ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.838.2004.1
sp. zn. 29 Odo 838/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Z. K., proti žalovanému Ing. J. K., CSc., o zaplacení 1,500.000,- Kč ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 5 Cmo 447/2003-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 27. 075,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. srpna 2003, č. j. 47 Cm 28/2003-78, tak, že zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 28. ledna 2003, č. j. 52 Sm 203/2002-11.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku označil svědka Ing. J. D. za nevěrohodného a jeho svědectví má pro rozhodnutí sporu zásadní význam, vyhověl návrhu žalovaného na opětovný výslech tohoto svědka.
Ten vypověděl, že byly uzavřeny dvě úvěrové smlouvy znějící na částku 1,500.000,- Kč, z nichž byl žalovaný dlužníkem, a to z jedné Ing. J. D. a ze druhé Ing. Z. D., a že ke každé smlouvě měla být vystavena zajišťovací směnka. Ing. J. D. viděl jen jednu směnku znějící na 1,500.000,- Kč, a to v červnu 2001, kdy ji za přítomnosti svého právního zástupce předal JUDr. Z., a pak v červenci 2002, kdy ji v P. indosoval na žalobce. Svědek výslovně prohlásil, že od nástupu do vazby, tj. od 4. prosince 1997 do července 2002 indosoval jedinou směnku na částku 1,500.000,- Kč.
Odvolací soud vzal ze svědecké výpovědi Ing. J. D. za prokázané, že směnku, která je předmětem tohoto řízení (dále též jen „směnka“), indosoval na žalobce až v červenci 2002, tedy až po její splatnosti, která nastala dne 31. prosince 2001. Uvěřil tomu, že existovala jen jedna směnka, znějící na částku 1,500.000,- Kč vystavená žalovaným ve prospěch Ing. J. D., jakožto remitenta, neboť druhá by musela znít v souladu s úvěrovou smlouvou na Ing. Z. D., bratra svědka. I kdyby totiž existovaly dvě směnky znějící na částku 1,500.000,- Kč, což svědek nepotvrdil a v řízení to prokázáno nebylo, nemohlo by dojít k záměně směnek, neboť z jedné by byl remitentem Ing. J. D. a ze druhé Ing. Z. D. Pokud by pak byly indosovány na žalobce dvě směnky znějící na 1,500.000,- Kč, tedy směnka, ze které je žalováno v tomto sporu a směnka další, pak by zcela nepochybně měl žalobce k dispozici nejen předmětnou směnku, ale i směnku druhou.
Závěr, že směnka byla indosována na žalobce až v červenci 1992, jak vypověděl svědek, potvrzuje i skutečnost, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení směnečné sumy až dopisem ze dne 19. července 2002, jímž provedl důkaz soud prvního stupně, a v němž zmiňuje, že Z. K. se stal řádným majitelem směnky na základě indosamentu. Pokud by totiž směnka byla na žalobce indosována, jak tvrdí, již v červnu 2001, pak by zcela jistě požadoval na žalovaném její zaplacení dříve, když tato byla splatná dne 31. prosince 2001 a nečekal by právě do července 2002 kdy, jak vyplynulo z výpovědi svědka Ing. J. D., došlo k indosaci směnky.
To, že směnku znějící na částku 1,500.000,- Kč indosoval svědek na žalobce až v červenci 2002, potvrzuje rovněž notářský zápis ze dne 29. července 2002, čtený k důkazu před soudem prvního stupně.
Pokud jde o otázku počtu směnek a indosace směnky, odvolací soud neshledal rozpor ve výpovědi jím slyšeného svědka Ing. J. D. a svědka JUDr. Z. Z výpovědi svědka Z. soud prvního stupně zjistil, že v době, kdy byl Ing. D. přerušen trest, byla žalobci i předána směnka, která se vztahovala k úvěru. Není mu známo, zda se jedná o jednu či dvě směnky a rovněž mu není známo, zda a kdy byl na směnku zapsán rubopis. U toho nebyl osobně přítomen.
Na daný případ je nutno aplikovat ustanovení článku 1 §20 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), který stanoví, že indosament po splatnosti směnky má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li směnka indosována teprve po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, má indosament účinky jen obyčejného postupu.
Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá, že v daném případě, kdy směnka byla indosována až v červenci 2002, má indosament účinky jen obyčejného postupu a žalovanému zůstávají zachovány všechny námitky, které měl vůči původnímu majiteli směnky, tedy i jeho včas uplatněná námitka, že kauza směnky již zanikla, když zanikl závazek směnkou zajištěný. To, že závazek z úvěrové smlouvy zajištěný směnkou byl uhrazen, a tedy zanikl, bylo prokázáno v řízení před soudem prvního stupně, kdy soud zjistil, že původní věřitel vydal žalovanému potvrzení o zaplacení závazku. Soud prvního stupně však konstatoval, že tato námitka nemůže být s úspěchem vůči žalobci uplatněna, neboť neuvěřil svědkovi, že směnka byla indosována až v červenci 2002.
Vzhledem k tomu, že se žalovaný ubránil směnečnému platebnímu rozkazu, odvolací soud směnečný platební rozkaz zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud provedl důkaz výslechem Ing. Josefa Dardy v rozporu s §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud soud prvního stupně prováděl dokazování a vycházel z jiného skutkového základu, měl odvolací soud provádět dokazování ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. a tedy zopakovat důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně. Svým postupem „v podstatě zmařil a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení,“ neboť se vůbec nezabýval právními závěry soudu prvního stupně, o tom, že směnka byla zajišťovací a o tom, že zajišťovaná pohledávka byla zaplacena, „čímž odňal žalobci možnost, aby tento závěr soudu prvního stupně mohl odvolací soud přezkoumat.“
K výslechu svědka odvolacím soudem dovolatel uvedl, že u výpovědi svědků je zapotřebí rozlišovat mezi obsahovou stránkou výpovědi a „jakýmsi subjektivním působením svědka na okolí.“ Dovolatel má za to, že věrohodnost v dané otázce lze zkoumat ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze z té subjektivní stránky, nikoli však z obsahu výpovědi, neboť pokud je samotný obsah rozporný, je pochopitelně výpověď jako celek nevěrohodná. Z těchto důvodů by bylo možné připustit opakovaný výslech svědka v rámci odvolacího řízení z hlediska věrohodnosti pouze v případě shodné výpovědi. Pokud svědek vypovídá odlišně, tak jako v případě Ing. D., nemůže odvolací soud dospět k názoru, že výpověď před odvolacím soudem je věrohodná a „tím jsou zhojeny rozpory ve výpovědi před odvolacím soudem“.
Dále dovolatel namítl, že vzhledem k tomu, že účastník nezná celkový náhled soudu na hodnocení důkazu, má právo ke „zvěrohodnění či nezvěrohodnění“ důkazu navrhnout v odvolacím řízení důkazy nové. Dovolatel považuje za možné, že svědek poté, co byl seznámen s obsahem rozsudku, vypovídal tak, aby odstranil rozpory ve své věrohodnosti ve prospěch žalovaného, ke kterému má blízký vztah. Dovolatel rovněž namítl, že pokud odvolací soud zkoumal věrohodnost Ing. Josefa Dardy, měl zkoumat i důkazy, které svědčí o jeho nevěrohodnosti, a teprve v souhrnu všech těchto důkazů měl dospět k názoru, zda je svědecká výpověď věrohodná.
Dovolatel uvedl, že od začátku tvrdil, že směnka není směnkou zajišťovací. Soud však učinil závěr, že jde o směnku zajišťovací, aniž se blíže touto otázkou zabýval. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl pro žalobce příznivý, ten neměl možnost proti závěrům soudu prvního stupně v tom směru ničeho namítat. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil otázku věrohodnosti svědka, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k projednání, neboť bylo zapotřebí blíže objasnit i ostatní okolnosti případu. Přitom soud prvního stupně nedodržel povinnost podle §118a o. s. ř., neboť měl žalobce poučit o tom, že v otázce skutečnosti, že směnka nemá zajišťovací povahu, má navrhnout důkazy a poučit jej o následcích nesplnění této výzvy.
Dále podle dovolatele odvolací soud pochybil v tom, že přestože žalobce navrhl při odvolacím jednání výslech svědkyně H. M., která byla přítomna při předání a indosaci směnky a její výpověď byla navržena za účelem prokázání nevěrohodnosti svědka D., tento důkaz neprovedl. Závěr odvolacího soudu, že tento důkaz neprovedl s ohledem na to, že nesplňuje podmínky uvedené v §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je nesprávný, neboť pokud by se prokázalo, že svědkyně M. byla přítomna při indosaci a indosace byla provedena v červnu 2001, jak tvrdil žalobce, prokázala by se zejména nevěrohodnost svědectví Ing. D., o kterou v odvolacím řízení zejména šlo.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu rovněž nesprávnou aplikaci ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř., neboť námitka indosamentu po splatnosti byla vznesena až poté, co uplynula lhůta k podání námitek a tudíž soud prvního stupně i odvolací soud k této námitce neměly přihlížet. Odvolací soud rovněž nesprávně aplikoval ustanovení §20 odst. 2 směnečného zákona, neboť je neaplikoval jako vyvratitelnou právní domněnku.
Dovolatel tvrdí, že skutkové zjištění, že kauzální pohledávka, k jejímuž zajištění byla dle tvrzení žalovaného vystavena směnka, zanikla, nemá oporu v provedeném dokazování.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání především uvádí, že je nepravdivé tvrzení žalobce, že v průběhu řízení namítal, že sporná směnka neměla zajišťovací povahu. Toto tvrzení je v rozporu s obsahem spisu, neboť takový argument žalobce neuplatnil ani před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení. Dále žalovaný uvádí, že neshledává rozpor ve výpovědi svědka Ing. D. před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Pokud se jedná o výslech H. M., žalovaný se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že tento důkazní návrh nesplnil podmínky §205a o. s. ř. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Námitka dovolatele, že odvolací soud provedl důkaz výslechem Ing. J. D. v rozporu s §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. není důvodná již proto, že jde o důkaz uplatněný a provedený již před soudem prvního stupně. Jak uzavřel dovolací soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. se určuje, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To však neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat (§213 odst. 2 o. s. ř.). Postup odvolacího soudu byl tedy správný.
Pokud pak dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval právními závěry soudu prvního stupně, o tom, že směnka byla zajišťovací, dovolací soud uzavřel, že dovolatel v průběhu řízení netvrdil, že by směnka nebyla zajišťovací směnkou. Proto odvolací soud nepochybil, když závěry soudu prvního stupně v tom směru nepřezkoumával, když šlo o skutečnosti, které nebyly mezi účastníky sporné.
Důvodné není ani tvrzení dovolatele, že skutkové zjištění o tom, že pohledávka zajištěná směnkou zanikla, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť k tomuto zjištění provedl soud prvního stupně jak vyplývá z protokolu o jednání dne 10. června 2003 (č. l. 45 verte), důkaz dopisem Ing. J. D. ze dne 4. ledna 2001, listinou o zápočtu ze dne 30. července 1999, čestným prohlášením Mgr. J. D. ze dne 29. července 2002 a dalšími listinami.
Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele týkající se hodnocení důkazu výslechem svědka. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak soud provedl hodnocení důkazů (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1068). V projednávané věci odvolací soud logicky odůvodnil proč uvěřil výpovědi svědka, a to jak pokud jde o závěr, že existovala jen jedna směnka, tak pokud jde o závěr, že směnka byla indosována až v červenci 2002. Logiku postupu odvolacího soudu (a tedy ani způsob hodnocení důkazu výpovědí svědka) dovolatel nenapadá, nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem spatřuje v tom, že ač svědek vypovídal před odvolacím soudem jinak, než před soudem prvního stupně, odvolací soud shledal jeho výpověď věrohodnou. Takovou námitkou ale, jak shora uvedeno, způsob hodnocení důkazů zpochybnit nelze.
Ani tvrzením, že zkoumal-li odvolací soud věrohodnost Ing. J. D., měl zkoumat i důkazy, které svědčí o jeho nevěrohodnosti, a teprve v souhrnu všech těchto důkazů měl dospět k názoru, zda je svědecká výpověď věrohodná, nelze zpochybnit hodnocení důkazů o věrohodnosti svědka. Dovolatel v rámci tohoto tvrzení neuvádí konkrétní důkazy provedené před soudem prvního stupně či odvolacím soudem, které měl odvolací soud při zkoumání věrohodnosti svědka vzít v úvahu a které pominul. K úspěšnému uplatnění této námitky by potom bylo třeba nejen specifikovat, kterých důkazů se týká, ale i proč lze pomocí těchto důkazů zpochybnit věrohodnost svědka.
Odvolací soud nepochybil ani v tom, že neprovedl důkaz výpovědí svědkyně navržený až v odvolacím řízení, protože provedení takového důkazu by bylo v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.
Důvodná není ani námitka nesprávné aplikace ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř., spočívající v tom, že odvolací soud přihlédl k opožděnému tvrzení, že indosament byl proveden až po splatnosti směnky, neboť žalovaný již v námitkách tvrdil, že indosace byla provedena dne 11. července 2002, tj. po splatnosti.
A konečně není důvodné ani tvrzení, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §20 odst. 2 směnečného zákona, neboť je neaplikoval jako vyvratitelnou právní domněnku. Za situace, kdy odvolací soud vzal za prokázané, že indosament byl na směnku doplněn až po její splatnosti, nebylo pro aplikaci vyvratitelné právní domněnky místa – ta by se uplatnila pouze tehdy, pokud by nebylo prokázáno, kdy k indosaci došlo.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 27.000,-Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu