ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.982.2004.1
sp. zn. 29 Odo 982/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. s., a. s., proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 2,815.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 442/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2004, č.j. 7 Cmo 75/2004-70, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2004, č.j. 7 Cmo 75/2004-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 5. prosince 2003, č.j. 4 Cm 442/98-62, jímž Krajský soud v Ostravě - odkazuje na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila „C. (L.) Nº 11 S.A. se sídlem 2, B. K. A., L-1115 L., L. v., registrační číslo: B ….“ (dále jen „společnost“).
Odvolací soud akcentoval, že po zahájení řízení podáním doručeným soudu prvního stupně 6. října 2003 žalobkyně oznámila, že došlo k postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení, a navrhla, aby na její místo do řízení vstoupil postupník - společnost, která se svým vstupem do řízení souhlasila (viz podání ze dne 1. září 2003 a podání doručené soudu dne 25. listopadu 2003). Maje za splněné všechny podmínky vyžadované ustanovením §107a o. s. ř., odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [odstavec 3].
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel napadá především poukazem na skutečnost, že souhlas postupníka (společnosti) se vstupem do řízení byl učiněn podáním datovaným 1. září 2003, tj. před tím, než žalobkyně podala návrh na jeho vstup do řízení podle ustanovení §107a o. s. ř., pročež je - dle přesvědčení dovolatele - neplatný pro nemožnost plnění.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v tom, že „soud prvního stupně usnesením rozhodl ve věci samé, přestože byl dán nedostatek podmínek řízení [§104 odst. 2 o. s. ř.]“. V této souvislosti zdůraznil, že smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 24. července 2003, s níž má být spojena změna účastníků řízení na straně žalobkyně, podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, jakož i to, že návrh žalobkyně na vstup postupníka do řízení (a stejně tak i návrh na pokračování v řízení, které bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. června 2002, č.j. 4 Cm 442/98-43, ve smyslu ustanovení §110 o. s. ř. přerušeno) podepsaly za žalobkyni Ing. M. D. a I. P. (respektive JUDr. Z. Š.). Přitom pověření ze dne 3. června 2003 [jde o pověření, jímž žalobkyně pověřila zaměstnance odboru restrukturalizace a vymáhání Ing. M. D., JUDr. Z. Š., Ing. M. I. a Ing. M. T. (dále jen „pověření zaměstnanci“), aby jejím jménem vždy dva z nich společně činili veškeré právní úkony … v souvislosti s Rámcovou smlouvou o postoupení vybraného portfolia pohledávek, s tím, že jsou oprávněni činit i další, s postoupením pohledávek související, úkony, mimo jiné podepisovat příslušné listiny ve vztahu k soudům (dále jen „pověření“)] shledává rozporným s ustanovením §21 odst. 5 o. s. ř., podle něhož v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
Pochybení ve skutkových zjištěních dovolatel dovozuje z absence jakékoliv zmínky o souhlasu postupníka se vstupem do řízení, jenž měl být dán podáním ze dne 25. listopadu 2003, když soud prvního stupně se v rozporu s ustanoveními §157 odst. 2 a §169 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění svého usnesení s touto skutečností nijak nevypořádal, v důsledku čehož je - dle názoru dovolatele - jeho usnesení nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytýká, že z uvedeného podání vycházel, ačkoli jím důkaz neprovedl.
Považuje smlouvu o postoupení pohledávky rovněž za neplatnou pro neurčitost (z důvodu, že dohoda o úplatě za postoupení pohledávky nebyla doložena), dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.), a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacímu důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud v posuzovaném případě správně vycházel z ustanovení §107a o. s. ř., který upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (povinnosti), která nastává po zahájení řízení (aniž by účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení). Toto ustanovení pak odvolací soud správně aplikoval na návrh žalobkyně na vstup nabyvatelky práva do řízení na místo dosavadního účastníka.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníků svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku.
Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že se nevypořádal s tím, zda smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem, když touto otázkou - jak je uvedeno výše - se soud při zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nezabývá.
Opodstatněná není ani výhrada dovolatele o „platnosti“ právního úkonu společnosti, jímž vyslovila souhlas se svým vstupem do řízení. Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně oznámila soudu postoupení pohledávky a navrhla vstup společnosti do řízení podáním došlým soudu prvního stupně 6. října 2003 (č.l. 54), přičemž současně doložila smlouvu o postoupení pohledávek i souhlas postupníka se vstupem do řízení datovaný 1. září 2003, tj. po účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Časový odstup mezi udělením souhlasu se vstupem do řízení a doručením návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř. soudu pak není z pohledu splnění předpokladů vyžadovaných shora uvedeným ustanovením občanského soudního řádu významný. Z výše uvedeného důvodu pak není relevantní ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost odůvodnění jeho rozhodnutí a napadá správnost postupu odvolacího soudu co do jeho zjištění, že společnost souhlasila se vstupem do řízení podáním z 25. listopadu 2003.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, když odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, vyjádřil právní názor, podle něhož je procesní plná moc udělená současně dvěma advokátům neplatná. Přitom současně zdůraznil, že účastníka řízení, který takovou plnou moc soudu předloží, je nutno o nepřípustnosti zastoupení více advokáty poučit a vyzvat jej, aby si pro řízení zvolil jen jednoho zástupce a aby toto zastoupení doložil novou plnou mocí. V usnesení ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 416/98, uveřejněném v témže časopise č. 7, ročník 2000, pod číslem 77, pak Nejvyšší soud uzavřel, že vada průkazu k jednání za právnickou osobu, obdobně jako nedostatek procesní plné moci, je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§104 odst. 2 o. s. ř.). Opatřením soudu k jeho odstranění je zpravidla výzva k předložení průkazu řádného, přičemž dodatečné doložení oprávnění jednat za právnickou osobu činí zhojenými i ty úkony, k nimž došlo předtím.
Shora uvedené závěry, ač formulované při výkladu ustanovení §21 a §24 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001, se - co do nepřípustnosti, aby za právnickou osobu jednalo v téže věci současně více osob - plně prosadí i v projednávané věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu (pověření), pověření zaměstnanci byli oprávněni činit právní úkony (včetně úkonů „ve vztahu k soudům“) jménem žalobkyně vždy dva společně, což odporuje zásadě vyjádřené v ustanovení §21 odst. 5 větě druhé o. s. ř., podle níž v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba; možnost pověřit jednou listinou více zaměstnanců (aniž by jejich oprávnění jménem žalobkyně jednat bylo omezeno na „společné jednání“), popř. možnost střídání těchto osob u jednotlivých jednání či při jednotlivých procesních úkonech tím není dotčena. Jestliže odvolací soud k této vadě průkazu oprávnění k jednání za žalobkyni nepřihlédl (a nevyzval žalobkyni k jejímu odstranění), zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud především neopomene vyzvat žalobkyni, aby výše uvedený nedostatek průkazu k jednání za ni odstranila, tj., aby doložila pověření, které bude odpovídat ustanovení §21 odst. 1 písm. b) a odst. 5 větě druhé o. s. ř., s tím, že dodatečně doloženým oprávněním k jednání za žalobkyni (pověřením) budou zhojeny i úkony, jenž byly „pověřenou osobou“ učiněny dříve. Nebude-li doložení takového pověření možné (např. z důvodu, že žádná z osob, které procesní úkony jménem žalobkyně učinily, již nejsou jejími zaměstnanci), lze nápravu zjednat i tím, že žalobkyně, jednajíc jinou osobou, jejíž oprávnění v tomto směru doloží, zmíněné úkony schválí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu