ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.190.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 190/2005
USNESENÍ
3 Tdo 190/2005
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 dovolání obviněného Ing. Z. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 To 349/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 158/2002, a rozhodl takto:
Dovolání Ing. Z. J. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 16 T 158/2002, byl obviněný pplk. Ing. Z. J. uznán vinným čtyřmi trestnými činy porušování práv a zájmů vojáků podle §279b odst. 1 tr. zákona, za které byl podle §279b odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §47 odst. 2 tr. zákona byl obviněnému uložen trest ztráty vojenských hodností.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný
1) v přesně nezjištěný den od 1. 11. 1996 do konce září 1997 u VÚ P. ve funkci náčelníka štábu útvaru, v kanceláři výkonného praporčíka pprap. H. L., v době zaměstnání tuto sexuálně obtěžoval tím způsobem, že ji i přes její výslovný nesouhlas uchopil rukama kolem pasu, vynucoval si líbání, v jednom případě jí rozepnul vojenskou blůzu, zvedl sukni a svlékl jí do poloviny stehen spodní kalhotky, přičemž jí sahal na přirození,
2) v odpoledních hodinách dne 27. 2. 2002 u VÚ P., ve funkci náčelníka štábu, v kanceláři výkonného praporčíka pprap. H. L. v době zaměstnání pod vlivem alkoholu tuto sexuálně obtěžoval tím způsobem, že si vynucoval líbání, vyžadoval od ní zodpovězení otázky, jaké spodní prádlo nosí, zda má vyholené přirození a v této souvislosti uvedl, že ho přitahuje a vzrušuje a nejraději by ji „přefiknul“, což u ní vyvolalo obavy z případných následků a z obavy z jeho stupňujícího se agresivního jednání,
3) v přesně nezjištěný den, v době od června do konce července 1999 tamtéž mezi 16.00 – 17.00 hod. v kanceláři vedoucí skupiny operátorů výcvikového střediska řízení letového provozu, nprap. B. D., kam za ní přišel pod smyšlenou záminkou a s lahví alkoholu, po vstupu za sebou zamkl dveře kanceláře a požadoval od ní, aby se s ním líbala, začal ji objímat a přes její odpor a odstrkování se ji snažil líbat, poté ji uchopil oběma rukama kolem pasu, posadil si ji na klín a osahával ji na prsou a nohách,
4) dne 24. 1. 2000 tamtéž na chodbě VÚ P. při příležitosti oslavy svátku obv. pplk. J., kdy sám byl pod vlivem alkoholu, pod záminkou přiťuknutí si, vnutil pprap. E. O. vypít větší, přesně nezjištěné množství alkoholu, fernetu, a protože sama je abstinentkou, alkohol na ni ihned začal účinkovat, což využil obv. pplk. J. k tomu, aby ji vylákal na chodbu, kde zneužil jejího stavu, který sám vyvolal a zde ji proti její vůli uchopil rukama kolem pasu, přitlačil ji na stěnu chodby tak, aby se nemohla bránit a poté ji začal líbat na rty a obličej, což jí ve stavu po požitém alkoholu, který proti své vůli vypila, tak překvapilo, že se nedokázala intenzivněji bránit, neboť takové jednání od svého nadřízeného neočekávala.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2004 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 349/2004 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 dovolání, kterým napadá výrok odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, a to s výslovným odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především mimo rámec dovolací argumentace zdůrazňuje, že skutková zjištění formulovaná soudem prvního stupně dle jeho názoru neodpovídají provedeným důkazům a jsou s nimi v extrémním rozporu. Dále konstatuje, že z tohoto důvodu tedy i právní hodnocení takto nesprávně formulovaných skutkových zjištění neodpovídá skutečnosti a v tomto shledává pochybení především u odvolacího soudu.
Dále upozorňuje na to, že ve věci již Městský soud v Praze rozhodoval jednou, přičemž vyslovil řadu výhrad a pochybností a že mimo jiné i zpochybnil závěr nalézacího soudu, že jde o vojenský trestný čin a připustil i důvodnost námitky poukazující na nedostatečné posouzení toho, zda v dané věci byl naplněn materiální znak trestného činu. Podstatou námitek obviněného je otázka, zda strohé konstatování faktu, který je nesporný, totiž že všichni účastníci děje byli vojáky z povolání a že odsouzený byl nadřízeným svědkyň L., O. a D. a že ponižoval jejich důstojnost nežádoucím chováním sexuální povahy, je skutečně přesvědčivou argumentací pro závěr, že jednotlivá jednání jsou svojí povahou takové intenzity, aby byla naplněna materiální stránka trestného činu obecně a že pro tvrzené skutky byl významný vztah nadřízenosti a podřízenosti v rámci služebního poměru. Dle názoru dovolatele soud konstatoval toliko obecné notoriety, mezi něž lze zahrnout i tvrzení o tom, že uvedeným jednáním byly svědkyně L., O. a D. omezovány na svých právech a ponižována jejich důstojnost nežádoucím chováním sexuální povahy. Odvolacímu soudu však především vytýká, že se nezabýval otázkou konkrétní intenzity tohoto jednání a otázkou, do jaké míry je významné, jaké postavení účastníci zaujímali v rámci struktury armády. Současně upozorňuje, že obdobná jednání bývají typická i pro civilní komunity, lhostejno zda profesní či jiné, přičemž není známo, že by jednání té intenzity, jaká je popisována v jednotlivých skutcích, bylo již někdy kvalifikováno jako jakýkoliv trestný čin, přičemž dle názoru dovolatele by v tom nejméně příznivém případě mohlo jít o přestupek. Obvodnímu soudu vytýká, že neuvedl, proč v dané věci považuje za podstatný vztah nadřízenosti a podřízenosti, když k naprosto stejnému jednání dochází i mezi osobami, které ve stavu nadřízenosti a podřízenosti nejsou.
Nesouhlasí i se závěrem soudu, že v daném případě šlo o omezování práv. K tomu vyslovuje názor, že teoreticky by snad mohlo jít o omezování práv svědkyň v rozhodování o svém sexuálním životě, popřípadě o omezení svobody pohybu, ale tuto možnost vylučuje s tím, že o žádný sexuální kontakt v pravém slova smyslu nešlo, ale šlo maximálně o pokusy líbání či vynucování polibků a v některých případech o osahávání. Pokud snad mělo jít o omezení osobní svobody svědkyň, pak jedině v rozsahu, který nelze považovat za významný a tedy za takový zásah do práv, který by dosáhl intenzity trestného činu.
Z výše uvedených důvodů obviněný v petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby buď věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby v plném rozsahu.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Upozorňuje, že soudy obou stupňů se právě specifiky postavením obviněného a poškozených v organizační struktuře příslušného vojenského útvaru zabývaly a ze svých zjištění vyvodily jedině správné závěry. Rovněž pokud jde o hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného nesdílí námitky dovolatele a poukazuje na jeho výsadní postavení oproti poškozeným, dané služebním zařazením. I z hlediska materiální stránky tedy považuje hodnocení soudu za správné. Dovolání považuje za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou podat tento mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvod, o který obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Na základě tohoto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že větší část námitek obsažených v dovolání je se zmíněným dovolacím důvodem v souladu.
Věcným přezkoumáním těchto námitek však dospěl Nejvyšší soud k názoru, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu porušování práv a chráněných zájmů vojáků podle §279b trestního zákona se dopustí ten, kdo podřízeného nebo nižšího nutí k osobním úsluhám nebo ho omezuje na právech nebo svévolně ztěžuje výkon jeho služby.
Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda vojáka, jeho důstojnost, tělesná integrita, svoboda rozhodování a výkon dalších práv a zájmů zaručených mu právními a jinými předpisy. U trestného činu podle §279b tr. zákona je dále chráněn i vztah subordinace proti zneužívání pravomoci nadřízeného vojáka nebo proti zneužívání postavení hodnostně vyššího vojáka. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen voják, který je ve vztahu k poškozenému nadřízený nebo hodnostně vyšší. Subjektivní stránka pak předpokládá úmyslné zavinění.
Podstatou argumentace dovolání je názor obviněného, že jeho jednání nemělo být posuzováno s ohledem na intenzitu vůbec jako trestný čin, přičemž že nemělo být kvalifikováno jako vojenský trestný čin.
Při posouzení těchto námitek obviněného se Nejvyšší soud nemohl především ztotožnit s názorem dovolatele, že vztah nadřízenosti a podřízenosti v daném případě nehrál roli a že k podobnému chování dochází i v civilních komunitách, z čehož dovolatel dovozuje, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin. Jde o zjevně zcela neopodstatněnou námitku. Z dikce ustanovení §279b odst. 1 tr. zákona je totiž zcela zjevné, že k vyvození právního závěru o naplnění znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu je dostačující zjištění, že pachatel se jednání popsaného v uvedeném ustanovení tr. zákona dopustí vůči podřízenému nebo nižšímu, aniž by bylo nezbytné zjišťovat a prokazovat, zda pachatel při svém jednání zvláštním způsobem zneužíval podřízeného postavení poškozeného ( - é) např. formou vydírání apod. Samu skutečnost, že jednání popsané v uvedeném ustanovení zákona, systematicky zařazeném mezi vojenské trestné činy, směřuje vůči podřízenému či nižšímu, je nutno chápat jako výraz vůle zákonodárce ke zvláštní ochraně specifických vztahů nadřízenosti a podřízenosti v armádě. Z jednání obviněného tak, jak je popsáno ve skutkových zjištěních soudu (a jejichž přezkoumání v rámci řízení o dovolání není možné), je zcela nepochybné, že svého jednání se obviněný dopustil nikoliv jako občan Z. J. vůči třem občankám, ale jako vyšší důstojník ve funkci náčelníka štábu vůči podřízeným a hodnostně nižším vojákyním. Za této situace je dána i zúžená možnost obrany podřízených (zejména žen) vůči nevyprovokovanému sexuelně motivovanému obtěžování ze strany nadřízeného. Naplnění zmíněného znaku skutkové podstaty tohoto vojenského trestného činu je tedy nesporné a jiná právní kvalifikace by byla naopak v rozporu se zákonem. V této souvislosti pak nemohl Nejvyšší soud považovat za relevantní ani námitku obviněného, že přece k obdobným jednáním docházívá i v civilních komunitách a přitom z takových jednání nebývá vyvozována trestně právní odpovědnost.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda v daném případě došlo ze strany obviněného k tak intenzivnímu jednání, aby bylo možno přijmout závěr, že popsané jednání je svým stupněm nebezpečnosti pro společnost natolik závažné, aby je bylo možno považovat za trestný čin. S ohledem na učiněné skutkové závěry soudu je nepochybné, že v daném případě se nejednalo z materiálního hlediska o beztrestné jednání. Je zcela zjevné, že na straně obviněného nešlo o žádný bagatelní a ojedinělý delikt, ale opakující se jednání různé intenzity, směřující ve všech zjištěných případech vůči podřízeným vojákyním. Soudy obou stupňů správně vzaly v úvahu, že obviněný svoje podřízené obtěžoval po delší dobu a to nikoli společensky akceptovatelným způsobem, kdy poškozené jeho útok na svou integritu pociťovaly jako jednání nedovolené, zřetelně ponižující, nemorální a hrubě narušující jejich intimní sféru. V souvislosti s hodnocením konkrétního stupně společenské nebezpečnosti bylo rovněž správně zdůrazněno, že nešlo o ojedinělý a náhodný útok. Přehlédnout rovněž nelze výsadní postavení obviněného oproti poškozeným, dané služebním zařazením, kterého obviněný závažným způsobem zneužil a popsaného jednání se dopustil vůči svým podřízeným. Závěry soudů obou stupňů, týkající se materiální stránky žalovaného jednání proto Nejvyšší soud považuje za správné.
Pokud jde o polemiku obviněného ohledně otázky, zda se jednalo či nejednalo o omezení poškozených v jejich právech, uplatněnou argumentaci nelze považovat za relevantní a opodstatněnou. Jak již bylo výše uvedeno, jednáním dovolatele zastávajícího funkci náčelníka štábu útvaru byly poškozené zjevně omezeny ve svém právu svobodně rozhodovat o svých intimních aktivitách a jeho jednání se bránit. Kromě toho již vůbec nelze akceptovat tvrzení, že „o žádný sexuální život či alespoň sexuální kontakt v pravém slova smyslu nešlo“, když šlo „maximálně“ o pokusy líbání či vynucování polibků a v některých případech o osahávání.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žádné z námitek dovolatele nelze přisvědčit. Zákonným Nejvyšší soud shledal i postup odvolacího soudu, když po počátečních pochybnostech akceptoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a zamítl odvolání obviněného. Nezbývá než uzavřít, že v případě podaného dovolání obviněného Ing. Z. J. jde o námitky zcela zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání Ing. Z. J. v souladu s výše uvedeným ustanovením tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h