ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1169.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1169/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 o dovolání podaném obviněným T. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 2 To 294/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 190/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 3 T 190/2004, byl obviněný T. R. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., který měl spáchat skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle §235 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. a) tr. zák. soud dále rozhodl o zabrání věci, a to směnky, vystavené dne 27. 3. 2004 na částku 2,000.000,- Kč, na řad U. M. výstavcem I. Č. Současně bylo vysloveno, že podle §73 odst. 2 tr. zák. se vlastníkem zabrané věci stává stát.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 2 To 294/2005, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám nově ve věci rozhodl, tak že se obviněný uznává vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem, který byl odvolacím soudem modifikován tak, že „okolo 22.30 hodin dne 27. 3. 2004 ve V., na ul. S., v kanceláři restaurace F. B. nájemců I. Č. a M. U. poté, co I. Č. vešla dovnitř, zamkl za ní dveře a vyzval ji k podpisu prázdné směnky, přičemž, když to jmenovaná odmítla a chtěla z místnosti odejít, začal s ní smýkat, a když se I. Č. jeho trvajícímu nátlaku podvolila a směnku podepsala, v důsledku rozrušení nečitelně, uhodil ji dvakrát pěstí do břicha a z kanceláře ji pustil až potom, co byl její podpis a adresa jakožto výstavce čitelný, když sestra jmenované M. U. později směnku vyplnila v tom smyslu, že I. Č. se jí zavázala zaplatit do 27. 4. 2004 2.000.000,- Kč v hotovosti.“ Podle §235 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud současně vyslovil zabrání téže věci jako soud prvního stupně, avšak podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 4. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Současně poukázal na to, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s ohledem na absenci násilí a pohrůžky násilí. Dovolatel konstatoval, že skutková zjištění v této souvislosti „nekorespondují“ s hmotně právním posouzením věci. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a soudu druhého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolání je zjevně neopodstatněné, pokud v rámci velmi stručného odůvodnění dovolatel napadenému rozhodnutí vytkl pouze to, že skutková věta ve výroku o vině rozsudku není v souladu s tzv. právní větou výroku. Podle státní zástupkyně jsou v daném případě v popisu skutku obsaženy všechny potřebné zákonné znaky použité právní kvalifikace a je zde též vystiženo násilné jednání obviněného (dovolatele) vůči jinému, kterým ho nutil, aby něco konal. Není tak sporu o tom, že se dovolatel za soudem popsaných okolností v úmyslu přímém dopustil trestného činu vydírání v souladu s přisouzenou právní kvalifikací. Vzhledem k těmto důvodům státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný T. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jím byl obviněný uznán vinným, byl mu uložen trest a ochranné opatření.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě proto nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů (tj. tvrdí-li dovolatel, že se žádného protiprávního jednání nedopustil), která odvolací soud shrnul především na str. 3, 4 napadeného rozhodnutí. Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v té části, v níž dovolatel namítl, že učiněná skutková zjištění neodpovídají hmotně právnímu posouzení věci vzhledem k „absenci násilí a pohrůžky násilí.“
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba uvést, že u trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. zákon k naplnění znaků skutkové podstaty vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Úmysl pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.) přitom musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. zákonem předpokládané jednání, následek a příčinný vztah mezi takovým jednáním a následkem.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jakož i z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku, je zřejmé, že obviněný (dovolatel) s cílem, aby poškozená podepsala inkriminovanou směnku a následně, aby výstavku opatřila čitelným podpisem a adresou, použil vůči ní násilí spočívajícího ve smýkání s její osobou a poté i ve dvou úderech pěstí do břicha. Šlo tedy jednoznačně o použití fyzické síly k tomu, aby si poškozená počínala v souladu s vůlí obviněného (dovolatele), tedy aby ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. něco konala. Odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž vyložil, z jakých důvodů posoudil jednání obviněného (dovolatele) po právní stránce podstatně mírněji než soud prvního stupně. Dovolateli nelze přisvědčit, že by skutková zjištění soudů či popis skutku ve výrokové části rozsudku neodpovídaly znakům skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Konečně ani sám dovolatel k naznačeným otázkám neuplatnil žádnou podrobnější argumentaci.
Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno formálně relevantně, jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného T. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler