ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1363.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1363/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 dovolání obviněného J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 240/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 12/2003, a rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a §265l odst. 1 tr. řádu takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 240/2004 se z r u š u j e.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 50 T 12/2003, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §202 odst. 1 a §53 odst. 2 písm. a) tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 týdnů. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený R. J. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 3. 10. 2001 okolo 21.30 hodin v P. před vchodem do domu a v meziprostoru mezi vchodovými dveřmi domu, po předchozí slovní rozepři, fyzicky a hrubými slovními výrazy napadl poškozeného R. J. a to tak, že jej chytil rukou pod krkem, začal jej škrtit a chtěl jej udeřit pěstí do obličeje, hodil jím na rám dveří, do nichž poškozený narazil pravým ramenem, přitom jej udeřil pěstí ruky do brady, přičemž poškozený se mu vytrhl, čímž došlo k roztržení trička poškozeného a přetržení řetízku s přívěsky a tímto jednáním způsobil poškozenému zranění v podobě krevní podlitiny na šíji, lehkého pohmoždění pravého lokte a dolní čelisti.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný J. P. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 8. 7. 2004 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 9 To 240/2004 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 dovolání, ve kterém napadá výrok o vině a výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel považuje za podstatnou právní otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, konkrétně otázky, zda k činu došlo na místě veřejnosti přístupném. Je toho názoru, že tuto otázku s ohledem na provedené dokazování, doplněné dle pokynu Nejvyššího soudu České republiky, vysloveného v jeho usnesení 6 Tdo 220/2003 ze dne 5. 3. 2003, posoudily soudy obou stupňů nesprávně. Vyslovuje názor, že prostor, kde došlo k incidentu s poškozeným, konkrétně meziprostor mezi vchodovými dveřmi u poštovních schránek, neměl povahu místa veřejnosti přístupného, přičemž tento názor v rámci svého dovolání blíže odůvodňuje. Kromě toho obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vznáší i námitky proti některým skutkovým zjištěním soudu, konkrétně proti povaze a rozsahu zranění poškozeného.
K podanému dovolání podal své písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Upozorňuje na skutečnost, že část dovolání obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudu a je tedy v rámci řízení o dovolání nepřezkoumatelná. Pokud však jde o tu část dovolání, ve které obviněný napadá právní posouzení otázky, zda se jednalo o místo veřejnosti přístupné, shledává dovolání jednak v souladu s použitým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jednak jako dovolání důvodné. Vyslovuje názor, že společné prostory bytového domu, ve kterých v daném případě došlo k incidentu mezi obviněným a poškozeným, nejsou těmi prostory, kde by se zpravidla fyzicky zdržovalo více individuálně neurčených osob, a to ani v případě, že obyvatelé takovýto dům řádně neuzavírají. Připouští sice, že za určitých okolností by prosklený vchodový prostor obytného domu mohl být považován za místo veřejnosti přístupné v tom smyslu, že události v něm se odehrávající lze zvenčí vidět a slyšet, to ovšem pouze za předpokladu, kdy by byla dána značná pravděpodobnost, že výtržnické projevy upoutají pozornost dalších osob a tato skutečnost by byla zahrnuta zaviněním pachatele. Protože v posuzovaném případě nic takového ze skutkových zjištění soudu nevyplývá, je tedy toho názoru, že místo skutkového děje bylo soudem jako místo veřejnosti přístupné posouzeno nesprávně. Kromě toho upozorňuje na skutečnost, že Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení sp. zn. 6 Tdo 220/2003 poukázal na nutnost zkoumat subjektivní stránku souzeného trestného činu, přičemž ovšem z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, jakým způsobem se soudy obou stupňů v tomto směru s věcí vypořádaly.
Protože má za to, že v daném případě skutek tak, jak byl zjištěn a uveden v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu ).
V předmětné věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části podaného dovolání, v níž dovolatel argumentoval tím, že soudy obou stupňů vadně právně posoudily otázku, zda místo spáchání trestného činu dle ustálených skutkových zjištění vykazuje znaky místa veřejnosti přístupného, či nikoliv. V rozporu s použitým dovolacím důvodem i ostatními dovolacími důvody dle §265b tr. řádu je pouze ta část dovolání obviněného, ve které vznáší námitky proti samotným skutkovým zjištěním soudu; tato část nemohla být v řízení o dovolání přezkoumána, neboť dovolací soud je učiněnými skutkovými zjištěními vázán.
Pokud jde o tu část dovolání, která je s použitým dovolacím důvodem v souladu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejprve je nutno uvést, že v projednávané věci již Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. P. rozhodoval a to již zmiňovaným usnesením ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 220/2003, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 44 To 415/2002, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících,a poté vrátil věc do stadia řízení před soudem prvního stupně, když přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Uvedená skutečnost je pro další řízení významná ze dvou důvodů. Především proto, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (srov. R/2004 SbRtr). Dále proto, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu, pokud se tato věc stane předmětem řízení o dovolání.
Ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a vyjádřil pochybnosti o skutkových závěrech soudů obou stupňů a na nich založeném právním posouzení jednání obviněného. Uložil nalézacímu soudu doplnit dokazování v rozhodnutí naznačeném směru, opatřené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu vyhodnotit a jednání obviněného J. P. znovu právně posoudit, a to především z hlediska naplnění subjektivní stránky, posléze i objektivní stránky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze také dovodit důvodné pochybnosti Nejvyššího soudu v otázce, zda popsaný meziprostor v domě je právě takovým místem, které by bylo možno považovat za místo veřejnosti přístupné.
Po provedeném řízení před soudem nalézacím nedošlo ve skutkových zjištěních k zásadním změnám v neprospěch obviněného. Naopak dle zjištění soudu jednání obviněného před vchodem do domu nevykazovalo znaky předmětného trestného činu. Důvodnost dovolání tedy spatřuje Nejvyšší soud v nesprávném právním závěru vyjádřeném v tzv.“právní větě“ odsuzujícího rozsudku, dle které se popsané výtržnosti měl dopustit obviněný J. P. na místě veřejnosti přístupném.
Narozdíl od soudu prvního stupně i soudu odvolacího Nejvyšší soud má za to, že meziprostor mezi vchodovými dveřmi v daném případě nelze považovat za místo veřejnosti přístupné a že ani výsledky doplněného dokazování v této věci neopravňují právní závěr, ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Zjištění soudu, že se jednalo o prostor, který občas nebyl uzamykán (ačkoliv uzamykán být měl), nelze považovat z hlediska charakteru tohoto prostoru v tomto konkrétním případě za zjištění relevantní. Je zcela zřejmé a ze samotné povahy tohoto prostoru vyplývá, že se jednalo o nebytový prostor domu, který – s ohledem na jeho určení – nelze považovat za místo, kde by se mohl zdržovat větší okruh individuálně neurčených osob. Samotná skutečnost, že případné konfliktní jednání v tomto prostoru může být slyšitelné a také viditelné (v daném případě jen omezeně viditelné) i zvenčí, rovněž nemůže být považována za skutečnost, která by opravňovala právní závěr o charakteru tohoto místa jako místa veřejnosti přístupného, neboť v případě akceptace takového názoru by musel být v některých případech považován i bytový prostor za místo veřejnosti přístupné, jestliže se v něm odehrávají hlasité a například při otevřených dveřích či nezakrytých oknech i viditelné projevy konfliktního jednání. Ze samotného charakteru vstupního prostoru do domu (zvenčí běžně nepřístupného) obecně vyplývá, že takový nebytový prostor rozhodně není určen jako místo, kde by se pravidelně zdržovalo větší množství individuálně neurčených lidí. Naopak okruh těchto osob lze individuálně vymezit tak, že zpravidla půjde o nájemníky nebo vlastníky jednotlivých bytů nebo osoby, které s nimi budou v určitém vztahu. Jak je již výše uvedeno, navíc ani skutková zjištění soudu po doplnění dokazování neprokázala, že by v posuzovaném případě nastaly natolik závažné okolnosti, které by charakter zmíněného prostoru natolik změnily, že by se skutečně jednalo o místo veřejnosti přístupné a že by tato okolnost byla obviněnému nepochybně známa a zahrnuta i pod subjektivní stránku jeho jednání. Zbývá tedy uzavřít, že skutek tak, jak je vymezen v tzv. skutkové větě a rozveden v odůvodnění rozhodnutí, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v tomto směru je nutno přisvědčit námitkám obviněného a jeho mimořádný opravný prostředek tedy považovat za důvodný. Protože zpochybnění právního posouzení této věci bylo již předmětem dovolání obviněného, přičemž odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, dospěl Nejvyšší soud k závěru (shodně s návrhem příslušného státního zástupce), že je na tomto soudu, aby své pochybení – vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu – napravil.
V souvislosti s tímto závěrem je zapotřebí rovněž odvolacímu soudu vytknout, že ač bylo nalézacímu soudu uloženo, aby se zabýval subjektivní stránkou jednání obviněného, neboť v původním rozhodnutí jí nebyla věnována potřebná pozornost, z odůvodnění napadených rozhodnutí však nevyplývá, jakým způsobem se soudy obou stupňů s touto otázkou vypořádaly.
Proto Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu o zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 240/2004, jakož i o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože Městský soud v Praze na podkladě odvolání obviněného výše uvedená pochybení sám nenapravil, Nejvyšší soud podle ustanovení §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. řádu).
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h