ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.947.2004.1
sp. zn. 29 Odo 947/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci společnosti S. L. spol. s r. o. v likvidaci, o jmenování nového likvidátora, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 9/97, o dovolání společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2002, čj. 14 Cmo 222/2002-15, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.4.2002, čj. 49 Cm 9/97-8, kterým soud prvního stupně jmenoval Ing. J. K., likvidátorem v záhlaví uvedené společnosti (dále jen „společnost“).
Společnost podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesprávný výklad ustanovení §71 obchodního zákoníku. Dále uvádí, že tuto právní otázku pokládá za zásadní a v soudní praxi dosud neřešenou. Domáhá se tedy toho, aby Nejvyšší soud „…uznal z uvedeného důvodu přípustnost dovolání“. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
V tomto případě jde o situaci, kdy řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. a 15. zákona č. 30/2000 Sb. a dále na skutečnost, že návrh na zahájení řízení byl podán u soudu dne 19.2.1997) proběhlo podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238a o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238a o.s.ř. nejde, neboť napadené usnesení odvolacího soudu nelze podřadit pod zde uvedené situace.
Podmínky stanovené v §239 o.s.ř. daná věc nesplňuje proto, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí dovolání nepřipustil (odstavec 1) a dovolatelka návrh na připuštění dovolání nepodala (odstavec 2).
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu