ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1520.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1520/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 o dovolání podaném J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 107/2004 ze dne 29. 9. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 2/2004 ze dne 19. 5. 2004 byl dovolatel uznán vinným v jeho bodech 1), 2) pokusem k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a současně trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák., v bodě 3) potom trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy (pokusu k nim) byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal J. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 107/2004 ze dne 29. 9. 2004 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho jednání stran umístění nástražných výbušných systémů do vozidel poškozeného bylo nesprávně soudy kvalifikováno jako pokus k trestnému činu vraždy, když v řízení vedeném před soudy nebyl prokázán úmysl dovolatele poškozeného usmrtit. V této souvislosti poukázal na motiv, který dovolatele vedl ke shledanému jednání a také na závěry znaleckého posudku z oboru psychologie potvrzující obhajobu dovolatele spočívající v jeho tvrzení, že poškozeného nechtěl usmrtit, ale pouze poškodit jeho vozidla a tím dosáhnout větší závislosti manželky poškozeného (se kterou se intimně stýkal) na své osobě. Poukázal i na to, že v prvém případě výbuchu vozidla nálož inicioval v době, kdy poškozený s vozidlem jel velmi pomalu, ve druhém případě nastraženou nálož zneškodnil „vytržením nějakých drátků“. S těmito námitkami se soudy nevypořádaly, naopak spíše hypoteticky dovozovaly co by se v případě výbuchu dvou uložených náloží u vozu C. stalo (následky) a pokud by soudy takto následek (ke kterému nakonec nedošlo) neadekvátním způsobem nepředjímaly, musely by jednání popsané v bodě 1), 2) citovaného rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovat jako „pokus trestného činu ublížení na zdraví“. S ohledem na uvedené navrhl, aby „dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl“. Zároveň navrhl, aby do doby rozhodnutí o dovolání mu byl odložen výkon rozhodnutí spočívající ve výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantním pouze co do námitek vztahujících se k absenci úmyslu při jednání stran skutků obsažených v bodě 1), 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých byl soudy posléze shledán pokus k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Uvedené námitky však má státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné, když učiněná skutková zjištění těmto námitkám neodpovídají. V této souvislosti poukázala na prokazatelnou údernost útoků, čehož si musel být dovolatel vědom, stejně jako na nepřiměřenost jím tvrzené snahy vyřadit poškozeného takto z dopravní provozuschopnosti, když poukázala na řadu jiných možností takového cíle dosáhnout a to bez toho, že by poškozený byl ohrožován na životě. Má tak za to, že provedeným dokazováním byl nepochybně prokázán úmysl dovolatele (minimálně v jeho eventuálním stupni) poškozeného usmrtit. Soudy tak nepochybily, pokud zmíněné jednání dovolatele kvalifikovaly právně jako pokus k trestnému činu vraždy a to i právě s ohledem na přiléhavě dovozenou formu zavinění. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak v uvedeném směru určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je takto při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tedy právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To samozřejmě za nezbytného předpokladu, že skutkový děj byl ustaven co do svého rozsahu i obsahu způsobem, který umožnil soudům z něj bezpečně při následných právních úvahách vycházet. Pokud by dovolání bylo podáno jen z uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Část dovolacích argumentů v posuzované věci však směřuje i do právního posouzení skutku popsaného v rozhodnutí soudu prvního stupně, když dovolatel namítl absenci zákonem vyžadované subjektivní stránky trestné činnosti kladené mu za vinu s tím, že takto se nedopustil jednáním popsaným ve skutkových větách citovaného rozsudku pokusů k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl prokázán úmysl (byť nepřímý) směřující k usmrcení poškozeného. K této námitce (soudy konstatovaného zavinění ve formě nepřímého úmyslu) nutno poukázat na závěry v tomto směru vyjádřené v rozhodnutí soudů obou stupňů, které vycházejí (především soud prvního stupně) z provedeného dokazování a z něj se odvíjejících skutkových zjištění. V těchto souvislostech lze souhlasit s argumentací uvedenou v důvodech obou citovaných rozhodnutí, kdy provedeným dokazováním bylo zjištěno, že dovolatel si obstaral ve dvou případech nástražné výbušné systémy, které postupně tajně instaloval na vozy užívané poškozeným. Stejně tak bylo prokázáno, že v prvém případě inicioval výbuch nálože v době kdy poškozený vozidlo takto opatřené výbušninou řídil a protože tento útok přežil, dovolatel znovu umístil další nálož pod sedadlo a na přívod paliva u druhého vozu patřícího poškozenému, který takto umístěné nálože objevil. S ohledem na uvedené je pak těmto skutečnostem odpovídající i závěr soudů reagující na obhajobu dovolatele, který tvrdil, že vozidla chtěl pouze poškodit tak, aby znemožnil mobilitu poškozeného. Je totiž zcela zřejmé, že pokud chtěl předmětná vozidla pouze poškodit, měl dostatek možností tak učinit způsobem, který nemohl poškozeného ohrozit na jeho životě. Pokud soudy za dané situace dovodily trestní odpovědnost dovolatele a jeho jednání kvalifikovaly v obou případech jako pokus k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. postupovaly v souladu se zákonem. To i z hlediska namítané absence úmyslného jednání dovolatelem, neboť z hlediska úvah o naplnění subjektivní stránky jeho jednání správně soudy dovodily, že ten jednal minimálně v úmyslu nepřímém, když za zjištěných okolností věděl, že svým jednáním může přivodit smrt poškozeného a pro případ, že se tak stane s tím byl srozuměn (§4 písm. b/ tr. zák.). Za dané situace je odkaz dovolatele na závěry znalkyně z oboru psychologie nepřípadný, když je to jedině soud, který hodnotí všechny provedené důkazy (v jejich souhrnu) a je to jedině soud, který je oprávněn (povinen) po zhodnocení všech provedených důkazů také přijmout rozhodnutí a v jeho rámci také příslušné jednání právně kvalifikovat. Nelze než uzavřít, že před soudy provedené dokazování bylo takového rozsahu i obsahu, že jim nepochybně umožnilo přijmout také zákonu odpovídající právní závěry, ke kterým posléze ve svých rozhodnutích také dospěly.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené potom není dán důvod ani k případnému vyhovění žádosti dovolatele o odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka