ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1581.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1581/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2005 o dovolání obviněného B. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 7 To 221/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 130/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, byl obviněný B. F. uznán vinným pod body 1) – 3) pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodech ad 1), 2) ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. , který po skutkové stránce spočíval v tom, že
1)
„dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P., S., společně s již odsouzeným R. P , a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K., vydání peněz, přičemž obž. F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a ods. R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky vše v hodnotě 82.000,- Kč, následně ods. P. rozbil F. K. mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, ze které utekli, a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřebu“,
2)
„dne 15. 10. 2001 v 17.38 hod. v P., ul. T., v prodejně mobilních telefonů společně s dosud neztotožněnou spolupachatelkou za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm K., požadoval na prodavačce B. K. vydání tržby se slovy „dej sem tržbu“ a poté co poškozená stiskla signalizační tlačítko utekla neztotožněná spolupachatelka a následně i obž. F. , aniž by cokoliv z prodejny odcizili“,
3)
„dne 16. 10. 2001 ve 21.39 hod. v P., ul. B. v prodejně B. a t. za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm K. vyzval prodavače A. B. k vydání dobíjecích kuponů do mobilních telefonů, které si převzal a požadoval i peníze z pokladny, což se mu nepodařilo, takže z prodejny utekl jen s kupony v hodnotě 10.430,- Kč, ke škodě majitele prodejny D. F. “,
přičemž se uvedených jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 176/97 ze dne 3. 4. 1998 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 230/98 ze dne 17. 6. 1998 uznán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, který vykonal dne 25. 12. 1999.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl zrušen celý výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 139/2001 ze dne 22. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, pod sp. zn. 67 To 93/2002, o pokračujícím trestném činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. dílem spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit pojišťovně U. a. s. se sídlem P., B., částku 40.000,- Kč, spolu s 2% úrokem počínaje dnem 5. 11. 2003.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze poprvé rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného B. F. a uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák, když podle výroku rozsudku „dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P., S., společně s již odsouzeným R. P., a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K. , vydání peněz, přičemž obžalovaný F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a odsouzený R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky, vše v hodnotě 82.000,- Kč a následně odsouzený P. rozbil F. K. u mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč, aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, z které utekli a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřeby, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 1998, sp. zn. 29 T 176/97 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 8 To 230/98 uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který vykonal dne 25. 12. 1999.“ Za tento trestný čin pak byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost, aby nahradil poškozenému - pojišťovně U. , a. s. se sídlem v P., B., škodu ve výši 40.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 11. 2003.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, podal obviněný následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve všech jeho výrocích. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Na podkladě tohoto dovolání, jež dovolací soud - Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po provedeném přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. shledal důvodným, svým usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 226/2005, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tím byla věc vrácena do stadia, kdy soud druhého stupně musel znovu projednat odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, přičemž v dalším řízení o této věci byl ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem k výkladu relevantních hmotně právních a procesních otázek vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Městský soud v Praze pak usnesením ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 7 To 221/2005, o odvolání obviněného B. F. a v novém řízení rozhodl tak, že toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž nabyl právní moci (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně napadl výrok o vině i výroky navazující z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že soud prvního stupně správně dovodil, že jednotlivé dílčí útoky (skutky) ze dne 9. 9. 2001, 15. 10. 2001 a 16. 10. 2001 tvoří pokračování v jediném trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle dovolatele však soud pochybil v tom, že v jeho trestním stíhání pokračoval, ačkoliv byl dovolatel za jeden z dílčích útoků pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 67 To 93/2002. Podle dovolatele nevzal v úvahu tu podstatnou skutečnost, že pro posouzení trestnosti pokračujícího trestného činu je rozhodný okamžik jeho ukončení (resp. dokončení). Pokračující trestné činy se přitom považují za spáchané za účinnosti nového (tzn. pozdějšího) zákona, pokud alespoň část takového činu (tj. dílčích útoků) byla spáchána po nabytí účinnosti nového zákona (viz např. R 7/1994-I). Poněvadž byly všechny útoky (skutky) spáchány v době zákonné úpravy účinné do 31. 12. 2001, bylo by podle názoru dovolatele možno pokračovat v řízení o zbylém dílčím útoků pokračujícího trestného činu jedině po zrušení původního pravomocného rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků. Dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že v jeho neprospěch pochybily tím, že aplikovaly právní úpravu, která v době spáchání posuzovaného skutku nebyla účinná a nebyla ani pro dovolatele příznivější. Aplikace ustanovení §37a tr. zák. nepřicházela tudíž podle dovolatele v úvahu. Za podstatné je podle dovolatele však nutno považovat to, že za shora popsaného stavu věci soud (prvostupňový ani odvolací) nemohl a neměl pokračovat v dovolatelově trestním stíhání, když jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo již zmiňovaným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 139/2001 ze dne 22. 1. 2002. V nyní posuzované věci proto mělo být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného (dovolatele), neboť nebylo přípustné. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud po zvážení všech nedostatků rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadené usnesení zrušil.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že skutečnosti, o které obviněný B. F. dovolání opřel, jsou z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Současně připomněla, že předmětná právní problematika byla již v téže věci řešena usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 226/2005. Podrobný rozbor věci by proto byl redundantním opakováním jeho právních závěrů. Státní zástupkyně konstatovala, že v takovém případě lze stručně odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 49/2002 SbRt, podle něhož účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona tj. po 1. 1. 2002. V případě dovolatele však taková překážka před 1. 1. 2002 nevznikla, neboť o žádném dílčím útoku (skutku) pokračujícího trestného činu nebylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb. pravomocně meritorně rozhodnuto. Nad rámec vyjádření k dovolání obviněného považovala státní zástupkyně za potřebné upozornit na to, že odvolací soud, který ve věci znovu rozhodoval po zrušení původního rozhodnutí Nejvyšším soudem, se s předmětnou problematikou vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí toliko jedinou větou, v níž uvedl, že podle „§265f odst. 1 tr. ř.“ je vázán právním názorem Nejvyššího soudu v tom, že použití pozdějšího zákona je pro obviněného příznivější. Takováto interpretace závěrů Nejvyššího soudu je podle státní zástupkyně ve shora uvedeném kontextu nepřesná a matoucí, neboť pro řešení dané procesní problematiky není primární, zda mělo být použito zákona příznivějšího, nýbrž to, že mělo být použito zákona, za jehož účinnosti je ve věci rozhodováno (lex fori).
Obviněný B. F. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obligatorní důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Podle §11 odst. 1 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat, a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat například to, že soud vadně aplikoval normu hmotného práva tím, že použil jiný hmotně právní předpis, než měl správně použít, popř. že použil správný právní předpis (či jeho ustanovení), ale nesprávně jej vyložil.
Skutečnosti, o které obviněný B. F. podané dovolání opřel, jsou (za stavu, kdy dovolatelovy výtky směřují proti rozhodnutí soudů obou stupňů) z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno uvést, že v projednávané trestní věci již Nejvyšší soud o dovolání obviněného B. F. a rozhodoval, a to již zmiňovaným usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 226/2005, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, tzn. že věc vrátil do stadia nového odvolacího řízení. Uvedená skutečnost je pro další řízení významná ze dvou důvodů. Především proto, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (srov. R 29/2004 SbRtr). Dále proto, že právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další senát dovolacího soudu, pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o dovolání (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004).
Ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že pro správné pochopení problematiky vyplývající z argumentace uplatněné v dovolání obviněného, je třeba od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona (srov. §16 odst. 1 tr. zák.), rozlišovat procesní stihatelnost činu, tj. možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu zásadně platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex fori). V projednávaném případě Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, a Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, rozhodovaly o pokračujícím trestném činu (spáchaném dílčími útoky /skutky/ v době od 9. 9. 2001 do 16. 10. 2001), tedy již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tedy již po 1. 1. 2002. Vzhledem k obsahu novelizovaného ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. (týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání) a ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. (skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak) nemohlo předcházející pravomocné meritorní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (týkající se útoků ve dnech 15. a 16. 10. 2001), které bylo učiněno již za účinnosti citované novely, vyvolat (oproti předchozí právní úpravě) ve vztahu k dalšímu útoku (ze 9. 10. 2001) pokračujícího trestného činu (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3) účinek spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei iudicatae) jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poněvadž projednávaná věc je - jak uvedeno výše - specifická tím, že celý skutek byl spáchán před účinností novely trestního řádu, tj. před 1. 1. 2002, bylo dále třeba posoudit důležitou otázku případných hmotně právních důsledků procesních ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Citovaná ustanovení totiž nově vymezují pokračování v trestném činu, a protože je dána jejich spojitost s hmotně právním ustanovením §89 odst. 3 tr. zák., nelze uvedenou skutečnost pominout při posuzovaní trestnosti činu (§16 odst. 1 tr. zák.). V takovém případě je pak třeba vycházet z komplexního porovnání trestnosti činu podle úpravy v době spáchání činu a úpravy pozdějším zákonem.
Shora naznačené otázky byly již v judikatuře řešeny. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 SbRt. dospěl k závěru, že účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona (tj. po 1. 1. 2002). S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestněprávních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto nelze novelizované znění §11 odst. 2 tr. ř. aplikovat zpětně, a to s ohledem na s ním spojené hmotně právní důsledky. To znamená, že ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002. Na základě uvedeného závěru lze současně stanovit okruhy případů, kde by jiný postup orgánů činných v trestním řízení nutně znamenal porušení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzovaném případě obviněného B. F. však uvedená překážka před 1. 1. 2002 nevznikla, neboť o žádném dílčím útoku (skutku) pokračujícího trestného činu nebylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb. pravomocně meritorně rozhodnuto.
Z hmotně právního ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení tedy upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu, který vymezuje pojem trestného činu, stanoví znaky jednotlivých trestných činů a trestní sankci. Konkrétní čin konkrétního pachatele je proto nutno podřadit pod všechny souhrny trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající dnem spáchání činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pozdější právní úpravou nedotčena. Totéž platí i pro ustanovení §41 a §42 tr. zák. o ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi. Oproti stavu v době páchání trestného činu se nezměnilo ani hmotně právní ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Trestnost činu podle uvedených (základních) hledisek nemůže mít na posuzovaný případ žádný vliv. V dovolatelem namítaném směru však bylo nutno rovněž posoudit, zda případné použití pozdějšího zákona (jako zákona pro obviněného příznivějšího) by přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení §37a tr. zák. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, které v posuzovaném případě aplikoval soud prvního stupně.
Podle ustanovení §37a tr. zák., které bylo do trestního zákona zavedeno teprve s účinností od 1. 1. 2002, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky byl již soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Za stavu, kdy soud v posuzované věci dospěl k závěru, že i s ohledem na již vydaný pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, týkající se dvou dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu, lze ve věci rozhodnout, aniž by došlo k porušení zásady ne bis in idem, musel následně řešit otázky vyplývající z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Pokud hodlal použít trestní zákon účinný v době spáchání činu, nemohl by ovšem obviněného uznat vinným pokračujícím trestným činem a uložit mu za všechny související dílčí útoky (skutky) společný trest podle §37a tr. zák. Pak by nezbývalo než postupovat podle zásad o uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. a uložit obviněnému trest za dva (vícečinně se sbíhající) trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Právě shora uvedeným způsobem ve věci obviněného B. F. a vadně postupoval Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jímž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, a svým novým rozhodnutím ve věci založil ohledně pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. právní stav, kdy obviněný (dovolatel) byl de facto pravomocně odsouzen za dva vícečinně se sbíhající trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ve druhém případě navíc i jako zvlášť nebezpečný recidivista), neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, zůstal ve výroku o vině nedotčen. Naproti tomu při aplikaci pozdějšího zákona by užití ustanovení §37a tr. zák. umožňovalo rozhodnout o všech dílčích útocích (skutcích) jako o jediném pokračujícím trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jakož i o uložení jediného společného trestu za všechny dílčí útoky (skutky), byť současně za podmínek §42 odst. 1 tr. zák., jak to v posuzovaném případě správně učinil soud prvního stupně.
Pokračování v trestném činu zde přitom nemohlo mít vliv na eventuální přísnější právní kvalifikaci skutku (což ovšem v některých jiných případech pokračujících trestných činů není vyloučeno). Lze proto uzavřít, že použití trestního zákona pozdějšího bylo pro obviněného (dovolatele) B. F. příznivější, než použití zákona účinného v době spáchání činu, jak chybně dovodil odvolací soud. Poněvadž z tohoto důvodu nemohl rozsudek Městského soudu v Praze obstát, Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 226/2005, zrušil a přikázal tomuto odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jestliže v novém řízení o odvolání obviněného (dovolatele) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, rozhodl Městský soud v Praze následným usnesením ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 7 To 221/2005, tak, že odvolání obviněného (dovolatele) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, lze toto rozhodnutí (v dovolání napadeném směru) považovat za věcně správné. Odvolací soud tak v daném případě v souladu s závazným právním názorem Nejvyššího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v němž byly správně aplikovány jak procesní zásady týkající se stihatelnosti činu (lex fori), tak otázky trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona. Soudům obou stupňů lze pak vytknout, že se předmětnými otázkami ve svých rozhodnutích blíže nezabývaly, ačkoliv s ohledem na ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. bylo jejich povinností svá rozhodnutí řádně odůvodnit. To platí především pro rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu, jež jedinou větou pouze lakonicky odkázal na to, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu podle „§265f odst. 1 tr. ř.“, aniž by v rámci tohoto povrchního konstatování též postřehl, že vázanost orgánu trestního řízení (jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí) právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, vyplývá z ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je ovšem třeba poznamenat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
S přihlédnutím ke skutečnostem, které Nejvyšší soud v předcházejících odstavcích vyložil a odůvodnil, je zřejmé, že dovolání obviněného B. F. nelze považovat za jakkoliv opodstatněné. Nepřípustnost jeho dalšího trestního stíhání (tj. v nyní projednávané věci) by s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by dovolatel všechny dílčí útoky (skutky) nejen spáchal před účinností zákona č. 265/2001 Sb., což se v posuzovaném případě stalo, ale současně by muselo být o některém ze skutků - jako dílčím útoku pokračujícího trestného činu - meritorně pravomocně rozhodnuto do 31. 12. 2001. S ohledem na princip právní jistoty (ne bis in idem) by totiž nebylo možno ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. použít zpětně, jelikož by bylo aplikováno na rozhodnutí, které před 1. 1. 2002 zakládalo překážku věci rozsouzené. Ohledně žádného z dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. však v případě obviněného (dovolatele) před 1. 1. 2002 meritorně rozhodnuto nebylo.
Podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného B. F. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler