ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1486.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1486/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 dovolání obviněného F. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 3 To 258/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 114/2003, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného F. M. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 1 T 114/2003 byli obvinění F. M. a J. P. uznáni vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl obviněný F. M. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. U obviněného J. P. bylo podle §24 odst. 1 tr. zákona upuštěno od potrestání.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že poté, co oba oba obžalovaní byli po prohlášení konkursu na majetek Z. d. P. – v likvidaci seznámeni správcem konkursní podstaty se soupisem konkursní podstaty úpadce, přesto
1) bez vědomí a souhlasu správce konkursní podstaty
a) oba obžalovaní ve vzájemné součinnosti dne 24. září 2001 v J. prodali s právními účinky ke dni 5. říjnu 2001 nemovitost v obci J. – P. zapsanou v soupisu podstaty úpadce za dohodnutou cenu 550 000,- Kč, když zjištěná cena nemovitosti činila 1.153.000,- Kč, přičemž uhrazená kupní cena byla použita pro potřeby A. P.,
b) obžalovaný F. M. sám
v době od 19. ledna 1998 do 31. ledna 2001 postupně prodal dva traktory zn. ZETOR, a traktorový přívěs BSS, přičemž finanční prostředky získané prodejem byly použity pro potřebu A. P., a dále 48 ks akcií, čímž byla kompenzována neuhrazená faktura za dodávku bionafty ve výši 216.000,- Kč A. P.,
2) obžalovaný F. M. sám
dne 6. března 2002 a 19. března 2002 v J. – P., opakovaně k výzvě správce konkursní podstaty odmítl vydat věci náležející do podstaty, které má A. v držení a odmítl umožnit správci i prohlídku těchto věcí.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný F. M. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2004 Krajský soud v Brně. Ten svým rozsudkem sp. zn. 3 To 258/2004 zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu u obžalovaného F. M. a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že se u obžalovaného podle §24 odst. 1 tr. zákona upouští od potrestání. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V podrobném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jednak rekapituluje a obsáhle cituje rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jednak vyslovuje názor, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Oběma soudům vytýká jednak nesprávný výklad a aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání a občanského zákoníku, jednak nesprávné posouzení skutku z hlediska trestního zákona. V souladu se svojí předchozí obhajobou argumentuje problematickým postupem správce konkursní podstaty, podává vlastní právní posouzení celé věci a dospívá k závěru, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť k jednání popsanému ve výroku rozsudku byl vlastně přinucen nezákonným postupem správce konkursní podstaty, že šlo o jednání obviněného v krajní nouzi a že tedy nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, především že s ohledem na okolnosti případu nebylo možno spravedlivě dovodit existenci úmyslného zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky.
V petitu svého dovolání – doplněného ještě přípisem ze dne 6. 12. 2004 – navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky v celém zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž svůj návrh dále již nespecifikuje.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že obsah dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť předmětem námitek obviněného je právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. Z hlediska důvodnosti dovolání však konstatuje, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť je podle jejího názoru nepochybné, že obviněný svým jednáním skutečně porušil své povinnosti uložené mu zákonem o konkursu a vyrovnání a že jeho jednání nemůže splňovat podmínku beztrestnosti a býti považováno za jednání v krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zákona. Z těchto důvodů proto navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a napadá rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným a bylo upuštěno od jeho potrestání. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou podat tento mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je s tímto dovolacím důvodem v souladu.
Pokud však jde o posouzení důvodnosti námitek obviněného, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Z učiněných skutkových zjištění totiž nesporně vyplývá, že jednáním obviněného skutečně došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona. Námitky, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, obdobně jako v rámci předchozí obhajoby, uvádí, mají spíše povahu vysvětlení důvodů jeho jednání a přesvědčení o protiprávnosti postupu správce konkursní podstaty, nelze je však považovat za námitky, které by dokládaly to, čeho se dovolatel domáhá, tedy posouzení beztrestnosti jeho jednání.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení majetku. Jednáním pachatele tohoto trestného činu je tak mařen výkon funkce správce konkursní podstaty. Přitom postačí, že v důsledku pachatelova jednání dochází k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. Použití pojmu „maří“ přitom neznamená to, že výkon funkce správce konkursní podstaty by musel být skutečně zmařen.
Stejně tak „ hrubé ztěžování“ výkonu funkce správce konkursní podstaty spočívá v jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zajištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.
Podle §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen ZKV) je po prohlášení konkursu oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty toliko správce konkursní podstaty.
Skutková zjištění, která v rámci řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku nelze zpochybňovat a přezkoumávat, jsou v rozhodnutí soudů obou stupňů náležitě uvedena. Nespornou skutečností tak je, že prodejem věcí, uvedených ve výroku o vině rozsudku, který obviněný uskutečnil po dni 19. 3. 1997, kdy byl na majetek ZD P. – v likvidaci prohlášen konkurs, nerespektoval tak rozhodnutí soudu, kterými bylo založeno právní postavení úpadce a s tím spojená omezení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 ZKV, zejména pak právo s popsaným majetkem volně nakládat. Závěr o neúčinnosti uskutečněného prodeje pak v projednávaném případě vychází ze splněné podmínky §15 odst. 1 písm. c) ZKV o nápadně nevýhodných podmínkách převodu nemovitosti /výrok pod bodem 1a) rozsudku/, která byla z majetku ZD P. v likvidaci prodána hluboko pod cenou. U věcí movitých /ad 1 b) rozsudku/ je pak důvod neúčinnosti dán zjevnou bezdůvodností převodu zemědělských strojů.
Ze skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů, je rovněž patrné, že správce konkursní podstaty oproti názoru dovolatele svým zákonným povinnostem, vyplývajícím ze ZKV, dostál. Za této situace, pokud dovolatel v postavení úpadce prodal část majetku, bezpochyby tím správci zabránil nakládat s ním v souladu s jeho oprávněním ve smyslu ustanovení §18 odst. 3 ZKV. Hrubě tak svým jednáním ztížil výkon jeho funkce a ve svých důsledcích ohrozil zpeněžení takového majetku.
Pokud jde o jednání obviněného pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku soud správně dovodil, že obviněný F. M. porušil své povinnosti, vyplývající z ustanovení §18 odst. 4 ZKV, týkající se nezbytné součinnosti se správcem konkursní podstaty. Rovněž v tomto případě tak hrubě ztížil výkon jeho funkce a tím ohrozil úplné a správné zjištění veškerého majetku, patřícího do konkursní podstaty.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je řádně odůvodněn právní závěr o zjevném porušení povinností obviněného vyplývajících pro něj ze zákona o konkursu a vyrovnání a následně o vyvození jeho trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud v této věci neshledal pochybení a postup zejména odvolacího soudu shledal jako správný, a to včetně posouzení subjektivní stránky dovolatelova jednání.
Skutkové okolnosti, na které obviněný poukazuje ve své předchozí obhajobě a zčásti opakuje ve svém dovolání, byly odvolacím soudem rovněž správně vzaty v úvahu jako okolnosti, mající významný vliv na posouzení míry společenské nebezpečnosti a jako takové byly odvolacím soudem zohledněny v tom, že bylo upuštěno od potrestání obviněného. Tyto okolnosti však nemohou býti považovány za okolnosti, které by mohly vést k právnímu závěru o beztrestnosti jednání obviněného na základě aplikace ustanovení §14 tr. zákona o jednání v krajní nouzi. Sama skutečnost, konstatovaná odvolacím soudem, že obviněný jednal v tíživé ekonomické situaci zemědělského družstva a snažil se zajistit chod družstva a zabránit škodám na majetku včetně úhynu hospodářských zvířat, nepostačuje k vyvození právního závěru o jednání v krajní nouzi, jak se zjevně dovolatel domnívá. V právním posouzení této věci Nejvyšší soud tedy vytýkané vady neshledal.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného F. M. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h
3 Tdo 1486/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 dovolání obviněného F. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 3 To 258/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 114/2003, a rozhodl takto: Dovolání obviněného F. M. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 1 T 114/2003 byli obvinění F. M. a J. P. uznáni vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl obviněný F. M. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. U obviněného J. P. bylo podle §24 odst. 1 tr. zákona upuštěno od potrestání.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že poté, co oba oba obžalovaní byli po prohlášení konkursu na majetek Z. d. P. – v likvidaci seznámeni správcem konkursní podstaty se soupisem konkursní podstaty úpadce, přesto
1) bez vědomí a souhlasu správce konkursní podstaty
a) oba obžalovaní ve vzájemné součinnosti dne 24. září 2001 v J. prodali s právními účinky ke dni 5. říjnu 2001 nemovitost v obci J. – P. zapsanou v soupisu podstaty úpadce za dohodnutou cenu 550 000,- Kč, když zjištěná cena nemovitosti činila 1.153.000,- Kč, přičemž uhrazená kupní cena byla použita pro potřeby A. P.,
b) obžalovaný F. M. sám
v době od 19. ledna 1998 do 31. ledna 2001 postupně prodal dva traktory zn. ZETOR, a traktorový přívěs BSS, přičemž finanční prostředky získané prodejem byly použity pro potřebu A. P., a dále 48 ks akcií, čímž byla kompenzována neuhrazená faktura za dodávku bionafty ve výši 216.000,- Kč A. P.,
2) obžalovaný F. M. sám
dne 6. března 2002 a 19. března 2002 v J. – P., opakovaně k výzvě správce konkursní podstaty odmítl vydat věci náležející do podstaty, které má A. v držení a odmítl umožnit správci i prohlídku těchto věcí.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný F. M. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2004 Krajský soud v Brně. Ten svým rozsudkem sp. zn. 3 To 258/2004 zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu u obžalovaného F. M. a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že se u obžalovaného podle §24 odst. 1 tr. zákona upouští od potrestání. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V podrobném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jednak rekapituluje a obsáhle cituje rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jednak vyslovuje názor, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Oběma soudům vytýká jednak nesprávný výklad a aplikaci zákona o konkursu a vyrovnání a občanského zákoníku, jednak nesprávné posouzení skutku z hlediska trestního zákona. V souladu se svojí předchozí obhajobou argumentuje problematickým postupem správce konkursní podstaty, podává vlastní právní posouzení celé věci a dospívá k závěru, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť k jednání popsanému ve výroku rozsudku byl vlastně přinucen nezákonným postupem správce konkursní podstaty, že šlo o jednání obviněného v krajní nouzi a že tedy nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, především že s ohledem na okolnosti případu nebylo možno spravedlivě dovodit existenci úmyslného zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky.
V petitu svého dovolání – doplněného ještě přípisem ze dne 6. 12. 2004 – navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky v celém zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž svůj návrh dále již nespecifikuje.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že obsah dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť předmětem námitek obviněného je právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. Z hlediska důvodnosti dovolání však konstatuje, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť je podle jejího názoru nepochybné, že obviněný svým jednáním skutečně porušil své povinnosti uložené mu zákonem o konkursu a vyrovnání a že jeho jednání nemůže splňovat podmínku beztrestnosti a býti považováno za jednání v krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zákona. Z těchto důvodů proto navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a napadá rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným a bylo upuštěno od jeho potrestání. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou podat tento mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je s tímto dovolacím důvodem v souladu.
Pokud však jde o posouzení důvodnosti námitek obviněného, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Z učiněných skutkových zjištění totiž nesporně vyplývá, že jednáním obviněného skutečně došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona. Námitky, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, obdobně jako v rámci předchozí obhajoby, uvádí, mají spíše povahu vysvětlení důvodů jeho jednání a přesvědčení o protiprávnosti postupu správce konkursní podstaty, nelze je však považovat za námitky, které by dokládaly to, čeho se dovolatel domáhá, tedy posouzení beztrestnosti jeho jednání.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení majetku. Jednáním pachatele tohoto trestného činu je tak mařen výkon funkce správce konkursní podstaty. Přitom postačí, že v důsledku pachatelova jednání dochází k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. Použití pojmu „maří“ přitom neznamená to, že výkon funkce správce konkursní podstaty by musel být skutečně zmařen.
Stejně tak „ hrubé ztěžování“ výkonu funkce správce konkursní podstaty spočívá v jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zajištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.
Podle §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen ZKV) je po prohlášení konkursu oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty toliko správce konkursní podstaty.
Skutková zjištění, která v rámci řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku nelze zpochybňovat a přezkoumávat, jsou v rozhodnutí soudů obou stupňů náležitě uvedena. Nespornou skutečností tak je, že prodejem věcí, uvedených ve výroku o vině rozsudku, který obviněný uskutečnil po dni 19. 3. 1997, kdy byl na majetek ZD P. – v likvidaci prohlášen konkurs, nerespektoval tak rozhodnutí soudu, kterými bylo založeno právní postavení úpadce a s tím spojená omezení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 ZKV, zejména pak právo s popsaným majetkem volně nakládat. Závěr o neúčinnosti uskutečněného prodeje pak v projednávaném případě vychází ze splněné podmínky §15 odst. 1 písm. c) ZKV o nápadně nevýhodných podmínkách převodu nemovitosti /výrok pod bodem 1a) rozsudku/, která byla z majetku ZD P. v likvidaci prodána hluboko pod cenou. U věcí movitých /ad 1 b) rozsudku/ je pak důvod neúčinnosti dán zjevnou bezdůvodností převodu zemědělských strojů.
Ze skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů, je rovněž patrné, že správce konkursní podstaty oproti názoru dovolatele svým zákonným povinnostem, vyplývajícím ze ZKV, dostál. Za této situace, pokud dovolatel v postavení úpadce prodal část majetku, bezpochyby tím správci zabránil nakládat s ním v souladu s jeho oprávněním ve smyslu ustanovení §18 odst. 3 ZKV. Hrubě tak svým jednáním ztížil výkon jeho funkce a ve svých důsledcích ohrozil zpeněžení takového majetku.
Pokud jde o jednání obviněného pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku soud správně dovodil, že obviněný F. M. porušil své povinnosti, vyplývající z ustanovení §18 odst. 4 ZKV, týkající se nezbytné součinnosti se správcem konkursní podstaty. Rovněž v tomto případě tak hrubě ztížil výkon jeho funkce a tím ohrozil úplné a správné zjištění veškerého majetku, patřícího do konkursní podstaty.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je řádně odůvodněn právní závěr o zjevném porušení povinností obviněného vyplývajících pro něj ze zákona o konkursu a vyrovnání a následně o vyvození jeho trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud v této věci neshledal pochybení a postup zejména odvolacího soudu shledal jako správný, a to včetně posouzení subjektivní stránky dovolatelova jednání.
Skutkové okolnosti, na které obviněný poukazuje ve své předchozí obhajobě a zčásti opakuje ve svém dovolání, byly odvolacím soudem rovněž správně vzaty v úvahu jako okolnosti, mající významný vliv na posouzení míry společenské nebezpečnosti a jako takové byly odvolacím soudem zohledněny v tom, že bylo upuštěno od potrestání obviněného. Tyto okolnosti však nemohou býti považovány za okolnosti, které by mohly vést k právnímu závěru o beztrestnosti jednání obviněného na základě aplikace ustanovení §14 tr. zákona o jednání v krajní nouzi. Sama skutečnost, konstatovaná odvolacím soudem, že obviněný jednal v tíživé ekonomické situaci zemědělského družstva a snažil se zajistit chod družstva a zabránit škodám na majetku včetně úhynu hospodářských zvířat, nepostačuje k vyvození právního závěru o jednání v krajní nouzi, jak se zjevně dovolatel domnívá. V právním posouzení této věci Nejvyšší soud tedy vytýkané vady neshledal.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného F. M. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h