úplnosti uvést před soudem prvního stupně důkazní návrhy.
Podle §205a odst. 1 o. s. ř. nelze v odvolacím řízení uplatnit nové důkazy, s výjimkou případů tamtéž uvedených.
Žalovaný před soudem prvého stupně navrhl důkaz znaleckým posudkem k prokázání svého tvrzení nepravosti jeho podpisu na sporné směnce. Zpětvzetím tohoto návrhu poté, kdy byl o důsledcích takového kroku řádně poučen, je nutno na tento důkazní návrh pohlížet jako na neuplatněný. Potom ovšem návrh na provedení důkazů znaleckým posudkem k prokázání téhož tvrzení v odvolacím řízení je nutno považovat za nový důkaz navržený v rozporu s výše uvedeným ustanovením. Proto nelze tento nový důkaz připustit. Jiný závěr nelze učinit nejen z důvodů formálního výkladu citovaných ustanovení, nýbrž také z důvodů věcných. Bylo by v rozporu se zásadou, že důkazním soudem je především soud prvního stupně, kdyby bylo možné takto přesouvat dokazování až do fáze odvolacího řízení. Otevírala by se tím možnost vždy dosáhnout postupem, kdy by bylo od důkazního návrhu vzneseného před soudem prvého stupně výslovně odstoupeno, aby byl znovu vznesen v řízení odvolacím, zrušení meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně s negativními dopady na rychlost řízení.
Potom nelze než vyjít ze stejného skutkového stavu, z jakého vycházel již soud prvého stupně, a konstatovat, že tvrzení o nepravosti podpisu žalovaného na směnce nebylo prokázáno.
Z toho pak plyne, že napadený rozsudek soudu prvého stupně je věcně správný, a proto jej odvolací soud podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání především uvedl, že soud prvého stupně vycházel z toho, že žalovaný, který v řízení popíral pravost uplatněné směnky, neunesl své břemeno tvrzení k podaným námitkám, když neposkytl potřebnou součinnost znalci za účelem ověření pravosti svého podpisu a sám upustil od navrhovaného důkazu, tj. od vyhotovení znaleckého posudku.
Dále uvedl, že v tomto řízení, jistě mylně, vycházel z toho, že důkaz není až tak zcela nezbytný, a mylně si vyložil postup znalce, když dospěl k závěru, že by byla snižována jeho lidská důstojnost. Zákon však žalovanému neukládá nic jiného, než konkrétní důkaz označit, což učinil, a pokud později dospěl k subjektivnímu názoru, že provádění tohoto důkazu je pro něj obtížné, jde pouze o vyjádření jeho stanoviska, nikoli o to, že by porušil nějakou svou procesní povinnost. V řízení ostatně ani žalovaný neporušil žádnou povinnost, kterou mu soud za účelem provedení důkazu uložil, neboť soud sice provedení důkazů nařídil, ale před tím, než znalec přikročil k úkonům směřujícím k získání znaleckého posudku, bylo toto dokazování zrušeno. Pokud by soud trval na svém rozhodnutí, subjektivní stanovisko žalovaného by bylo průběhem provádění důkazu vyvráceno a sám žalovaný by dospěl k závěru, že jeho obavy jsou neopodstatněné. Podle přesvědčení žalovaného by k ukončení dokazování mohlo důvodně dojít až tehdy, pokud by účastník porušil povinnosti vyplývající pro něj z §127 odst. 3 o.s. ř. a toto porušení by nepochybně vedlo k tomu, že by důkaz nebylo možné opatřit.
Dovolatel dovozuje, že pokud soud prvého stupně nevyužil svého oprávnění k tomu, aby prosadil provedení důkazů již účastníkem označeného, pak došlo k narušení základních zásad vyjádřených z §1 o. s. ř. Dále dovozuje, že v řízení jsou uplatňována práva ze směnky, a tedy především žalobce musí prokázat, že je zde platná směnka, nesoucí nejen formální náležitosti směnky, ale též vyplněná v souladu se zákonem, tedy mimo jiné to, že nejde o směnku falešnou. Dovolatel usuzuje, že žalobce měl navrhnout důkaz ke svému tvrzení o směnce, mimo jiné znaleckým posudkem, který byl žalovaný nucen strpět.
Dále namítá, že soud nepřihlédl k jeho žalobním tvrzením a k jeho výslechu. Dovolatel vznesl tvrzení, že podpis na směnce je padělaný, čímž došlo ke zpochybnění tvrzení žalobce o pravosti směnky a bylo na něm, aby navrhl důkazy k podpoře svého žalobního tvrzení. Soud však přenesl důkazní břemeno na žalovaného.
Konečně dovolatel tvrdí, že další trvání na provedení znaleckého posudku je nutno považovat za důkaz, které ustanovení §205 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. připouští, neboť znalecký posudek je předkládán k tomu, aby bylo prokázáno zfalšování směnky, když soud prvého stupně vzal za prokázané, že směnka je pravá a dosavadní důkaz, tedy výslech žalovaného a ostatní vznesené námitky, se neukázaly dostatečnými ke zpochybnění pravosti. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů zkoumaly pouze formální náležitosti směnky a předpokládaly, že jde o listinu pravou, je zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto je nutné nově navržené znalecké zkoumání chápat jako nový důkaz.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s.ř.
Žalovaný se nedovolává žádného z důvodů přípustnosti dovolání upraveného v ustanovení §237 až 239 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je potvrzující rozsudek odvolacího soudu jeho prvním rozhodnutím ve věci samé, připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, či namítané vady řízení přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
V projednávané věci dovolatel neoznačil žádnou otázku zásadního právního významu. Jak vyplývá z odůvodnění dovolání je v projednávané věci otázkou zásadního právního významu, zda, zmařil-li sám účastník v řízení před soudem prvního stupně provedení důkazu, který soud nařídil na jeho návrh, lze takový důkaz znovu uplatnit před odvolacím soudem.
V rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2003 Nejvyšší soud uzavřel, že navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení §41a odst. 3 o. s. ř. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazu „netrvá”, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden.
O takový případ však v projednávané věci nejde. V projednávané věci soud prvního stupně ustanovil znalce k provedení důkazu navrženého žalovaným, ale ten důkaz, k jehož provedení byla nezbytná jeho součinnost, sám zmařil tím, že tuto součinnost odmítl poskytnout. Tím porušil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §127 odst. 4 o. s. ř. Za této situace se žalovaný nemůže dovolávat toho, že soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) nesprávně posoudil otázku neunesení důkazního břemene a navrhovat v odvolacím řízení opětovně důkaz, jehož provedení přede soudem prvního stupně sám zmařil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl. Námitkou nesprávného posouzení důkazního břemene se přitom zabývat nemohl již z toho důvodu, že ji dovolatel vznesl až v dovolacím řízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu