ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1335.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1335/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 dovolání obviněného V. Z., t. č. dlouhodobě pobývajícího na nezjištěném místě v USA, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 14 To 243/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 T 41/2003, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá.
II. Podle §265l odst. 2 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Táboře, bez zrušení jeho rozsudku č.j. 15 T 41/2003-151, aby ve výroku o povinnosti obviněného V. Z. nahradit poškozeným Ing. J. D., J. Č. škodu ve výši 30.000,- Kč, Z. D, D. O., M. h., částku 12.660,- Kč, spol. I. a. s. v likvidaci škodu ve výši 50.000,- Kč a M. l. a o. s. s. r. o. se sídlem H. u B. částku ve výši 34.140,- Kč, doplnil ve vztahu ke spol. I., a. s. její přesné označení jako osoby oprávněné.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 15 T 41/2003 byl obviněný V. Z. uznán výrokem pod bodem I. vinným trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.), podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002 a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002, jakož i výrokem pod bodem II. trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., zakládajících se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině):
I.
1) v období od března 1996 do 31. 8. 2001 v T. a jinde neplatil výživné ani jiným způsobem nepřispěl na výživu svého nezletilého syna V. Z., ačkoliv mu taková povinnost vyplývá ze zákona o rodině a co do výše a způsobu úhrady bylo výživné stanoveno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 8 C 161/95 ze dne 2. 11. 1995, který nabyl právní moci dne 10. 2. 1996 a jímž byl zavázán povinností přispívat na výživu nezletilého částkou 10.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého pátého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého J. Z. vyjma zaplacení částky ve výši 154.128,- Kč dne 17. 5. 1999 a za uvedené období tak na výživném dluží celkem částku nejméně 505.872,- Kč,
2) jako soukromý podnikatel, fyzická osoba podnikající pod obchodním názvem S. T. dne 27. 8. 1996 odebral z prodejny firmy B. G. s.r.o. v P. textilní a kožené zboží tzv. na zkoušku s tím, že toto do 16. 10. 1996 zaplatí, případně neprodané zboží vrátí, což zčásti učinil dne 19. 9. 1996, avšak zboží v hodnotě nejméně 27.206,- Kč si ponechal, nevrátil jej ani nezaplatil, naopak dne 4. 10. 1996 v T. v rámci tzv. dohody o narovnání tyto věci převedl na třetí osobu J. V. spol. B. G. s.r.o. se sídlem v P.tímto jednáním způsobem škodu ve výši nejméně 27.206,- Kč,
3) jako soukromý podnikatel, fyzická osoba podnikající pod obchodním názvem S. T. za situace kdy jako fyzická osoba dlužil určité finanční prostředky na úhradu těchto dluhů použil zboží, které získal od níže uvedených firem, za toto zboží nezaplatil a již při jeho převzetí byl minimálně srozuměn s tím, že toho nebude schopen, tedy v měsíci září až říjen 1996 v T.
- odebral od dealera firmy J. se sídlem O. zboží ve výši nejméně 36.000,- Kč,
- prostřednictvím dealera od firmy D. O. zboží v hodnotě nejméně 12.660,- Kč,
- od dealera firmy K. F. Ž. n. S. zboží ve výši nejméně 126.858,- Kč
a na faktury vystavené po dodání zboží již nereflektoval, shora uvedeným společnostem tak způsobil škodu v celkové výši nejméně 175.518,- Kč,
4) v přesně nezjištěný den na podzim r. 1996 před svým odjezdem z ČR předal spolu s dalším vybavením prodejny novému nájemci M. P. rovněž elektronické zařízení na ochranu zboží proti krádežím – systém A. – C. s příslušenstvím získaný k pronájmu na základě leasingové smlouvy, kterou dne 27. 6. 1994 uzavřel se spol. I. T. se sídlem T. a leasingovému pronajímateli spol. I. a.s. v likvidaci se sídlem v T. způsobil tímto jednáním škodu ve výši nejméně 50.000,- Kč, když předmět leasingu jí nebyl vrácen, ani leasing řádně zaplacen,
5) v přesně nezjištěné době na podzim r. 1996 předal do užívání bývalé manželce J. Z. barevný televizor Grundig T 70-640 a videorekordér zn. Philips VR 657/02, které získal do své moci na základě smluv o finančním pronájmu získaných jménem společnosti R. T., se společností Te., M. –l. s., s.r.o., H. u B., další splátky pronájmu nehradil, věci nevrátil a společnost o předání věci třetí osobě neinformoval, v důsledku čehož uvedené společnosti způsobil škodu ve výši nejméně 36.000,- Kč, neboť její pohledávky za obžalovaným zůstaly dosud neuhrazeny,
II.
v období od 1. 10. 2001 do 10. 2. 2003 vyjma měsíců dubna 2002, kdy uhradil 7.000,- Kč, a října 2002, kdy uhradil 10.000,- Kč, ledna a února 2003 kdy uhradil celkem 3.000,- Kč, v T. ani jinde neplatil výživné na nezl. syna V. Z., ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a byla mu konkretizována pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 11. 1995 č.j. 8 C 161/95-8 v částce 10.000.- Kč měsíčně splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky J. Z., rozené R., které tak za uvedené období dluží na výživném celkem částku 150.000,- Kč.
Za uvedené trestné činy byl podle §250 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 48 (čtyřiceti osmi) měsíců.
V předmětné věci podal odvolání pouze obviněný. Rozhodl o něm Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře dne 15. 7. 2004, pod sp. zn. 14 To 243/2004, když je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání do všech jeho výroků rovněž pouze obviněný (dále jen dovolatel), a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Dovolatel opírá svůj mimořádný opravný prostředek o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 2. 2004, č. j. 15 T 41/2003-56, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jakož i proto, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný.
Z hlediska prvně uvedeného dovolacího důvodu má dovolatel za to, že stran dvojnásobného trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. odvolací soud nevycházel z řádně a úplně zjištěného skutkového stavu věci. Proto měl doplnit dokazování zejména novým výslechem nezletilého V. Z., prověřit pravidelné měsíční úložky částek po 10.000,- Kč na účet svědkyně J. Z., matky nezletilého, dále měl uznat na plnění výživného vklad 100. 000,- Kč na vkladní knížce s ohledem na výpověď svědkyně H. Z. a konečně uznat další částky, které matka nezletilého převzala od obviněného během návštěvy v USA, včetně hodnot, které nezletilému při tomto pobytu věnoval obviněný.
V souvislosti s trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval rozpory ve svědeckých výpovědích, resp. že se nezabýval relevantními výpověďmi svědků a vycházel jen z faktu, že si obviněný přisvojil věci, které mu byly svěřeny. Obdobně i ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. vyslovuje nespokojenost s postupem odvolacího soudu, nakolik tento nedůsledně hodnotil důkazy svědeckými výpověďmi, resp. neprovedl tyto důkazy tam, kde byly namístě.
V relaci k dovolacímu důvodu uvedenému na druhém místě připomíná dovolatel soudu odvolacímu jeho celkově pozitivní hodnocení procesního postupu soudu nalézacího, včetně jeho rozhodnutí, s nímž naopak obhajoba nemůže souhlasit. Proto považuje dovolávané rozhodnutí za nesprávné. Nevypořádalo se totiž se všemi významnými okolnostmi a stojí na nedostatečných skutkových zjištěních.
Konečně v návaznosti na dovolací důvod uvedený v pořadí jako třetí vytknul dovolatel napadenému rozhodnutí, že připustilo neúplnost výrokové části rozsudku soudu nalézacího, týkající se povinnosti obviněného nahradit poškozeným škodu. Zde postrádá adresu sídla společnosti I., a. s. v likvidaci, což samo o sobě mu brání v plnění této povinnosti.
V souvislosti s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. vytýká odvolacímu soudu chybnou právní kvalifikaci. Podle názoru dovolatele se nemělo pod body I./ 2), 3) a I./ 4), 5) skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jednat vždy o dva samostatné trestné činy (podvodu, zpronevěry), nýbrž o pokračování v každém z nich, tedy o dva pokračující trestné činy ve vícečinném souběhu.
S přihlédnutím k výše uvedenému se proto dovolatel domáhá zrušení zamítavého usnesení odvolacího soudu (§265k tr. ř.) a nového projednání a rozhodnutí v trestní věci (§265l odst. 1 tr. ř.), při němž bude stávající důkazní řízení doplněno.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyni k vyjádření.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) v tomto vyjádření předně uvádí, že dovolatel uplatňoval stejné námitky skutkové povahy v rámci obhajoby před soudem prvního stupně, jakož i v samotném odvolání. Nalézací soud se podle názoru státního zástupce velmi podrobně zabýval důkazní situací a jeho vývodům nelze ničeho vytknout. Dovolatel se v zásadě domáhá odlišného hodnocení provedených důkazů s cílem dosáhnout jiných skutkových závěrů. Ovšem takové výhrady nemohou naplnit dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě přezkoumání dostupného spisového materiálu navíc bylo zjištěno, že skutkové závěry nalézacího soudu nejsou ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Jediná relevantní námitka se vztahuje k údajnému vadnému právnímu posouzení trestných činů podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák. odvolacím soudem jako dvojic těchto trestných činů (tedy celkem čtyř deliktů), ačkoliv popsané skutky tvoří dva pokračující trestné činy. Napadené usnesení je v tomto ohledu skutečně nepřesné, ovšem jednoznačný závěr soudu prvostupňového vyznívá skutečně tak, že oba jmenované trestné činy byly spáchány více útoky za podmínek pokračování. V tomto ohledu, pokud podané dovolání skutečně naplnilo uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce oponuje podanému dovolání, nakolik toto uplatňuje důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž má spočívat v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Lze se domnívat, připomíná státní zástupce, že dovolateli zřejmě unikla novela trestního řádu č. 200/2002 Sb. Podle nyní platného znění trestního řádu dovolatelem popsaný dovolací důvod neexistuje. Blíží se mu však jedna varianta důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí]. Podle nového znění tohoto dovolacího důvodu musí se však jednat o nesplnění procesních podmínek stanovených pro zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku, jež namítáno není a nebylo ani zjištěno.
Naopak však dovolatel podřadil poslední z uplatněných dovolacích důvodů, že totiž v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, pod ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ačkoliv podle platného znění trestního řádu je tento důvod uveden pod písmenem k) citovaného ustanovení.
Dovolateli je ovšem třeba přisvědčit v tom, uzavírá státní zástupce, že výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody společnosti I., a. s., v likvidaci, je neúplný a neodpovídá požadavkům ustanovení §228 odst. 2 tr. ř. Chybí v něm totiž sídlo společnosti, na němž by mohl obviněný náhradu škody realizovat (byť sídlo podniku je uvedeno v příslušné skutkové větě).
Podle stanoviska státního zástupce není napadené rozhodnutí, kromě naposledy uvedeného, zatíženo žádnou vadou, pro kterou by bylo nutno věc opakovaně projednávat před soudem. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přikázal podle §265l odst. 2 tr. ř. Okresnímu soudu v Táboře, aby neúplný výrok doplnil. Také souhlasí s postupem Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř., aby rozhodnutí o tom učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacími důvody, uplatněnými dovolatelem s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) /správně §265b odst. 1 písm. l)/ tr. ř.
V relaci k důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i shodně se stanoviskem státního zástupce, nejprve řešil jako z hlediska dovolacího důvodu relevantní otázku právní kvalifikace trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., to z toho hlediska, zda není na místě použít ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Zatímco dovolávané rozhodnutí krajského soudu o formě pokračování u žádného z nich neuvažovalo, dovolatel je nahlíží jako dva, samy o sobě pokračující, avšak navzájem si reálně konkurující trestné činy. Tedy namísto čtyř samostatných trestných činů se dovolává právní kvalifikace dvou, avšak pokračujících trestných činů.
Vycházeje z popisu příslušných skutků (útoků) v rozsudku prvostupňového soudu, vidí Nejvyšší soud problém jejich správné právní kvalifikace takto.
Skutek (útok) popsaný pod bodem I./ 2) byl chybně právně posouzen podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v tom, že z jeho popisu nevyplývá ani přinejmenším eventuální podvodný úmysl. Správně je tu možné uvažovat nanejvýše o zpronevěře, nakolik obviněný zboží převzaté na zkoušku, poté co ho část zaplatil, ve zbytku převedl na třetí osobu, nepochybně v rozporu s účelem k jakému mu bylo textilní zboží poškozeným subjektem svěřeno. Defraudační úmysl je tu zřejmý již ze samotného popisu jednání obviněného.
Vzhledem k tomu, že zmíněný skutek (útok), který měl být správně kvalifikován podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., koresponduje z hlediska časového, předmětů útoků, způsobů provedení, jakož i z pohledu právně kvalifikačního se skutky (útoky) popsanými pod bodem I./ 4), 5) výroku rozsudku, měl by s nimi, za předpokladu existence jednotného záměru obviněného, tvořit jeden pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. z hlediska ustanovení §89 odst. 3 tr. zák.; i při součtu dílčích škod způsobených všemi třemi útoky tato nepřekročila hranici škody značné (§89 odst. 11 tr. zák.), takže v tomto směru není důvodu ke změně právní kvalifikace (nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c/ tr. zák.).
Pokud se jedná o zmíněný jednotný záměr obviněného, nechápe jej Nejvyšší soud samozřejmě jako pouhý předpoklad, nýbrž jeho existenci odvozuje z popisu všech tří dílčích útoků (bod I. 2/, 4/, 5/ výroku rozsudku). Zejména blízká souvislost časová poukazuje spolehlivě na zmíněný znak subjektivní stránky pokračování v trestném činu zpronevěry. Všechny inkriminované útoky se odehrály na podzim roku 1996, před odjezdem dovolatele z České republiky. Právě z těchto okolností se dá usuzovat na subjektivního „společného jmenovatele“ předmětných útoků, tedy na jednotný záměr jejich pachatele.
Důsledek této právně kvalifikační změny má dopad i na celkovou právní kvalifikaci všech skutků popsaných v bodu I./2), 3),4), 5) výroku rozsudku.
Namísto čtyř reálně si konkurujících trestných činů podvodu a zpronevěry půjde správně o jeden pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (§89 odst. 3 tr. zák.), v rozsahu tří útoků uvedených v bodu I./ 2), 4), 5) výroku rozsudku, ve vícečinném souběhu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., uvedeným pod bodem I./ 3) výroku rozsudku.
V důsledku této změny se sice snížil počet spáchaných majetkových trestných činů obviněného ze čtyř na dva, na druhé straně však jedním z nich je trestný čin pokračující, založený třemi dílčími útoky. Vzdor této kvantitativní redukci ovšem podle názoru Nejvyššího soudu spáchaná trestná činnost zásadních změn nedoznala. S poukazem na uvedené je tak zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zejména z hlediska soudní individualizace trestu je nerozhodné, zda by soud posuzoval reálný souběh čtyř majetkových trestných činů, anebo reálný souběh trestného činu pokračujícího (založeného třemi útoky) a trestného činu jednorázového. Tu i tam by se v podstatě opíral o přitěžující okolnosti uvedené v §34 písm. k) nebo j) tr. zák. S ohledem na uvedené, proto dovolací soud v té části podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Ostatní námitky dovolatele ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mířily na skutkový stav věci a jeho nedostatečné objasnění, resp. polemizovaly s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud. Vzhledem k tomu se zjevně jedná o dovolací důvod, který nelze subsumovat pod citované zákonné ustanovení. Dovolání v tomto směru bylo tedy podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podobně jako v případě chybně označeného dovolacího důvodu spočívajícího v neúplném výroku napadeného rozhodnutí, i stran následujícího dovolacího důvodu, taktéž chybně označeného v dovolání /namísto §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. měl být správně uveden §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./, zabýval se jím Nejvyšší soud, přehlížeje v tomto směru ryze formální nedostatky podaného dovolání.
Ze srovnání dřívějšího a nyní platného zákonného ustanovení popisujícího předmětný dovolací důvod plyne, že dovolatel měl na mysli chybnou svojí formulací to, co dnes vyjadřuje trestní řád v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. slovy „…nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).“
Z dovolacích důvodů v rozsahu písmen a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. byl dovolatelem uplatněn pouze důvod popsaný v písmenu g), nakolik důvod uvedený v písmenu k) byl Nejvyšším soudem akceptován. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl námitky vůči nedostatečným skutkovým zjištěním a chybnému hodnocení důkazů nalézacím soudem, stejné vytýká i odvolacímu řízení. Z toho dovozuje existenci dovolacího důvodu podle citovaného zákonného ustanovení již v tomto řízení, tedy v řízení, které předcházelo zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. a tím naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu však, že o takto pojatý dovolací důvod opřené dovolání muselo být odmítnuto proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., platí stejný závěr i ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud by dovolání v uvedeném směru bylo podáno pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud konečně dospěl k závěru, že bude nutné odstranit neúplnost výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu, jíž je zatížen rozsudek soudu nalézacího. Ten nerespektoval ustanovení §228 odst. 2 tr. ř., podle něhož výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného. V tomto ohledu je podané dovolání důvodné, i když opřené zjevně o nesprávně označený dovolací důvod /namísto §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. měl být správně uveden §265b odst. 1 písm. k) tr. ř/. Proto Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl a rozhodl, jak uvedeno pod bodem II. výroku tohoto usnesení.
Zároveň však považuje za nutné zdůraznit, že chybějící část výroku o povinnosti k náhradě škody je pochybením zjevně formálním, resp. pouhým opomenutím údaje o adrese, který je jinak obsažen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu nalézacího, v bodu I./4). Bylo by proto nepřiměřeně formální považovat tento nedostatek a jeho opravu postupem podle §131 tr. ř. za opravu, která by měla mít důsledky předvídané v ustanovení §133 tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť jak lze krátce poukázat na důvody uvedené shora, vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka