ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1485.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1485/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2005 dovolání podané S. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 302/2004 ze dne 27. 5. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 194/2003 a rozhodl takto:
I.Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 302/2004 ze dne 27. 5. 2004 v části týkající se S. K. zrušuje .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.Podle §265l odst. 4 trestního řádu se obviněný S. K. b e r e
d o v a z b y z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 194/2003 ze dne 16. 3. 2004 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění se dovolatel dopustil shora uvedeného trestného činu tím, že „kolem 22,17 hod. dne 22. 7. 2003 ve F.M., po předchozí dohodě (se spoluobviněným M. H.), poblíž objektu V. s. h. doběhl zezadu M. K. a prudkým pohybem se této snažil strhnout kabelku obsahující peněženku s finanční hotovostí ve výši 400,-Kč, mobilní telefon zn. Siemens C35i, parfém Dior, platební kartu Maestro vydanou ČS, a. s., měsíční síťovou jízdenku a doklady, z jejího ramene a když se poškozená bránila, došlo mezi nimi k vzájemnému přetahování do doby než se utrhly uši kabelky,které se takto zmocnil, při útěku z místa tuto předal spoluobviněnému H. a oba se vzápětí rozdělili o finanční hotovost a kabelku s doklady zahodili, přičemž S. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 5. 1999 odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let, kdy usnesením téhož soudu byl nařízen výkon tohoto trestu a následně rozsudkem téhož soud ze dne 19. 4. 2000 byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, když tento trest byl ukládán jako souhrnný ve vztahu k dalšímu rozsudku téhož soudu ze dne 16. 3. 2000, kterým byl uznán vinným další majetkovou trestnou činností, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 23. 1. 2002 se stanovením zkušební doby v trvání pěti let.
V předmětné věci podal S. K. (stejně jako jeho spoluobviněný) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn 7 To 302/2004 ze dne 27. 5. 2004 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl, když uvedeným rozsudkem současně rozhodl o novém trestu spoluobviněného.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal S. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto podaného mimořádného opravného prostředku potom namítl, že uvedenými rozhodnutími soudů obou stupňů byl nesprávně shledán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 tr. zák. a nesprávně tak bylo (v souvislosti s ukládaným trestem) aplikováno ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. V těchto souvislostech poukázal zejména na délku doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení a v souhrnu představuje dobu tří a půl roku, i když byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 23. 1. 2002, kdy takto se jedná o dobu tři a půl roku, přičemž po dobu roku a půl byl na svobodě, aniž by se dopustil trestné činnosti. Má za to, že takto vymezená doba neumožňuje úvahy o naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy a to současně i s přihlédnutím k tomu, že vůči poškozené neužil rasantního násilí a způsobil nepatrnou škodu. Poukázal i na svou tehdy aktuální nepříznivou životní i sociální situaci, kdy byl vykázán otcem z domu, stal se prakticky bezdomovcem, měl hlad. Motivem jeho jednání tak byly tíživé osobní poměry, když poukázal i na to, že pokud bydlel u rodičů,vedl řádný život a spolupracoval i se střediskem P. a m. s. ve F. M. Poukázal také na to, že iniciátorem uvedené trestné činnosti byl spoluobviněný H. Má za to, že v předmětné věci mu bylo přisouzeno postavení zvlášť nebezpečného recidivisty mechanicky v rozporu s ustanovením §41 odst. 1 tr. zák. a to právě v souvislosti s jeho předchozím odsouzením (potrestáním), když se v posuzované věci ke spáchání trestného činu doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a svého činu upřímně litoval.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená a citovaná rozhodnutí obou soudů a poté, aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že dovolatel je vinen spácháním trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty dle §249b tr. zák. a uložil mu „úhrnný trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen „státní zástupce“) s tím, že námitku dovolatele, kterou zpochybňuje existenci materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy, je nutno považovat i z pohledu užitého dovolacího důvodu za důvodnou. V této souvislosti poukázal nejenom na délku doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení, která sama o sobě nestačí v daném případě vyloučit existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy (dovolatel se nacházel ve výkonu trestu po větší část uvažované doby), ale i na to, že v rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné také hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu jak předchozího, tak i nyní souzeného a to z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., stejně tak je nutné přihlížet i k podmínkám a důvodům, které vedly k recidivě. Stejně tak je závažným hlediskem i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho charakterových a psychických vlastností i jeho věku. V této souvislosti poukázal státní zástupce na předchozí odsouzení dovolatele pro trestné činy loupeže, kterých se dopustil jako mladistvý, kterážto okolnost může mít v obecné rovině za následek nesplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Z těchto hledisek se pak soudy měly komplexně zabývat trestní minulostí dovolatele a to v kontextu s konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti jeho trestné činnosti nyní posuzované. Uvedl, že soudy měly podrobně hodnotit způsob spáchání trestné činnosti, které se dopustil dovolatel v minulosti, ale i v nyní projednávané věci a to vždy s ohledem na intenzitu použitého násilí a výši jednotlivě způsobené škody a zabývat se tak zvážením konkrétního stupně nebezpečnosti jednotlivých trestných činů loupeže. Stejně tak měly podrobně hodnotit s jakou intenzitou byly naplněny formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy a to s poukazem na délku dovolatelem skutečně vykonaných nepodmíněných trestů odnětím svobody včetně zjištění, jaká jejich část byla vykonána vazbou, měly se zabývat i chováním dovolatele ve výkonu trestu a také, zda tresty vykonával vcelku nebo postupně. V dané věci mimo konstatování naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy se soudy omezily pouze na stručný poukaz na krátkost doby, která uplynula od podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody s tím, že tato skutečnost bez dalšího podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatele. Dále státní zástupce poukázal na to, že soudy se blíže ani nezabývaly konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti souzeného skutku, kdy bez ohledu na výši způsobené škody nehodnotily ani fakt, že při spáchání skutku dovolatel užil násilí menší intenzity bez přímého fyzického kontaktu s poškozenou. Konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti zmíněného trestného činu se tak nezabývaly, když tento hodnotily jako „závažný“ a to pouze s odkazem na recidivu a totožný způsob provedení trestných činů. Stejně tak se soudy nezabývaly odpovídajícím způsobem i osobou dovolatele, jeho osobních poměrů a způsobem života poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Státní zástupce má za to, že významným může být i zjištění, za jakých okolností se dovolatel dostal do tíživých osobních poměrů (tzv. bezdomovec) a zda si je zcela nebo zčásti způsobil sám. Konečně uvedl, že hmotně právní závěr o tom, že dovolatel je zvlášť nebezpečným recidivistou, musí být s ohledem na razantní dopad této skutečnosti na výměru ukládaného trestu odnětí svobody náležitě odůvodněn, přičemž skutečnosti plynoucí z obou napadených rozhodnutí dostatečně neopravňují k závěru, že předmětného skutku se dovolatel dopustil právě jako zvlášť nebezpečný recidivista, zejména z hledisek existence materiálních podmínek této hmotně právní kategorie. Původ nesprávného právního posouzení spočívá v absenci některých skutkových zjištění, když si soudy neujasnily rozsah skutečností, které je ve vztahu k existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. nutné zjišťovat a hodnotit. Vzhledem k uvedeném navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil citované usnesení Krajského soudu v Ostravě a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. V dané věci dovolatel spatřuje vady napadeného rozhodnutí v nesprávném výkladu hmotně právního ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., což mělo ovlivnit úvahy soudu z hlediska postavení dovolatele, pokud byl shledán vinným tím, že se trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista podle zmíněného zákonnného ustanovení. V konečném důsledku se tak jedná i o následné právní posouzení skutku, který byl na vytýkané vadě založen. Z tohoto hlediska je tak na místě považovat takto uplatněnou námitku ve vztahu k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Protože Nejvyšší soud České republiky takto neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
K projednávané otázce je nejdříve potřebné v obecné rovině uvést to, že ustanovení §41 a §42 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za nichž lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu a trestněprávní důsledky spojené s takovým označením. Podle §41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se potom jako klíčovým jeví posouzení podmínek vymezených v §41 odst. 1 tr. zák., a to samozřejmě přísně individuálně s vyčerpávajícím posouzením každého jednotlivého konkrétního případu. Formální podmínky uvedeného ustanovení lze mít za naplněné s výhradou, že zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pachatel totiž může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu /§3 odst. 2 tr. zák. a dalších okolností uvedených v §34 písm. j), §88 odst. 1 tr. zák./. Zákon uvádí příkladmo, jako skutečnost podstatného zvýšení společenské nebezpečnosti dobu, která uplynula od posledního odsouzení, což však není a ani nemůže být jediným kriteriem při úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě. Je skutečností, že dovolatel byl odsouzen v minulosti dvakrát pro trestný čin loupeže a to jako mladistvý. Jednalo se celkem o čtyři skutky, z nichž tři spáchal v době, kdy mu ještě nebylo sedmnáct let. Jednalo se takto o rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 7 T 30/99 ze dne 25. 5. 1999, kdy byl uznán vinným třemi trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 3 T 31/2000 ze dne 16. 3. 2000 byl jako mladistvý odsouzen pro majetkovou trestnou činnost již k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a konečně rozsudkem téhož soudu sp. zn. 3 T 41/2000 ze dne 19. 4. 2000 byl jako mladistvý odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. (jeden skutek) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, přičemž uvedený trest byl uložen jako souhrnný, za současného zrušení výroku o trestu obsaženého v již citovaném trestním příkazu. Jak již uvedeno z výkonu posledního trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Pp 195/2001 a to dne 23. 1. 2002 se zkušební dobou pěti let, když jeho hodnocení z místa výkonu trestu je velmi dobré. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen v nyní projednávané věci, se dopustil dne 22. 7. 2003, tedy po uplynutí osmnácti měsíců poté, co byl z předchozího výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a také právě ve zkušební době, která mu byla v souvislosti s jeho propuštěním stanovena. Tato skutečnost je nepochybně závažnou pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání dovolatele v jeho věci, stejně jako to, že jím byl spáchán zvlášť závažný trestný čin. Zároveň však nutno opakovaně uvést, že tato skutečnost není jediná a výlučná právě z hlediska naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Předně je na místě poukázat na to, že dovolatel je osobou velmi mladou bez zjevných životních zkušeností a rozhledu, který by mu umožnil plně pochopit dosah svého jednání. V minulosti byl vždy soudně trestán jako mladistvý a nyní posuzované trestné činnosti se dopustil v době kdy mu bylo dvacetjedna a půl roku. Nelze ani přehlédnout způsob, kterým se trestných činů loupeže dopustil a to jak v minulosti, tak i v nyní posuzované věci. Nepochybně si ve všech případech počínal za užití násilí, nelze však mít za to, že by šlo o násilí razantní nebo dokonce brutální, které by zanechalo u poškozených výrazné, zejména zdravotní následky. Stejně tak je třeba poukázat na výši způsobené škody, která se v jednotlivých případech pohybovala v rámci stokorun a ve svém souhrnu ve čtyřech případech (včetně poškození dalších věcí poškozených) představuje částku necelých 7.000,-Kč, v nyní posuzované věci částku 400,-Kč. Při hodnocení osoby dovolatele z místa bydliště není vůči jeho osobě negativních výhrad, je také zřejmé, že do jisté míry spolupracoval s příslušným úřadem práce. I hodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání a délky jeho páchání tak nutno posuzovat právě i se zřetelem k účelu trestu. V této souvislosti je na místě poukázat i na to, že dovolatel na základě svých předchozích odsouzení, a tedy předtím než se dopustil trestného činu, který je předmětem nyní posuzované věci, byl fakticky ve výkonu trestu odnětí svobody po dobu necelého roku. Podstatnou v posuzované věci je však skutečnost, že soudy se v dané věci v podstatě nezabývaly odůvodněním tak zásadní skutečnosti, jakou je vyjádření (vysvětlení) naplnění tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, když pouhé formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 tr. zák. nemůže stačit. Soud prvého stupně se omezil pouze na strohé konstatování předchozích odsouzení dovolatele s tím, že se opakovaně dopouští závažné trestné činnosti. Obdobné důvody ve svém rozhodnutí užil i stručně odvolací soud s tím, že předchozí odsouzení nebyla zahlazena a bez dalšího poukázal na to, že dovolatel soustavně páchá zvlášť závažné úmyslné trestné činy stejným způsobem, při konstatování uplynutí krátké doby od jeho podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody (šlo o dobu osmnácti měsíců a celkem i s pobytem ve vězení o dobu dva a půl roku). Rozhodnutí o tom, zda ten který trestný čin byl spáchán zvlášť nebezpečným recidivistou však musí obsahovat podrobné a obsáhlé zdůvodnění, protože jde o rozhodnutí, které nese vážné důsledky a již proto nemůže být odůvodněno pouze povrchně. To se týká nejenom délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, ale i o posouzení významu a závažnosti všech okolností celkové trestné činnosti, tedy i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu (v dané věci byl dovolatel podle stručné zprávy vězeňské služby hodnocen dobře), dále i způsob života mezi jednotlivými trestnými činy, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu. Závažným hlediskem je i komplexní zhodnocení osoby pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku, případně jeho snah zapojit se do řádného a slušného života (tak i rozhodnutí R 12/1963, R III/1963 i R 6/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno, splnění podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nelze spatřovat jen v takových okolnostech, které jsou už vyjádřeny formálními znaky uvedenými v §41 odst. 1 tr. zák. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné hodnotit i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu jednak předchozího, jak byl v minulosti soudem zjištěn, jednak i trestného činu nyní souzeného a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. může vykazovat v konkrétních případech v rámci typové společenské nebezpečnosti podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. To plyne již z rozpětí trestních sazeb stanovených za některé ze zvlášť závažných úmyslných trestných činů (tak i trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. kde je stanovena sazba trestu odnětí svobody od dvou do deseti let). Důležitým také zůstává zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace, délky páchání a materiální podmínku nelze posuzovat ani bez zřetele k účelu trestu. Všemi uvedenými skutečnostmi při úvahách stran označení pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu se musí soudy důsledně zabývat i pro důsledky, které takové označení provázejí a které jsou závažné (celkové zpřísnění trestu, zpřísnění podmínek pro možnost podmíněného propuštění, zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do nejpřísnějšího režimu). V projednávané věci se tak, jak již řečeno, nestalo a soudy při hodnocení dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty postupovaly výrazně formálně, bez zvážení všech požadovaných okolností, který by teprve v tomto směru přijatý závěr rozumně a důsledně odůvodnily a to z hledisek shora uvedených.
S poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud České republiky z podnětu podaného dovolání zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části týkající se pouze dovolatele S. K., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě s ohledem na posílení apelačního principu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o tom, zda dovolatel skutečně naplnil všechny podmínky (včetně podmínky materiální) pro to, aby posuzovaný trestný čin byl v souladu se zákonem kvalifikován jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
V novém řízení se Krajský soud v Ostravě bude muset předmětnou věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, zejména i důsledným posouzením předchozích odsouzení dovolatele, podrobným posouzením všech skutečností týkajících se jeho osobního profilu, a to i z pohledu jeho uváděné spolupráce se střediskem P. a m. s. ve F. M. a z pohledu jeho zřejmě tíživé a složité životní a sociální situace, to vše s přihlédnutím ke skutečnostem, které jsou obsahem tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Protože S. K. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 302/2004 ze dne 27. 5. 2004 a Nejvyšší soud České republiky k dovolání obviněného tento rozsudek zrušil, stal se další výkon trestu odnětí svobody na podkladě tohoto rozsudku nepřípustným. Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud proto na základě citovaného ustanovení trestního řízení o vazbě rozhodl s tím, že u obviněného S. K. trvá i v nynější fázi řízení důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Obviněný byl totiž v minulosti opakovaně soudně trestán pro násilnou a majetkovou trestnou činnost. Stalo se tak rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 7 T 30/99 ze dne 25. 5. 1999, jímž byl odsouzen jako mladistvý pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, který mu byl přeměněn dne 8. 8. 2000 na trest nepodmíněný. Trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 3 T 31/2000 ze dne 16. 3. 2000 byl jako mladistvý odsouzen pro trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a konečně rozsudkem téhož soudu sp. zn. 3 T 41/2000 ze dne 19. 4. 2000 byl znovu jako mladistvý odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, když byl zároveň zrušen výrok o trestu obsažený v již citovaném trestním příkazu. Z takto uloženého posledního trestu byl podmíněně propuštěn dne 23. 1. 2002 usnesením Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Pp 195/2001, když zkušební doba při tomto podmíněném propuštění mu byla stanovena na pět let. Z uvedených skutečností je zjevné, že obviněný S. K. má zřetelné sklony k páchání závažné trestné činnosti, když i nyní je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal ve zkušební době svého podmíněného propuštění, jak již uvedeno shora. Uvedené skutečnosti tak nepochybně odůvodňují obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro kterou byl v minulosti odsouzen a pro kterou je také nyní stíhán a stejně tak i závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Vzhledem k uvedenému proto Nejvyšší soud České republiky rozhodl podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že obviněného S. K. vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
Proti rozhodnutí o vazbě není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka