ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1305.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1305/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2005 o dovolání podaném obviněným L. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 10 To 54/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 13/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2005, sp. zn 1 T 13/2004, byl obviněný L. T. uznán vinným pod bodem 1) výroku trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., spočívajícím v tom, že „dne 2. 6. 2004 kolem 11.15 hod. v S., na S. o., v areálu zdraví, v místě asfaltové pěšiny pod svahem u komunikace silnice, se obnažil tím způsobem, že si stáhl šusťákové sportovní kalhoty a masturboval před L. N., která tudy probíhala“. Dále byl pod bodem 2) výroku uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v jednání, kdy „dne 24. 6. 2004 v době od 06.30 hod. do 06.45 hod. v M. L., v ulici T., u cesty k L. p., strhl do křoví u cesty k zemi poškozenou I. H., při tomto držel v ruce svůj penis, když se poškozená snažila vstát, strhl ji opět na zem, vyhrnul jí sukni, stáhl punčocháče, rukou sáhl poškozené do kalhotek a prstem ruky jí opakovaně zajížděl do pochvy, když poškozená volala o pomoc, řekl jí : „já ti dám pomoc, ty mrcho jedna“, a poškozená ze strachu se obžalovanému dále nebránila, po chvíli svého jednání zanechal a poškozené odcizil dámskou kabelku z drhaného lýka, béžové barvy, v hodnotě 350,- Kč, v níž měla občanský průkaz, řidičský průkaz, průkazku VZP, plastové pouzdro s diářem a písemnostmi, sluneční brýle v hodnotě 80,- Kč, neúplnou krabičku cigaret zn. Monte Carlo v hodnotě 20,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 5110 se SIM kartou v hodnotě 1.000,- Kč, bankovku 1.000,- Kč, zapalovač v hodnotě 5,- Kč, rtěnku v hodnotě 25,- Kč, propisovací tužku v hodnotě 5,- Kč, cukrovinky Tic-tac v hodnotě 8,- Kč, hnědou dámskou peněženku v hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí 902,- Kč a dámský deštník v hodnotě 250,- Kč, tedy věci a peníze v celkové hodnotě 3.775,- Kč, dále platební kartu Č. s. a platební kartu K. b., obě Visa Elektron, poté utekl směrem do parku, jeho jednáním poškozená utrpěla zranění, a to pohmožděninu levého stehna oblasti hrbolu stehenního, s drobnými povrchovými oděrkami, pohmoždění levé tváře v oblasti jařmového oblouku a pohmožděniny levé strany krku.“ Pod bodem 3) výroku byl pak uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívajícím v tom, že „dne 25. 6. 2004 kolem 14.15 hod. v M. L., na lesní pěšině za hotelem R., za použití násilí, strhl poškozené M. M., kabelku, kterou měla zavěšenou na rameni, přitom poškozenou strhl na zem tak, že v důsledku pádu utrpěla pohmožděniny na rukou a zlomeninu krčku levé kosti stehenní, tedy těžké zranění, v důsledku něhož nebyla schopna samostatného pohybu, a jejíž léčba probíhala nejprve v Nemocnici v Ch., kde se podrobila operativnímu zákroku a dále byla k doléčení převezena dne 9. 7. 2004 do Nemocnice N. F. v P., kde dne 5. 9. 2004 zemřela v souvislosti s jiným jejím závažným onemocněním; s kabelkou poškozené uprchl, přičemž zároveň s kabelkou v hodnotě 500,- Kč odcizil poškozené M. M. i věci v kabelce uložené a to dioptrické brýle v hodnotě 900,- Kč, řetízek z bílého kovu s přívěskem téže barvy s fialovým kamínkem v hodnotě 500,- Kč, zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru slzy s červeným kamínkem v hodnotě 1.300,- Kč, novou černou peněženku v hodnotě 250,- Kč, stříbrnou pudřenku v hodnotě 800,- Kč, knihu Prezidentův vězeň v hodnotě 100,- Kč, svazek čtyř klíčů v hodnotě 60,- Kč, doklady, vše v hodnotě 4.410,- Kč“. Podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl, že obviněný je povinen uhradit poškozené O. z. p. z. b., p. a s., P., škodu ve výši 97.228,- Kč, do 15-ti dnů od nabytí právní moci rozsudku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 10 To 54/2005, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 6. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl výrok o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.¨
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vůči výroku o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 1/ rozsudku soudu prvního stupně) namítl, že k naplnění znaků uvedeného trestného činu je nezbytné, aby šlo o jednání, které musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. Předmětem ochrany jsou totiž nikoliv primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž šířeji pojatý soubor vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu. Z toho podle dovolatele vyplývá, že má-li být jednání považováno za výtržnictví podle §202 tr. zák., je nezbytné, aby se zásadním způsobem dotýkalo veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že jeho jednáním nebyl narušen veřejný pořádek v takové míře a v takové intenzitě, jak je zákonem požadováno, tzn. inkriminovaným skutkem nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Dovolatel připustil, že jeho jednání by mohlo být však zkoumáno z toho hlediska, zda nenaplňuje znaky přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Ke skutku pod bodem 2) dovolatel namítl, že v tomto případě se nejednalo o trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jelikož jeho primárním zájmem byla kabelka poškozené a nikoli uspokojení sexuálních potřeb. Dovolatel konstatoval, že k souloži nedošlo, přičemž podle výpovědi poškozené se o ni nijak nepokoušel. Podle názoru dovolatele přitom opakované 2-3x zasunutí prstu do pochvy poškozené lze sice považovat za jinou aktivitu směřující k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, avšak zároveň nejde o takové jednání, jež by ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. naplňovalo pojem „jiného obdobného pohlavního styku“ jako určitého ekvivalentu soulože. Dovolatel upozornil na to, že podle literatury lze za jiný obdobný pohlavní styk považovat pouze takové jednání, které svým způsobem provedení a svou závažností je srovnatelné se souloží. Závažnost je přitom třeba hodnotit z hlediska jeho následků pro oběť, a to jak psychických tak fyzických. Jako příklady jsou označovány orální a anální pohlavní styk; naopak je sporné, zda lze k této kategorii přiřadit i vsunování pohlavního údu mezi prsa ženy a mezi její stehna. Za jiný obdobný pohlavní styk podle názoru dovolatele není také možné považovat pouhé ohmatávání genitálií, byť by spočívalo v zasunutí prstu do pochvy, jelikož v daném případě nešlo z jeho strany o ukájení pohlavního pudu. Ani skutečnost, že jeho jednání bylo pro poškozenou nepříjemné, podle dovolatele nemůže vést k závěru, že vzhledem ke způsobu provedení je takové jednání možno považovat za jiný obdobný pohlavní styk.
K výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3/ rozsudku soudu prvního stupně) poukázal dovolatel na to, že sice poškozené vytrhl kabelku a pak z místa činu utekl, avšak nepoužil násilí v intenzitě požadované ustanovením §234 tr. zák. Podle dovolatele poškozená nekladla odpor a kabelku ani nijak pevně nesvírala. V důsledku vytržení kabelky pak ztratila rovnováhu a následně upadla na zem, přičemž si způsobila zjištěná zranění. Jeho jednání proto mělo být posuzováno toliko jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.
Svoji argumentaci shrnul dovolatel tak, že v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v P. nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §§234 odst. 2, 241 odst. 1, 202 odst. 1 tr. zák., pro což neměl zcela dostatečné skutkové ani právní podklady. Toto nesprávné hmotně právní posouzení pak mělo vliv na konečné rozhodnutí soudu o vině obviněného (dovolatele). Navrhl proto, aby dovolací soud „podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze z 9. 6. 2005, sp. zn. 10 To 54/2005, neboť výrok o vině a z toho vyplývající i výrok o trestu je založen na nesprávné aplikaci §§234 odst. 2, 241 odst. 1, 202 odst. 1 tr. zák., jímž byla nesprávně vyslovena vina dovolatele, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Shledá-li dovolací soud při zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze podmínky, že sám hned rozhodne ve věci rozsudkem, nechť je tak podle §265m odst. 1 tr. ř. učiněno.“
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že je třeba plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který se vypořádal s obdobnou argumentací obviněného uplatněnou již v rámci řádného opravného prostředku. K trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. uvedla, že stěžejní je skutečnost, že se obviněný (dovolatel) trestného činu dopustil na místě veřejnosti přístupném, tedy v areálu zdraví (na asfaltové pěšině) a jeho jednání je přitom typickou hrubou neslušností, kterou nelze považovat pouze za individuální projev vůči konkrétní osobě. Pokud jde o trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., bylo podle státní zástupkyně dovolatelovo jednání správně právně posouzeno jako jiný obdobný pohlavní styk, kdy současně šlo o natolik brutální počínání obviněného (dovolatele), že poškozená volala o pomoc a sama inkriminované jednání jako pohlavní styk skutečně pociťovala. Státní zástupkyně shledala přiléhavou i právní kvalifikaci jednání posuzovaného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť podle ní bylo nepochybně prokázáno, že se obviněný (dovolatel) vůči poškozené dopustil takového násilí, že při strhávání kabelky strhl na zem i poškozenou samotnou. Šlo tedy jednoznačně o projev násilí ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona. Na základě konstatovaných důvodů pak státní zástupkyně dovodila, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný L. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti blíže rozvedené v předcházejících odstavcích nelze proto v posuzovaném případě pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, tj. tvrdí-li dovolatel ke skutku pod bodem 2), že jeho násilné jednání vůči poškozené nebylo motivováno cílem sexuálně se ukojit a směřovalo toliko ke zmocnění se věcí poškozené, a ke skutku pod bodem 3), že použil jednání menší intenzity a poškozenou na zem nestrhl, když k jejímu pádu došlo v důsledku ztráty rovnováhy v okamžiku, kdy jí odnímal kabelku. Dovolatel v tomto případě v zásadě poukázal na existenci jiného (jím namítaného) skutkového základu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, a který je formulován ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění obou rozhodnutí. To znamená, že se dovoláním zčásti domáhal přehodnocení (revize) skutkových závěrů soudů a dovolání v tomto směru ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoliv na hmotně právním základě.
Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v té části týkající se skutků pod body 1), 2), 3), v níž dovolatel poukázal na to, že ani na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu věci nelze jednoznačně dovodit naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti předmětné části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 1), spočívala podle zjištění soudů hrubá neslušnost ve smyslu zákonných znaků výše uvedeného činu v tom, že obviněný (dovolatel) na místě veřejnosti přístupném – v daném případě na asfaltové pěšině v areálu zdraví – si stáhl kalhoty a masturboval před okolo probíhající ženou. Takto zjištěné počínání dovolatele je nepochybně jednáním hrubě se příčícím zásadám morálky a mravnosti, jak pro samotnou svojí povahu (obnažení pohlavního údu a provádění masturbace před cizí osobou), tak z důvodu, že si dovolatel vědomě zvolil místo, kam měl v inkriminovanou dobu (11.15 hod.) přístup širší individuálně neurčený okruh osob, jimiž mohla být dovolatelem prováděná masturbace postřehnuta (sledována). Podle dosavadní praxe soudů se za „hrubou neslušnost“ ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. považují i jednání, která závažným způsobem porušují zásady morálky v sexuální oblasti (v judikatuře srov. např. B 1/1984-1). Mezi tyto závažnější případy nepochybně patří i pohlavní sebeukájení na veřejně přístupných místech. Jestliže soudy v daném případě posoudily jednání dovolatele nikoliv jako přestupek, nýbrž jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., nelze jim vytknout, že předmětný skutek nesprávně právně posoudily.
K trestnému činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (bod 2) je především třeba uvést, že po novele trestního zákona provedené zák. č. 144/2001 Sb. s účinností od 1. 5. 2001, se tohoto trestného činu dopustí pachatel, jenž násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Právnímu názoru vyslovenému dovolatelem lze přisvědčit v tom, že pojem „jiný obdobný pohlavní styk“ je naplněn v případech jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Jde především o orální pohlavní styk (tzn. vynucené sání mužského pohlavního údu /felace/ či olizování ženských rodidel /cunnilinctus/), popř. též anální pohlavní styk. Závažnost takového jednání se přitom vždy hodnotí i s přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu.
V posuzovaném případě bylo soudy obou stupňů zjištěno, že obviněný (dovolatel) poškozenou násilím strhl do křoví u cesty na zem a toto násilné jednání znovu opakoval, když se poškozená pokoušela vstát. Poté jí proti její vůli vyhrnul sukni, stáhl punčocháče, vsunul ruku do kalhotek a opakovaně jí vnikl prstem do pochvy. Když křičela o pomoc, začal ji vyhrožovat, a proto se již dále nebránila. O jeho sexuální motivaci (nikoliv tedy o primárním úmyslu zmocnit se věcí poškozené) svědčilo podle zjištění soudů nejen popsané počínání obviněného (dovolatele), který zaměřil svoji pozornost především na genitálie poškozené, ale též skutečnost, že v okamžiku napadení poškozené měl již obnažené vlastní přirození. Jestliže za konstatovaného skutkového stavu věci kvalifikovaly soudy jednání dovolatele jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., lze mít z níže uvedených důvodů za to, že tak učinily v souladu se zákonem.
Podstatné totiž je, že dovolatel násilím překonal odpor poškozené k tomu, aby jí následně mohl opakovaně zajíždět prstem do pochvy. Nešlo tedy o pouhé ohmatávání ženského přirození, jak ve svém mimořádném opravném prostředku naznačil dovolatel, nýbrž o tzv. digitální penetraci (tj. opakované proniknutí prstu a jeho následný pohyb v pochvě ženy), přičemž taková sexuální agrese musela pro poškozenou z psychického i fyzického hlediska nepochybně představovat obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži. Inkriminovaným jednáním bylo nepochybně zasaženo právo člověka (ženy) svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě, k jehož ochraně jako společenského zájmu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. slouží. Lze proto shrnout, že rovněž v případech, kdy pachatel násilným jednáním překoná odpor ženy a donutí ji, aby strpěla zasouvání jeho prstu (či prstů) do pochvy, dopouští se jednání, jež má povahu jiného obdobného pohlavního styku jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.
Ke skutku posuzovanému jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3) lze stručně poukázat na to, že dovolatel vedl útok vůči starší ženě (nar. 1919), přičemž podle soudy zjištěného skutkového stavu věci bylo vytržení její kabelky obviněným (dovolatelem) provedeno takovou silou, že při tom poškozená upadla na zem a utrpěla zranění. Z hlediska násilí jako prostředku ke zmocnění se cizí věci není u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. požadováno, aby násilí muselo být zásadně větší intenzity (např. údery, kopání apod.), je ovšem nezbytné, aby použití síly bylo užito k překonání odporu napadeného s cílem zmocnit se cizí věci. Je přitom logické, že v případě osob, které nejsou schopny se jednání útočníka účinně bránit (velmi staré osoby, děti), není nezbytné použití větší síly (intenzivnějšího násilí) ze strany pachatele, aby se poškozený podrobil jeho vůli. Právě o to se v posuzovaném případě napadení poškozené M. M. jednalo.
S přihlédnutím ke všem shora rozvedeným důvodům neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ani v jeho relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného L. T. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler