ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1279.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1279/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. ledna 2005 dovolání M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 114/2004 ze dne 26. 5. 2004, kterým rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 23/2002, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu, takto:
I. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 23/2002 ze dne 27. 11. 2003 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 114/2004 ze dne 26. 5. 2004 se zrušují .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Okresnímu soudu ve Zlíně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 23/2002 ze dne 27. 11. 2003 byl dovolatel uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že ve Z. dne 28. 11. 1996, jako ředitel pověřený na základě smlouvy s Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky k řízení státního podniku V. s. S., odpovědný za chod, hospodaření a nakládání s finančními prostředky státního podniku, uzavřel v rozporu s platnými zákony smlouvu o tichém společenství na dobu jednoho roku se společností I. I. C. a. s. Z. a vložil do uvedené společnosti částku 600.000,-Kč z finančních prostředků státního podniku, přičemž měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, následně společnost I. I. C. a. s. se dostala do úpadku, čímž státnímu podniku V. s. S. byla způsobena škoda ve výši 600.000,-Kč. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku M. S. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 114/2004 ze dne 26. 5. 2004 a to tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Uvedená rozhodnutí napadl M. S. dovoláním, které bylo podáno včas, prostřednictvím obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když dovolací soud k tomuto závěru dospěl přes to, že nebyl dovolatelem výslovně a přesně označen dovolací důvod a formálně neúplně zní i petit navrhovaného rozhodnutí. To proto, že uplatněný dovolací důvod (přestože nebyl označen příslušným zákonným ustanovením), byl v podaném dovolání citován a je nepochybné, že jde takto o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak je zřejmé, že dovolatel napadl rozhodnutí obou citovaných soudů, i když ve zmíněném petitu navrhl zrušit pouze citované rozhodnutí soudu prvního stupně. V důvodech takto podaného dovolání potom dovolatel uvedl, že na jeho působení, jako ředitele tzv. zbytkového státního podniku, se v rozhodné době vztahoval zákon č. 111/1990 Sb., ve znění zákona č. 119/1995 Sb. Tento zákon potom jednáním, které je mu kladeno za vinu, neporušil, když má za to, že si v kritické době počínal s péčí řádného hospodáře s přesvědčením, že neporušil míru přiměřeného rizika, když svým jednáním se snažil vypořádat s chybami státních úředníků při neodborně provedené privatizaci zmíněného státního podniku. Vše se odehrávalo v roce 1996, kdy investoval z pozice ředitele uvedeného státního podniku předmětnou částku do společnosti I. I. C. a. s. (jako tichý společník) a to ve snaze minimalizovat hrozící škody z neodborně provedené privatizace zmíněného státního podniku. Poukázal také na to, že předmětná společnost v té době byla prokazatelně zdravá a neměla závažnější ekonomické potíže. Motivem jeho jednání tak bylo zmírnit hrozící škody způsobené úředníky v souvislosti s provedenou privatizací, za což byl nespravedlivě potrestán. Uzavřel s tím, že pokud by i dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel svým jednáním naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl soudy shledán vinným, tak podle jeho přesvědčení s ohledem na uvedené je stupeň nebezpečnosti skutku popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nepatrný a to právě s ohledem na všechny okolnosti případu, osobu dovolatele, míru jeho zavinění i pohnutku jeho jednání. Proto navrhl shora citovaná rozhodnutí zrušit a věc přikázat soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že podané dovolání shledal důvodným. To proto, že nalézací soud nespecifikoval poté, co shledal naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, v čem spatřuje naplnění znaku spáchání skutku osobou, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., když zároveň řádně nezdůvodnil alespoň nepřímý úmysl dovolatele dle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke způsobené škodě, když tento úmysl dovozuje pouze z toho, že si dovolatel o společnosti I. I. C. a. s. nezjišťoval žádné informace, což odporuje i odůvodnění samotného rozsudku a navíc i učiněným skutkovým zjištěním, že totiž uvedená společnost v rozhodné době výraznější ekonomické potíže neměla. V této souvislosti poukázal na to, že námitky uvedené v dovolání jsou obecnějšího charakteru, má však za to, že k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu nedošlo po stránce materiální. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podanému dovolání vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno připomenout,že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V projednávané věci dovolatel primárně spatřuje vady napadených rozhodnutí v nesprávné aplikaci ustanovení týkající se jeho zavinění z hlediska §4 tr. zák. a podpůrně též v nedostatku potřebné míry společenské nebezpečnosti jeho jednání a tedy v absenci materiální stránky trestného činu, kterým byl shledán vinným. Pokud uvedené skutečnosti nebyly soudy vzaty dostatečně v úvahu, nelze mít za to, že byla dostatečně prokázána samotná dovolatelova trestní odpovědnost. Z těchto hledisek je proto na místě považovat uplatněné dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní. To přesto, že dovolací soud si je vědom toho, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy a v návaznosti na tento stav posuzovat hmotně právní aspekty věci, bez toho, že by učiněná skutková zjištění měnil. Nelze však mít ani za to, že je naprosto a bez výjimky takto zjištěným skutkovým stavem vázán a to právě ve chvíli, kdy doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale i obsahu, který by umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také právně posoudit. V dané věci poukázal dovolatel v zásadě na absenci subjektivní stránky svého jednání při naplňování skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., když byl soudy shledán vinným, že jinému způsobil škodu tím, že porušil smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, čin spáchal jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného a takovým činem způsobil značnou škodu. Především je v této souvislosti na místě připomenout, že k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu je z hlediska jeho subjektivní stránky zapotřebí úmyslného jednání. Tato skutečnost však ze soudy provedeného dokazování neplyne, když nijak nebyla blíže zkoumána obhajoba dovolatele spočívající v tom, že si opatřoval potřebné reference o společnosti I. I. C. a. s., že tyto reference byly v kritické době kladné, což plynulo i z objektivně zjištěných skutečností stran ekonomické a finanční situace uvedené společnosti v době, kdy do ní dovolatel, jako tichý společník vložil uvedené prostředky. Za dané situace ovšem pouze stěží mohl být srozuměn s tím, že nastane následek v podobě vzniku škody a tedy s porušením zájmu chráněného trestním zákonem vyjádřeného v ustanovení §255 tr. zák. Tato skutečnost potom neplyne ani ze skutkové věty obsažené ve výroku soudu prvního stupně a neplyne ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které bez dalšího pouze poukázaly na to, že si dovolatel žádné informace o uvedené společnosti nezjišťoval a současně také poukázal soud prvního stupně na výpověď svědka K., že svým závazkům společnost I. I. C. a. s. dostávala do března roku 1997. Takto provedené dokazování zjevně neumožnilo soudům dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svých rozhodnutích přijaly. Skutková věta obsažená ve výroku soudu prvního stupně přitom dále obsahuje odkaz na smlouvu uzavřenou mezi dovolatelem a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR, aniž by bylo dále uvedeno v jakém konkrétním směru byla stanovena odpovědnost dovolatele za chod státního podniku a v rozporu s jakými zákony si tento počínal v souvislosti s činností, která je mu kladena za vinu. To i s přihlédnutím k odůvodnění napadených rozhodnutí, když úvodní čl. I. citované smlouvy mezi dovolatelem a uvedeným ministerstvem stanoví jednoznačně, že ředitel státního podniku bude zabezpečovat úkoly vyplývající ze zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, v rozsahu předmětu podnikání, ze zákoníku práce a dalších obecně závazných předpisů. Touto skutečností tak byl dán rámec povinností dovolatele v souvislosti s funkcí, do které byl takto ustaven a bylo tedy povinností soudu v rámci zmíněné skutkové věty (ale i co do důvodů přijatých rozhodnutí) jednoznačně uvést, v čem spatřují trestněprávní charakter jednání dovolatele a to z hlediska jeho zavinění, tedy jím namítané absence subjektivní stránky předmětného trestného činu. Jak již řečeno, předmětný trestný čin lze spáchat pouze úmyslně a tedy minimálně v tzv. úmyslu nepřímém (§4 písm. b/ tr. zák.), když za dané situace z popisu skutku ve skutkové větě nalézacího soudu, ale ani z důvodů obou přijatých rozhodnutí, existence úmyslného jednání s ohledem na uvedené jednoznačně nevyplývá. Teprve po vyřešení této otázky bude na místě rozhodnout, zda dovolatel ve skutečnosti naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a tomu také podřídit další rozhodnutí ve věci.
K námitce dovolatele směřující k nebezpečnosti jeho jednání pro společnost a tedy posouzení materiální stránky trestného činu je na místě uvést, že tyto úvahy povede soud poté co vyřeší již uvedený charakter jeho zavinění, když je již nyní zjevné, že pokud bude prokazatelně shledáno jeho zavinění ve formě úmyslu, nebude na místě jeho jednání kvalifikovat, zejména s ohledem na následek, jako čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný a není tak trestným činem.
Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání M. S. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu citované usnesení Krajského soudu v Brně i citovaný rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání. V novém řízení se Okresní soud ve Zlíně bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených. V tomto směru půjde především o analýzu citované smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR z hlediska stanovení rozsahu a míry stanovených povinností a její případné přesné vyjádření také v rámci výroku případného dalšího rozhodnutí a stejně tak o jednoznačné zjištění, zda dovolatel usiloval o informace stran ekonomické situace společnosti I. I. C. a. s. a zda také znal v době, kdy s uvedenou společností spolupracoval, její ekonomickou a finanční situaci. Teprve po zjištění a vyhodnocení uvedených skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně dovodit vinu či nevinu dovolatele vycházejíc z jednoznačně a nepochybně prokázaného skutkového stavu,který teprve bude moci poskytnout dostatečný prostor pro jemu odpovídající samotné právní hodnocení věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka