ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1294.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1294/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. ledna 2005 dovolání obviněných M. J. a R. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 31 To 105/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 723/99, a rozhodl takto:
Dovolání M. J. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Dovolání R. Z. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 4 T 723/99 byl obviněný M. J. uznán vinným pokusem trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 k §248 odst. 1, 2 tr. zákona a obviněný R. Z. uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §8 odst. 1 k §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byli odsouzeni – obviněný M. J. podle §248 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu 1 roku a obviněný R. Z. podle §248 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu 1 roku.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 2. 1996 obžalovaný M. J. na základě předchozí domluvy s obžalovaným R. Z., odjel s automobilem Seat Toledo, který měl v užívání na základě leasingové smlouvy od společnosti Š. s.r.o. P., pro účely provozování taxislužby, do Š. M., okr. T., kde ho zaparkoval na parkovišti před diskotékou D., když předtím předal obžalovanému R. Z. náhradní klíče od automobilu, z parkoviště obžalovaný R. Z. s automobilem odjel do R., kde ho měl na základě dohody prodat, což se mu ale nepodařilo uskutečnit, neboť byl v R. zadržen, přičemž tohoto jednání se dopustili v úmyslu prodejem automobilu získat peníze a obžalovaný M. J. se takto chtěl zprostit povinnosti vyplývající pro něj z leasingové smlouvy, proto také dne 16. 2. 1996 na oddělení Pohraniční policie ve Š. M. ohlásil odcizení vozidla a společnosti Š. s.r.o. P., tímto způsobili škodu ve výši nejméně 229.800,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 5. 5. 2004 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Ten svým usnesením sp. zn. 31 To 105/2004 odvolání obou obviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svých obhájců podali obvinění ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě dovolání.
Obviněný M. J. napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, když tvrdí, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli je podle zákona nepřípustné. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k tomu uvádí, že trestní stíhání proti němu bylo pro jediný skutek vedeno 8 let, přičemž se odkazuje na čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Uvádí, že žádným způsobem nepřispěl k prodlení, resp. k délce trvání trestního stíhání, vytýká nedostatky v tomto směru na straně soudu a vyslovuje názor, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý a rychlý proces. V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a aby sám svým rozhodnutím trestní stíhání zastavil.
Obviněný R. Z. napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tvrdí, že se žádného trestného jednání nedopustil, že ani po doplnění dokazování nebyl shromážděn žádný konkrétní přímý důkaz o jeho vině, dále že nebyla soudem respektována zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obdobně jako obviněný J. poukazuje na délku trestního stíhání, kterou rovněž považuje za nepřiměřeně dlouhou s ohledem na ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K námitce obsažené v obou dovoláních, týkajících se délky trestního stíhání, dospívá k závěru, že tato námitka včetně odkazu na čl. 6 evropské Úmluvy o lidských právech je zjevně neopodstatněná. Tento názor odůvodňuje tím, že Úmluva se sice stala vyhlášením ve sbírce zákonů součástí domácího právního řádu, nicméně poukazuje na samotný její obsah i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle kterých ani v případě porušení ustanovení o přiměřenosti délky trestního stíhání není stanovena sankce v podobě zastavení trestního stíhání (jak se domáhají dovolatelé), nýbrž sankce jiného druhu. Tvrdí-li tedy oba dovolatelé, že jejich trestní stíhání mělo být zastaveno, je nutno důsledně vycházet z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, kde důvody pro zastavení trestního stíhání jsou uvedeny taxativně, přičemž v žádném z obou posuzovaných případů podmínky tohoto ustanovení naplněny nebyly. Z tohoto důvodu proto navrhuje, aby obě dovolání byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Kromě toho ještě upozorňuje, že pokud jde o námitky obviněného R. Z. uplatněné pod formálně uvedeným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak tyto námitky nejsou v řízení o dovolání přezkoumatelné, neboť jejich obsah směřuje nikoli proti hmotně právnímu posouzení, nýbrž zpochybňuje skutková zjištění soudu, která jsou ovšem v dovolacím řízení nepřezkoumatelná.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými podat tento mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V případě dovolání obviněného R. Z. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání použitému dovolacímu důvodu ani jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu svým obsahem neodpovídá. Z obsahu podaného dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel se primárně domáhá přehodnocení skutkových zjištění soudu. Teprve v návaznosti na učiněná skutková zjištění, která rozporuje, vznáší námitku, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Takový obsah námitek však není v řízení o dovolání přezkoumatelný a i když je formálně uplatněn dovolací důvod v souladu se zákonem, skutečný obsah dovolání směřuje k přezkumu věci ve třetím stupni. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší soud nemohl přiklonit k názoru, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl v dovolání R. Z. uplatněn relevantně, v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu.
Námitka obviněného Z. (shodná s námitkou obsaženou v dovolání obviněného J.)ohledně délky trvání trestního stíhání, rovněž není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v této věci nejde o otázku hmotně právního posouzení, ale bylo by ji možno posoudit jako relevantní, pokud by byla uplatněna s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Tento dovolací důvod však v dovolání obviněného R. Z. uplatněn nebyl.
Pokud jde o dovolání M. J., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah dovolání lze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu přiřadit, nicméně na základě věcného posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že argumentace, uplatněná dovolatelem v rámci podaného dovolání nemůže obstát. Jestliže se totiž cestou dovolání obviněný domáhá toho, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť bylo podle zákona nepřípustné, pak je nutno věc posuzovat především z toho hlediska, zda byl naplněn některý z důvodů zastavení trestního stíhání uvedený v taxativním vymezení §11 odst. 1 tr. řádu. Dovolatel se zřejmě domnívá, že v jeho případě bylo naplněno ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, přičemž se odkazuje na mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána. Z dikce ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu však zcela jednoznačně vyplývá, že aby bylo možno a nutno trestní stíhání v takovém případě zastavit, musela by tato povinnost být skutečně touto mezinárodní smlouvou přímo stanovena. Ze samotného textu mezinárodní smlouvy, na kterou se obviněný odkazuje, jakož ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, však povinnost k zastavení trestního stíhání nevyplývá a není tedy možno akceptovat názor, že je splněna podmínka ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. To samozřejmě nemění nic na tom, že jak samotná mezinárodní smlouva, tak i příslušná judikatura, zajišťuje právní ochranu proti nepřiměřené délce trestního stíhání, činí to ovšem jinými právními prostředky, než výslovným stanovením povinnosti státu zastavit v takových případech trestní stíhání. Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka dovolatele v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Totéž pak platí i o shodné námitce obviněného R. Z., pokud by ji uplatnil v rámci zákonného dovolacího důvodu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dále Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v případě obviněného R. Z. shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. V případě obviněného M. J. Nejvyšší soud shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto rozhodl tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. ledna 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h