ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1253.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1253/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 dovolání obviněného T. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 9 To 4/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 89/2004, a rozhodl takto:
Dovolání T. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 1 T 89/2004, byl obviněný T. K. uznán vinným jednak pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle §8 odst. 1 k §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, jednak pokusem trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za které byl podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §60a odst. 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného stanovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby ČR nad obžalovaným.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v přesně nezjištěné době v období od 15. 4. 2003 do 9. 5. 2003, poté, co nezjištěná osoba na nezjištěném místě změnila na zadní straně kupní smlouvy uzavřené dne 15. 4. 2003, kdy předmětem prodeje byla nemovitost V. Ú., mezi prodávajícím M. V. a zástupcem kupující organizace V. s.r.o. obžalovaným T. K., běžné číslo ověřovací knihy, přičemž bylo uvedeno, že tato kupní smlouva byla ověřena v notářské kanceláři JUDr. M. N., P. avšak pod tímto číslem ověřovací knihy byla v předmětné kanceláři ověřena smlouva o kupní smlouvě budoucí, uzavřená taktéž dne 15. 4. 2003, mezi týmiž účastníky, zároveň na kupní smlouvě byl nezjištěnou osobou tzv. složen podpis prodávajícího M. V., přičemž obžalovaný z takto zfalšované kupní smlouvy nechal ověřit opis, který dne 9. 5. 2003 předložil jako opis pravé kupní smlouvy na Katastrální úřad v T. spolu s jednostranným návrhem z jeho strany na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž se pokusil převést nemovitost V. Ú., majitele M. V., na organizaci V. s.r.o. a tím způsobil poškozenému M. V. celkovou škodu ve výši 3.150.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2005 Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 9 To 4/2005 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného T. K. uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zákona k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, a podle §250 odst. 3 tr. zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění Městského soudu v Praze o stejném obsahu tzv. skutkové věty jako v rozsudku soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud z takto uvedeného popisu skutku na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil pouze, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 dovolání, směřující proti všem výrokům odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve stručném odůvodnění dovolatel uvádí, že dle jeho názoru soud nerespektoval ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona, neboť nezjistil u předmětných nemovitostí cenu v místě a čase obvyklou. Poukazuje přitom i na str. 14 znaleckého posudku, kde znalec sám uvádí, že k existenci zástavního práva a pohledávek z něho vyplývajících při stanovení obvyklé ceny nepřihlíží, a rovněž na závěr téhož znaleckého posudku, obsahující vyjádření znalce, že reálná hodnota nemovitosti je nepochybně existencí zástav na nemovitosti váznoucích výrazně ovlivňována. S ohledem na hodnotu nemovitostí vypočtenou znalcem a na druhé straně výši zástav dochází dovolatel k názoru, že tržní hodnota nemovitostí, potažmo škoda, která mohla svědku V. vzniknout, nemohla v žádném případě dosáhnout výše 3.150.000,-Kč.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Upozorňuje na skutečnost, že pokud v daném případě měla být část kupní ceny použita na úhradu dluhu, zajištěného zástavním právem na předmětných nemovitostech, nemohla zástava plnit jinou než zajišťovací funkci. Proto taková právní skutečnost nemohla nikterak ovlivnit otázku případného snížení jejich tržní hodnoty ve smyslu ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona. Za plnou kupní cenu byly ostatně nemovitosti následně prodány svědku D. P., který se stal vlastníkem předmětných nemovitostí tímto zajišťovacím institutem již nepoznamenaných. Státní zástupkyně vyslovuje názor, že není sporu o tom, že dovolatel vystavil svědka Valtu nebezpečí způsobení škodlivého následku ve výši, představující plnou (a ve smyslu §89 odst. 12 tr. zákona správně určenou) hodnotu předmětných nemovitostí. V použité právní kvalifikaci proto nespatřuje pochybení, dovolání označuje jako zjevně neopodstatněné a navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V posuzovaném případě lze mít za to, že obsah dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť dovolatel poukazuje na – dle jeho názoru – nesprávné právní posouzení otázky výše škody, konkrétně otázky zohlednění výše zástav při stanovení hodnoty nemovitostí s ohledem na ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona.
Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou, zda námitky dovolatele jsou či nejsou opodstatněné. Dospěl k závěru, že podané dovolání je nutno označit za zjevně neopodstatněné.
V prvé řadě je nutno přisvědčit závěru státní zástupkyně, že pokud v daném případě měla být část kupní ceny použita na úhradu dluhu, zajištěného zástavním právem na předmětných nemovitostech, nemohla zástava k předmětným nemovitostem plnit jinou než zajišťovací funkci a proto taková právní skutečnost nemohla nikterak ovlivnit otázku případného snížení tržní hodnoty ve smyslu §89 odst. 12 tr. zákona.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn, přičemž v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo je jedním, nikoliv však jediným ze zajišťovacích institutů, kterými lze posílit možnosti věřitele dosáhnout plnění závazku, neučinil-li tak dlužník dobrovolně. Zajišťovací funkce zástavního práva tak představuje trvalou hrozbu, která by měla dlužníka stimulovat k včasnému plnění zajištěného závazku; uhrazovací funkce zástavního práva pak vychází z předpokladu, že k uspokojení věřitele je určen finanční zdroj dosažený prodejem zástavy a působí též jako příležitost, aby byla zástavnímu věřiteli zjednána možnost dosáhnout uspokojení zajištěné pohledávky jiným způsobem, než se v době vzniku pohledávky předpokládalo. Realizace zástavního práva pro případ náhrady vzniklé škody věřiteli nastupuje až tehdy, když dlužník svůj závazek dobrovolně nesplnil. K realizaci zástavního práva nedochází automaticky vždy v souvislosti se vznikem závazku, ale až tehdy, kdy není řádně a včas uhrazen.
V případě, kdy jde o realizaci zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem, zástavní právo může sloužit pouze jako náhrada této škody. Rozhodně s ní nelze spojovat subjektivní vztah obviněného ke vzniklé škodě, protože realizace zástavního práva zpeněžením zástavy není svým charakterem ani obsahem dobrovolnou úhradou dluhu, k jejímuž zajištění zástava sloužila.
Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudu jednoznačně vyplývá, že trestný čin byl dovolatelem dokonán v momentu, kdy byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Je nutno souhlasit se závěrem, že není sporu o tom, že dovolatel vystavil svědka Valtu nebezpečí způsobení škodlivého následku ve výši představující plnou hodnotu převáděných nemovitostí a že k dovolatelem vytýkané vadě, tedy nesprávné aplikaci ustanovení §89 odst. 12 tr. zákona, z výše uvedených důvodů nedošlo.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného T. K. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h