ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1221.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1221/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2005 o dovolání podaném M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 388/2004 ze dne 3. 6. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 T 461/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku sp. zn. 9 T 461/2002 ze dne 22. 3. 2004 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen.
V předmětné věci podal M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 4 To 388/2004 ze dne 3. 6. 2004 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v dané věci nebylo soudy zjištěno (a to ani v rámci řešení předběžné otázky), zda předmětná nemovitost byla domem, bytovým nebo nebytovým prostorem a zda poškozený dům nebo tyto prostory užíval oprávněně. Na základě provedeného dokazování pak odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §686 občanského zákoníku ve vztahu k §37 občanského zákoníku a nájemní smlouvu posoudil jako platnou. Prostory užívané poškozeným byly ordinací a šlo tudíž o nájem neexistujícího bytu. Takové plnění je nemožné a taková smlouva je absolutně neplatná (není řádným užívacím titulem) a proto nemůže být ani podkladem pro aplikaci ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. ve smyslu daného skutku, když příslušná nájemní smlouva neobsahovala v rozporu s ustanovením §686 občanského zákoníku ani přesně určené nájemné, úhradu služeb a rozsah užívání předmětu nájmu. Proto také označené jednání dovolatele je oprávněným ve smyslu ustanovení §6 občanského zákoníku a to vzhledem k neoprávněnému pobytu poškozeného v předmětné nemovitosti, vzhledem k ochraně soukromého vlastnictví a nicotnou škodu, což ve svém souhrnu také znamená, že jednání dovolatele nebylo pro společnost nebezpečné a chybí takto i příslušná (potřebná) materiální stránka shledaného trestného činu. Proto také dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i citované rozhodnutí soudu prvního stupně nebo ve věci sám rozhodl a dovolatele po zrušení citovaných rozhodnutí obžaloby zprostil.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. Ta po rekapitulaci dovolatelových námitek poukázala na to, že užitému dovolacímu důvodu nemůže korespondovat jeho poukaz na nedostatečný rozsah provedeného dokazování k míře určitosti kolaudačního rozhodnutí ze dne 28. 8. 1997 o povolení užívání stavby, jejíž součástí byl i byt užívaný poškozeným, kdy jde o rozhodnutí správně právní povahy, jehož souladnost se zákonem nebyla zpochybněna a které tak nelze než plně respektovat. Z hlediska legitimity uzavřené nájemní smlouvy pak není sporu o tom, že předchozí smluvní ujednání týkající se užívání objektu ještě před provedenými stavebními úpravami měnícími jeho vnitřní stavební uspořádání (namítaná smlouva ze dne 28. 3. 1994), nemohla být dovolatelem požadovaným směrem zohledněna. Odvolací soud vysvětlil v důvodech svého rozhodnutí, že jde o nesoulad pouze formální, který se nijak neprojevil na povolení užívat rekonstruovaný objekt k bytovým účelům v příslušném rozsahu. Nelze proto namítat, že šlo o neexistující byt (jako předmět nájemní smlouvy) s poukazem na jeho nedostatečnou specifikaci ve stavební dokumentaci, jestliže byl rozhodnuto o kolaudaci celého objektu a na základě kolaudačního rozhodnutí byl příslušný prostor řadu let užíván jako byt. Namítaný obecný důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy tak z hlediska ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku není dán. Z hlediska platnosti předmětné nájemní smlouvy a jejího předepsaného obsahu (§686 občanského zákoníku) nelze ani v tomto směru akceptovat námitky dovolatele. V tomto směru poukázala státní zástupkyně na tehdejší (v době uzavírání nájemní smlouvy) statutární postavení poškozeného v obchodní společnosti vlastníka objektu na dobu neurčitou s tím, že finanční úhrada za užívání bytu měla spíše symbolickou povahu, kdy však součástí smluvního ujednání v tomto směru bylo řešení i příležitostným výkonem lékařské péče ze strany poškozeného jak vůči zaměstnancům společnosti tak i pacientům, přičemž takovéto plnění v zásadě naturální povahy mohlo být po stránce pracovní i časové náročné. Takto potom nelze dospět k závěru o nedostatečném naplnění obsahových podmínek nájemní smlouvy (§686 občanského zákoníku) a nemůže být ani důvodem pro označení bydlení za výkon práva odporující dobrým mravům. Pokud za daného stavu věcí nechal dovolatel způsobem popsaným soudy poškozeného z bytu vyvést bez ohledu na to, že byt poškozený na základě nájemní smlouvy pokojně užíval a dovolatel se odmítl seznámit s obsahem nájemní smlouvy, jakož i s další nabízenou dokumentací, potom mu neoprávněně bránil v oprávněném užívání pronajatého bytu a také omezoval volnost jeho pohybu, pokud poškozený chtěl v bytě zůstat. Přitom poškozeného nechal vyvést pouze v domácím oblečení a bez potřebných věcí osobního charakteru, bez možnosti náhradního způsobu zajištění jeho bydlení, bez úvah o nákladech spojených s nezbytnou právní cestou k obnovení oprávnění poškozeného, pak není pochybností o tom, že typový stupeň společenské nebezpečnosti obou soudy shledaných trestných činů byl zjevně naplněn. Právní hodnocení soudy shledaného skutku tak odpovídá zákonu. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z pohledu argumentace vedené dovolatelem lze mít za to, že z části jsou jeho námitky z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Dovolatel totiž v zásadě namítá z důvodů již shora uvedených neplatnost příslušné nájemní smlouvy uzavřené poškozeným a z této skutečnosti fakt, že zjištěný skutek (o kterém není pochyb) nemůže naplnit znaky skutkových podstat soudy shledaných trestných činů a také postrádá takovou intenzitu, která již představuje jednání, které je pro společnost nebezpečné. Jím uplatněné námitky však nekorespondují se skutečnostmi, na základě kterých soudy předmětný skutek právně kvalifikovaly a ve kterém nakonec shledaly označené trestné činy. Neobstojí takto tvrzení dovolatele o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy uzavřené také poškozeným a to z důvodů popsaných již shora a obsažených především ve vyjádření státní zástupkyně, se kterým dovolací soud souhlasí, když je nadbytečné je znovu opakovat. V kritické době tak šlo o platnou a určitou nájemní smlouvy s potřebnými zákonem vymezenými náležitostmi, kterou ovšem dovolatel nerespektoval a počínal si již uvedeným způsobem. Popsané skutečnosti pak zjevně vyplynuly z provedeného dokazování, soudy se jimi zabývaly a závěry z toho plynoucí také vyjádřily zejména v důvodech svých rozhodnutí, když tyto závěry jim také umožnil dostatečný rozsah i obsah vedeného dokazování. K otázce namítané absence společenské nebezpečnosti jednání dovolatele je znovu potřebné poukázat na to, že bez právního podkladu zbavil poškozeného hrubým způsobem bydlení a bránil mu v užívání osobní svobody. Typový stupeň společenské nebezpečnosti obou shledaných trestných činů pak je takový, který již nepochybně naplňuje i jejich materiální stránku z hlediska ustanovení §3 tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka