ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.816.2005.1
sp. zn. 29 Odo 816/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně a) D. K. a žalobkyně b) L. K., proti žalovanému Z. o. d. P., o zaplacení 62.229,- Kč s příslušenstvím a 62.229,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 1/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2005, čj. 8 Co 883/2004-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2005, čj. 8 Co 883/2004-83 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2004, čj. 24 C 1/2003-46 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. ledna 2004, čj. 24 C 1/2003-46, kterým Okresní soud v Ostravě vyhověl žalobě, jíž se každá ze žalobkyň domáhala zaplacení 62.229,- Kč s příslušenstvím jako nároků vzniklých na základě zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání vydaným podle §153a odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože žalovaný se ve lhůtě třiceti dnů na výzvu soudu vydanou podle §114b o. s. ř. nevyjádřil k žalobě, ač byl o následcích nesplnění výzvy poučen.
Odvolací soud z obsahu spisu shledal, že soud prvního stupně usnesením ze dne 14. října 2003, které bylo adresátu doručeno 2. prosince 2003, žalovanému uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě a v případě, že žalobní nárok zcela neuzná, aby vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává. Žalovaný byl poučen o tom, že pokud se bez vážného důvodu k žalobě včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký konkrétní důvod mu ve vyjádření brání, bude mít soud za to, že uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován; žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil a soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání. Odvolací soud zhodnotil, že soud prvního stupně postupoval správně; jeho kvalifikované výzvě vydané podle §114b o. s. ř. nemusela předcházet výzva podle §114a o. s. ř. a byly splněny i ostatní podmínky vyžadované ustanovením §114b o. s. ř. Poučení obsažené ve výzvě shledal dostatečným a uzavřel, že pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny všechny předpoklady, rozsudek je věcně správný, a proto jej potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v plném rozsahu, napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v otázce splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nebyly naplněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy usnesením podle §114b o. s. ř., neboť jí nepředcházela výzva vydaná podle §114a o. s. ř. a postup soudu neodůvodňovala ani povaha věci či konkrétní okolnosti případu. Rovněž namítá, že poučení, kterého se mu dostalo, nezahrnovalo upozornění na možnost vydání rozsudku pro uznání, ačkoli §114b o. s. ř. stanoví, že účastník rovněž „o tomto následku (§153a, odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.“ Dovolatel dovozuje, že je třeba účastníka poučit nejen o důsledcích spojených s jeho případnou procesní pasivitou, ale i o důsledcích, které nastanou při naplnění fikce uznání nároku, tedy o možnosti vydání rozsudku pro uznání a odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2002, sp. zn. 8 Cmo 81/2002 a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, sp. zn. 55 Co 174/2003.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – ve výkladu ustanovení §114b a §153a o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (§114b odst. 1 o. s. ř.).
Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (§114 odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (§114b odst. 4 o. s. ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5).
Fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastane jen tehdy, byl-li žalovaný o tomto následku v usnesení vydaném podle §114b o. s. ř. poučen. Podle této fikce uznání lze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., jen byl-li, jak naznačuje odkaz na §153a odst. 3 o. s. ř. uvedený v §114b odst. 5 části věty za středníkem o. s. ř., žalovaný v usnesení poučen i o tomto následku (viz Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M. Občanský soudní řád. Komentář. 6. vydání. C.H.Beck, Praha, 2004). S tímto právním názorem se ztotožňuje i Nejvyšší soud.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §241a odst. 2 písm b) o. s. ř. důvodné, a proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. září 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
¨ předsedkyně senátu