ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.910.2003.1
sp. zn. 29 Odo 910/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce D., s. p., proti žalované E. M., s. r. o., zastoupené, advokátem, o 1,337.932,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 42/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2003, čj. 7 Cmo 586/2000-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. října 1999 čj. 41 Cm 42/98-27 Krajský obchodní soud v Brně v předmětné věci zavázal žalovanou zaplatit žalobci 1,337.932,90 Kč s 26% úrokem z prodlení ode dne 16. 4. 1998 do zaplacení (výrok I.) a dále stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 53.520 Kč (výrok II.).
Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalobce má vůči žalované vymáhanou pohledávku v souvislosti s privatizací části podniku D., s. p. S. p. R. v roce 1996. Je třeba rozlišovat závazek žalované vůči Fondu … České republiky (dále též jen „Fond“) zaplatit kupní cenu ve výši 2,154.000,- Kč za privatizovaný majetek a závazek vůči žalobci jako věřiteli, který na žalovanou přešel podle čl. IX. Smlouvy o prodeji privatizovaného majetku č. 258/96. Výše těchto závazků byla specifikována v souhrnném delimitačním protokolu z 20. 8. 1996 a následně upřesněna v dílčím delimitačním protokolu č. 1 v částce 2,944.567,30 Kč. Pokud žalovaná namítala, že tento závazek přijal v omylu, soud tuto námitku neakceptoval, neboť žalovaná si musela být vědoma svých závazků podle čl. IX. výše uvedené smlouvy, když se zavázala nejen k převzetí práv, ale i závazků, souvisejících s privatizovaným majetkem. Dále dne 2. 9. 1996 žalovaná podepsala zápis o předání a převzetí majetku, ve kterém byla upřesněna kupní cena na 2,154.000,- Kč a zároveň byla žalovaná upozorněna vedle aktiv ve výši 5,122.000,- Kč i na cizí zdroje ve výši 2,968.000,- Kč. Rovněž v dílčím delimitačním protokole z 19. 8. 1996 byly uvedeny pohledávky žalobce ve výši 2,944.567,30 Kč a tuto částku se žalovaná zavázala zaplatiti žalobci, nikoli Fondu. Skutečnost, že žalovaná nejednala v omylu, potvrzuje i žalovanou podepsaná dohoda o uznaní závazku ze dne 25. 3. 1998, uzavřená za více než jeden a půl roku, přičemž v mezidobí žalovaná dluh zčásti zaplatila.
Z těchto důvodu soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.j. 7 Cmo 586/2000-59 změnil k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 1 337 932,90 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 96 680,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou právního zástupce žalované.
Odvolací soud zrekapituloval dosavadní výsledky řízení, jejichž správnost po stránce skutkové nebyla zpochybňována žádným z účastníků.Konstatoval, že v souladu s privatizačním projektem byla privatizována část žalujícího státního podniku – provoz elektrovýroby D. R. -, kterou smlouvou o prodeji a koupi privatizovaného majetku nabyla žalovaná. V dílčím delimitačním protokolu č. l ze dne 19.8.1996 byly specifikovány „pohledávky a závazky“ žalobce k privatizované jednotce, výsledné saldo činilo 2 944 567,30 Kč a účastníci se dohodli, že žalovaná uhradí „závazek privatizované jednotky“ ve splátkách podle splátkového kalendáře. Dne 25.3.1998 uzavřela žalovaná se žalobcem dohodu o uznání závazku a jeho splácení a žalovaná takto uznala nesplacený zůstatek dluhu ve výši 1 337 932,30 Kč, který vznikl „při privatizaci majetku provozu elektrovýroby“. Z přehledu pohledávek elektrovýroby, který účastníci nezpochybnili, bylo zjištěno, že je zde uvedeno 38 nesplacených pohledávek za třetími osobami v celkové výši 2 273 186,- Kč, což souhlasilo s dílčím delimitačním protokolem č. 1, v němž byly dále vyčísleny „pohledávky vůči privatizované jednotce“, materiálové zásoby přebírané kupujícím ve výši 381 257,- Kč nedokončená výroba ve výši 311.291,- Kč a poskytnuté zálohy dodavatelům 1 782,90 Kč, celkem 2 967 517,30 Kč.Tyto pohledávky pak byly sníženy o „pohledávku“ privatizované jednotky vůči státnímu podniku ve výši 22 950,- Kč.
Odvolací soud poukázal na tzv. zákon o velké privatizaci č. 92/1991 Sb., zejména na ustanovení §2, podle kterého je majetkem podniku souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření, nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv a jiných majetkových hodnot podniku. Uvedl, že součástí těchto majetkových hodnot byly také pohledávky státního podniku za třetími osobami, zásoby materiálu a nedokončená výroba a již jen z těchto důvodu se taková aktiva nemohla stát pohledávkou státního podniku za privatizovanou jednotkou. V souladu s ustanovením §15 odst. l zák. 92/1991 Sb. proto i tato práva a majetkové hodnoty musely přejít kupní smlouvou na žalovanou jako nabyvatele privatizovaného majetku, ale nikoliv jako závazek vůči žalobci, nýbrž jako součást privatizovaného majetku. Žalobce ani v řízení netvrdil, že mezi účastníky došlo ke vzniku právního vztahu, z něhož tvrzená pohledávka rezultovala, netvrdil ani ujednání o převodu pohledávky a proto žalobce vůči žalované žádnou pohledávku nemůže mít. Dílčí delimitační protokol č. l nemůže být smlouvou o převodu závazků proto, že uvedená aktiva byla součástí privatizovaného majetku a bylo na Fondu, aby stanovil odpovídající kupní cenu s přihlédnutím i k vyčísleným hodnotám privatizovaného majetku.
Odvolací soud poté dospěl k závěru, že žalovaná vyvrátila právní domněnku existence dluhu vzniklou podle ustanovení §323 obch. zák. uznáním závazku, neboť vzniklá pohledávka vůbec neexistovala.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, dovozuje, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1, písm. a) o.s.ř. a uváděje, že dovolání je podáno z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b) o.s.ř, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Vyslovil názor, že odvolací soud nesprávně posoudil právní stránku věci, tj. přechod pohledávek na žalovanou, neboť ke vzniku těchto pohledávek za odběrateli došlo přede dnem prodeje privatizované jednotky, tj. přede dnem 1.8.1996. Pohledávky za odběrateli nejsou podle názoru dovolatele pohledávkami souvisejícími s privatizovaným majetkem, nýbrž přímo souvisely s podnikatelskou činností žalobce před privatizací majetku prodejem žalované.
Přechod těchto pohledávek byl žalujícím státním podnikem požadován v souladu s ustanovením §15 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. Proto byla se žalovanou sjednána dohoda o uznání závazku. Část pohledávek po dohodě žalovaná žalobci uhradila, na neuhrazenou část byla sepsána dne 25.3.1998 ve smyslu ustanovení §323 obch. zák. dohoda o uznání závazku.
Pokud odvolací soud uvádí, že závazek není vymezen konkrétním způsobem, není to pravda, neboť přesný rozpis „účtu 311 19 odběratelé“ byl žalobcem veden, včetně dokumentace k tomuto závazku. Lze jej proto přesně identifikovat a při sepisování protokolu č. l i při uznání závazku byly tyto doklady k dispozici.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a stejně postupoval i dovolací soud.
Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání bylo podáno včas ve stanovené jednoměsíční lhůtě (§240 odst. 1) oprávněným účastníkem zastoupeným advokátem (§241 odst. l o.s.ř.) a vykazuje všechny náležitosti podle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. Na projednatelnosti žalobcova dovolání nemění ničeho skutečnost, že žalobce odkazoval na ustanovení novely o.s.ř. platné po 1.1.2001, která jsou sice číselně odlišná, obsahově však shodná.
Protože v daném případě rozsudek odvolacího soudu změnil rozsudek prvního stupně, je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné, neboť dovolací důvod, spočívající podle žalobce v nesprávném právním posouzení, není dán.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud vycházel při posuzování odvolání žalované z ustanovení §2 a §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění, tj. ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 210/2003 Sb., č. 306/1993 Sb. a č. 224/1994 Sb. (dále jen „zákon“) a tato ustanovení správně vyložil.
Podle ustanovení §2 zákona majetkem podniku pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku.
Ustanovení §15 zákona dále určuje, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (odstavec 1). Přechod pohledávek se řídí jinak právní úpravou postoupení pohledávky podle zvláštních předpisů (odstavec 2).
Z ustanovení §19 odst. 1 zákona se pak podává, že ke dni účinnosti smlouvy nebo vkladu je Fond povinen předat a nabyvatel převzít věci zahrnuté do privatizovaného majetku. O převzetí se sepíše zápis podepsaný oběma stranami.
Je nepochybné, že ustanovení §2 zákona se vztahuje i na situaci, kdy je privatizovaná jen část majetku podniku, jako je tomu v daném případě. Jestliže ke dni převodu privatizované části majetku státního podniku existovaly pohledávky státního podniku vůči třetím osobám vzniklé v souvislosti s hospodářskou činností privatizované části státního podniku, tj. provozu elektrovýroby v D. R., pak ve smyslu ustanovení §2 a §15 odst. l zákona se staly součástí privatizované části státního podniku a jeho přechodu na Fond. Po vyjmutí části privatizovaného majetku státního podniku a jeho přechodu na Fond, nemůže již státní podnik s touto privatizovanou částí svého podniku jakkoliv disponovat.
Podle zjištění soudů nižších stupňů Fond uzavřel se žalovanou kupní smlouvu č. 258/96 dne 1.8.1996, kterou převedl na žalovanou privatizovanou část státního majetku v tom rozsahu, v jakém byl tento majetek ze státního podniku vyňat, tj. i včetně pohledávek vůči třetím osobám. Okolnost, že žalovaná spolupodepsala zápis o předání privatizované části majetku ze dne 2.9.1996, neznamená, že by mezi státním podnikem a žalovanou vznikl právní vztah, ze kterého by vznikla žalované povinnost platit žalobci z titulu privatizace nějaké částky, takový závěr by odporoval ustanovení §19 odst. 1 zákona.
Souhrnný delimitační protokol, který sepsal žalobce se žalovanou dne 20.8.1996 spolu s dílčím delimitačním protokolem č. 1 ze dne 19.8.1996, nemá charakter zápisu podle ustanovení §19 odst. 1 zákona, neboť žalobce, jak je uvedeno výše, k uvedenému datu neměl právo disponovat s privatizovanou částí majetku a nebyl ani účastníkem privatizačního procesu. Jak správně konstatoval odvolací soud, mezi účastníky nedošlo (a ani nemohlo dojít) ke vzniku právního vztahu, z něhož by pro žalovanou vyplynula povinnost zaplatit žalobci zažalovanou částku. Názor odvolacího soudu, že dílčí delimitační protokol nemůže být smlouvou o převodu závazku proto, že v něm nejsou závazky vymezeny konkrétním způsobem, je z hlediska uvedeného právně irelevantní.
Jestliže žalovaná nebyla se žalobcem v žádném právním vztahu, z něhož by pro ni vyplynuly závazky, nemohl vzniknout ani dluh, k jehož zaplacení se zavázala v dohodě o uznání závazku a jeho splácení, kterou účastníci uzavřeli dne 25.3.1998. S dohodou o uznání neexistujícího dluhu nelze spojovat účinky stanovené v §323 obch. zák., jak správně dovodil odvolací soud.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst.1 část věty za středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. l o.s.ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu v souvislosti s dovoláním nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. února 2005
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu