ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1221.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1221/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 o dovolání obviněných O. A., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., a R. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 24/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 5/2003, takto:
Dovolání obviněného O. A. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a dovolání obviněného R. B. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 5/2003 ze dne 13. 1. 2004 byli obvinění (dále i dovolatel O. A., dovolatel R. B.) uznáni vinnými přípravou k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §7 odst. 1 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to dovolatel O. A. v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dovolatel R. B. v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma pak byly uloženy tresty vyhoštění na dobu neurčitou, jakož i tresty propadnutí věcí, jak je uvedeno v příslušné výrokové části citovaného rozsudku.
V dané věci se jednalo již o druhé odsouzení soudem prvního stupně poté, co původní rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 46 T 5/2003, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 2 To 144/2003, zrušen ohledně obou dovolatelů ve výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a trestní věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
V předmětné věci rozhodnuté v roce 2004 podali odvolání oba dovolatelé, jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze.
O nich rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 2 To 24/2004 ze dne 15. 4. 2004 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovaní O. A. a R. B. jsou vinni, že (citován rozsudek vrchního soudu): „ dne 30. 5. 2002 vyslali do SRN dosud neztotožněného kurýra, který dne 31. 5. 2002 přivezl do ČR směs paracetamolu s kofeinem o hmotnosti nejméně 23, 4 kg, předal ji obžalovanému O. A., který v době do 6. 6. 2002 tuto směs převezl do bytu obžalovaného R. B. v P., aby jej smíchali s heroinem, který získali nezjištěným způsobem a po smíchání s paracetamolem a kofeinem (k čemuž si opatřili dva mixery, dvě digitální váhy, mlýnek na kávu a další drobnější předměty), naředěnou drogovou směs připravovali k distribuci na nelegální trh, přičemž při domovních prohlídkách byl v bytě obžalovaného O. A. nalezen vyrobený směsný vzorek takto připravené látky, který obsahoval 33, 320 g heroinu a sedm tzv. psaníček, která obsahovala 112, 65 g kokainu HCI. Tím spáchali oba společně dílem dokonaný, dílem ve formě přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.“
Obžalovanému O. A. za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., pro který byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, čj. 46 T 5/2003-565, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, čj. 2 To 144/2003, byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, jakož i trest propadnutí věcí specifikovaných v citovaném rozsudku vrchního soudu.
Obžalovanému R. B. byl za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů uložen trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, jakož i trest propadnutí věcí specifikovaných v citovaném rozsudku vrchního soudu.
Vrchní soud v Praze dále podle §259 odst. 2 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze s příkazem, aby rozhodl o zabrání věcí – směsných látek obsahujících omamné a psychotropní látky, jež byly u obžalovaných zajištěny při domovních prohlídkách dne 5. a 6. 6. 2002, přičemž odvolání podaná oběma obviněnými podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Dovolatel O. A. za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti výroku o vině i trestu dovolávaného rozsudku.
Má za to, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným. Vytýká soudu opomenutí toho, že 33, 320 g heroinové báze bylo součástí směsi s paracetamolem a kofeinem v celkové hmotnosti 1009, 7 g, přičemž poměr heroinu k ostatním dvěma složkám činil 3, 4 % celkové hmotnosti směsného vzorku. Vzhledem k tomuto poměru k látkám, které nejsou látkami ani omamnými, ani psychotropními ve smyslu zák. č. 167/1998 Sb. (paracetamol a kofein), nelze uzavřít, že se jedná o směs, která by byla určena k nelegální distribuci, respektive k prodeji jako omamná látka.
Stejné pochybení vytýká soudu, když tento dovodil, že sedm psaníček obsahovalo 112, 65 g kokainu HCI. Naproti tomu bylo zjištěno, že celková hmotnost všech nalezených psaníček představovala 4, 942 g, přičemž hmotnost kokainu HCI v této směsi činí 25%, což představuje hmotnost 1, 235 g kokainu HCI.
Konečně namítá, že nebylo v žádném případě zjištěno, že by se on sám nebo dovolatel R. B. snažil směs prodat a tak získat jakýkoliv finanční prospěch.
Soud, uzavírá dovolatel O. A., na základě výše uvedených pochybení v hodnocení skutkového děje následně pochybil i hmotně právně. Podle dovolatelova přesvědčení se dopustil pouze přípravy trestného činu podle §7 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a nikoliv dokonaného tohoto deliktu.
Ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění nesouhlasí s argumentací Vrchního soudu v Praze, podle níž vyhoštění na dobu neurčitou nebrání žádná z negativních podmínek uvedených v §57 odst. 3 tr. zák. Připomíná, že soud věděl o jeho povoleném dlouhodobém pobytu v ČR, včetně existujícího pracovního a sociálního zázemí (zařízený byt, kde žije se svojí družkou a jejich dcerkou). V ČR žije téměř dvacet let a nikdy neměl problémy s porušením zákonů. Soud tedy i ve výroku o trestu vyhoštění pochybil.
Na základě uvedených skutečností proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolatel R. B. za dovolací důvod rovněž označil ten, který uvádí ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože „soud sice správně aplikoval příslušná ustanovení trestního zákona týkající se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák., toto však nesprávně vyložil.“ Svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti výroku o vině dovolávaného rozsudku.
Má za to, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu po stránce materiální, ani po stránce formální, a to ani ve stadiu přípravy. Shodně jako dovolatel O. A. namítá, že paracetamol s kofeinem nejsou uvedeny na příslušných seznamech návykových látek ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb. Domnívá se, že ustanovení o přípravě vyžaduje společensky nebezpečné jednání vytvářející podmínky ke spáchání trestného činu. Proto výše uvedené látky mimo zmíněný seznam nemohou být prostředkem nebo nástrojem ke spáchání jmenovaného trestného činu. Dovolatel R. B. se nedomnívá, že pouhá skutečnost, že dovolatel O. A. si opatřil povolenou látku paracetamol a kofein, by byla přípravou ke spáchání trestného činu, zvláště když ve výroku dovolávaného rozhodnutí není uvedeno, že by dovolatel R. B. tuto látku jakýmkoliv způsobem míchal s heroinem, popřípadě s kokainem, pouze dodává, že: „V jeho případě se jednalo o přátelskou výpomoc ods. A.“ Nebylo také prokázáno, že by měl jakékoliv povědomí o tom, k čemu dovolatel O. A. paracetamol hodlal použít a nevěděl o tom, že tyto látky se používají k ředění zakázaných látek. Nevěděl to ani vzdor tomu, že byl osobou závislou na drogách. Pokud u něj byly při domovní prohlídce nalezeny směsi heroinu, paracetamolu a kofeinu ve třech psaníčkách o celkové hmotnosti 5, 314 g a jedno psaníčko směsi metamfetaminu, piracetamu a glukosy o hmotnosti 1, 159 g, jednalo se o omamnou látku, kterou přechovával pro sebe, přičemž tento skutek nebyl předmětem obžaloby.
Na základě shora uvedených skutečností dovolatel R. B. navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a v souladu s §265m tr. ř. jej zprostil obžaloby z důvodů uvedených v §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek uvedený v obžalobě spáchal.
K takto podaným dovoláním se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně).
Ve svém vyjádření především konstatovala, že zákonné znaky trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byly evidentně naplněny zjištěním, že obvinění pro další distribuci přechovávali heroin, tedy omamnou látku podle přílohy č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. a kokain, další omamnou látku podle přílohy č. 1 citovaného zákona. Pro závěr, že jeden kg směsi obsahující 33, 320 g heroinu a sedm psaníček obsahujících 112, 65 g kokainu představuje spáchání trestného činu „ve větším rozsahu“ ve smyslu §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., není rozhodné, jak obvinění s tímto množstvím dále naložili, neboť trestný čin byl dokonán již naplněním toho z alternativních znaků uvedených v §187 odst. 1 tr. zák., který je vyjádřen dikcí „přechovává“. Uvedené množství heroinu a kokainu mnohonásobně převyšuje spodní hranici „většího rozsahu“, za kterou se v praxi považuje již 1, 5 g heroinu a 5 g kokainu (viz pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2000). Citovaný pokyn není sice pro soudy závazný, ale v jejich rozhodovací praxi je akceptován, protože vychází z mezinárodních zkušeností a z poznatků lékařské vědy o tom, jaká množství omamných a psychotropních látek již jsou způsobilá výrazně ohrozit zdraví nebo život člověka. Množství 33 g heroinu je způsobilé k výrobě 11 000 dávek a jejich celkové naředění do 1 kg je přiměřené a obvyklé. Dané množství omamných látek odvolací soud hodnotí jako většího rozsahu, přičemž tato zjištění mají oporu v dokazování.
Státní zástupkyně proto považuje výše uvedenou argumentaci dovolatele O. A. za irelevantní. Pokud jmenovaný dovolatel spatřuje pochybení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v uložení trestu, který zákon nepřipouští v důsledku chybného hodnocení podmínek uvedených v §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. /které by za určitých okolností naplňovaly dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, je toto pochybení mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. I kdyby dovolatel O. A. napadal výrok o trestu vyhoštění za použití odpovídajícího dovolacího důvodu, hodnotila by státní zástupkyně námitky obviněného jako neopodstatněné, protože trest vyhoštění z území republiky v daném případě vyžaduje bezpečnost lidí, jakož i jiný obecný zájem konkretizovaný v odůvodnění napadeného rozsudku.
Na adresu dovolatele R. B. státní zástupkyně poznamenává, že jeho mimořádný opravný prostředek je odůvodněn převážně skutkovými námitkami, spočívajícími v polemice s právním posouzením v rozsudku odvolacího soudu těch skutkových zjištění soudu nalézacího, podle nichž se jeho osoby dotýká toliko to, že O. A. k němu do bytu dovezl paracetamol s poukazem na jeho nezávadný charakter. Za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. by bylo možno považovat tvrzení dovolatele R. B., že nebyla ohledně jeho osoby prokázána subjektivní stránka trestného činu. Ovšem jeho argumentace je podmíněna opět změnou skutkových zjištění soudů v tom smyslu, že se úpravy drog neúčastnil, ani mu o ní nebylo nic známo.
Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhuje obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítnout, a to v neveřejném zasedání, s ohledem na splnění podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná povahu dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, vyplývající mimo jiné z toho, že jej lze podat výlučně z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Proto je nezbytné vždy posuzovat, zda dovolatelem uplatněný důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném zákonném ustanovení, neboť bez toho, že by byl dán, nelze přezkum napadeného rozhodnutí provést.
Dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S poukazem na tento dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat primárního přezkumu skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě je možné přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tedy při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek sám nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny v návaznosti na dostatečně provedené dokazování a jako takové právně kvalifikovány v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními hmotného práva.
Z tohoto hlediska dovolatelé v podstatě namítali nedostatečné dokazování skutkového stavu věci.
Oba soudy ovšem, jak má za to dovolací soud, v odůvodněních svých rozhodnutí, v návaznosti na obsah přiloženého trestního spisu, v zásadě zdokumentovaly, z jakých důkazů vycházely, včetně jejich hodnocení.
V této souvislosti nicméně došlo z jejich strany k určité nepřesnosti, která však nemá vliv na skutkový základ jinak správného právního posouzení. Tvrzení dovolatele O. A., že obsah kokainu HCI v sedmi psaníčkách, zajištěných v jeho bytě, činil jen 1, 235 g a nikoliv 112, 65 g, je správné. Ovšem kromě uvedeného množství 1, 235 g byl u něj zajištěn další směsný vzorek obsahující 112, 65 g kokainu HCI (č. l. 248, sv. II. přílohového spisu). Je zřejmé, že soudy chybně spojily údaj o 112, 65 g se sedmi psaníčky.
Další námitku dovolatele R. B., že ve výroku dovolávaného rozhodnutí není uvedeno, že by také on míchal paracetamol a kofein s heroinem, považuje dovolací soud za irelevantní. Jde o to, že z dikce skutkové věty výroku o vině zmíněného rozhodnutí jasně plyne, že směs vyráběli oba dovolatelé, nehledě na vyjádření samotného R. B. o „přátelské výpomoci“ v tomto směru, jímž svoji námitku fakticky popřel. Výhrady jmenovaného dovolatele k subjektivní stránce jím spáchaného trestného činu, tedy že by neměl jakékoliv povědomí o tom, k čemu dovolatel O. A. paracetamol hodlal použít a tudíž nevěděl, že tyto látky se používají k ředění zakázaných látek, nelze než považovat rovněž za bezvýznamné. Sám totiž nepopírá, že s O. A. směs, zajištěnou v daném množství u A., vyráběl, přičemž věděl, že do ní přidávají zmíněný paracetamol s kofeinem, plus další látku. Za těchto skutkových okolností proto musel být přinejmenším srozuměn s možností, že onou další látkou je látka zakázaná. Úmysl, minimálně ve formě eventuální /§4 písm. b) tr. zák./, z hlediska své složky volní vyžaduje srozumění pachatele s možnými následky jeho jednání. Na takovouto kvalitu jeho vůle lze a je třeba usuzovat mimo jiného i z toho, že pachatel v době činu nemá reálnou možnost spoléhat na nějaké důvody, pro které by případný následek nenastal. Pokud by tomu tak bylo, a šlo-li by o důvody nepřiměřené, zavinění by se projevilo jako vědomá nedbalost. Není-li takovýchto důvodů vůbec, nezbývá, než takovýto případ posoudit jako zmíněný úmysl eventuální, který stačí k naplnění skutkové podstaty i označeného trestného činu. To byl také případ dovolatele R. B., neboť za okolností, kdy vyráběli s druhým dovolatelem předmětnou směs nebylo nic, na co by mohl spoléhat, že možný trestněprávní následek nenastane.
Hovořil-li jmenovaný dovolatel též o nedostatečné materiální stránce skutku, který soud zjistil, a který svým dovoláním jako takový napadá z výše uvedeného dovolacího důvodu co do jeho neúplnosti, jakož i chybného hodnocení důkazů o něm, potom opět nejde z jeho strany o námitky primárně právně kvalifikační, nýbrž jen o námitky primárně skutkové. Nemá pravdu, že opatření látky neuvedené v příslušných seznamech omamných a psychotropních látek nemůže být prostředkem přípravy trestného činu podle §187 tr. zák., když je nakonec použita jako „ředidlo“ tvrdé drogy, k čemuž směřoval i úmysl pachatele. Podle stejné logiky dovolatelovy argumentace by např. nemohlo být za přípravu vraždy považováno obstarání loveckého nože, jinak za stejných podmínek, jak uvedeno shora.
V ostatním se dovolací soud v podstatě shoduje se stanoviskem státní zástupkyně, aniž by je proto znovu opakoval.
Zároveň je potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (viz 5 Tdo 775/2002).
Nejvyšší soud i v případě obou dovolatelů proto vycházel ze skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, k němuž tento dospěl bez toho, že by bylo možné mu vytýkat neúplnost provedeného dokazování.
V jeho skutkové větě popsaná jednání dovolatelů ve všech bodech poskytují podle názoru Nejvyššího soudu dostatečný základ pro užitou právní kvalifikaci.
Pouze jako obiter dictum dovolací soud poznamenává, že právně kvalifikační konstrukce, kterou zvolil vrchní soud v dovolávaném rozhodnutí, by byla namístě v případě pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Tímto směrem se však jeho úvahy v odůvodnění neubíraly. Dovolací soud proto z toho dovozuje, že o pokračování nešlo. Vzhledem k tomu pak muselo jít o dva samostatné skutky, jichž se dovolatelé společně dopustili, a sice nejdříve přípravy, posléze pak následujícího dokonání. Takovýto reálný souběh řeší teorie tradičně podle zásad o důvodech jej vylučujících. V této roli zde v úvahu přichází faktická konzumpce při konkurenci reálné, kdy vývojové stadium trestného činu bližší dokonání konzumuje stadium téhož deliktu dokonání vzdálenější. Jinak řečeno, povaha skutku popsaného ve výroku dovolávaného rozhodnutí by byla dostatečně přesně vyjádřena právní kvalifikací tohoto činu jen jako dokonaného. Uvedenou kvalifikační nepřesnost však dovolací soud nepovažuje za tak závažnou, aby na ni bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím.
Mimořádný opravný prostředek, jak patrno, byl vůči výroku o trestu vyhoštění dovolatelem O. A. podán z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže formálně dovolatelem takto uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem jeho odůvodnění. Pokud by obviněný A. své dovolání opřel pouze o výše konstatovanou námitku, bylo by třeba je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Ve vztahu k výroku o jeho vině potom považuje dovolací soud výhrady jmenovaného dovolatele z důvodů uvedených shora za zjevně neopodstatněné. Stejně, jak naposledy uvedeno, pak musel dovolací soud pohlížet i na dovolání R. B.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak Nejvyššímu soudu nezbylo,než podané dovolání O. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Stejně tak i dovolání R. B. musel odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Za splnění podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka