ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.226.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 226/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným B. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 15 T 130/2003, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný B. F., b e r e d o v a z b y , a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, byl obviněný B. F. uznán vinným pod body 1) – 3) pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodech ad 1), 2) ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. , který po skutkové stránce spočíval v tom, že
1)
„dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P. společně s již odsouzeným R. P., a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K., vydání peněz, přičemž obž. F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a ods. R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky vše v hodnotě 82.000,- Kč, následně ods. P. rozbil F. K. mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, ze které utekli a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřebu“,
2)
„dne 15. 10. 2001 v 17.38 hod. v P. T. v prodejně mobilních telefonů společně s dosud neztotožněnou spolupachatelkou za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm Knall, požadoval na prodavačce B. K. vydání tržby se slovy „dej sem tržbu“ a poté co poškozená stiskla signalizační tlačítko utekla neztotožněná spolupachatelka a následně i obž. F., aniž by cokoliv z prodejny odcizili“,
3)
„dne 16. 10. 2001 ve 21.39 hod. v P., ul. B. v prodejně B. a t. za použití expanzní plynové pistole zn. Alfa, model 4, ráže 9 mm Knall vyzval prodavače A. B. k vydání dobíjecích kuponů do mobilních telefonů, které si převzal a požadoval i peníze z pokladny, což se mu nepodařilo, takže z prodejny utekl jen s kupony v hodnotě 10.430,- Kč, ke škodě majitele prodejny D. F.“,
přičemž se uvedených jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 176/97 ze dne 3. 4. 1998 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 230/98 ze dne 17. 6. 1998 uznán vinným trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, který vykonal dne 25. 12. 1999.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl zrušen celý výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 139/2001 ze dne 22. 1. 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, pod sp. zn. 67 To 93/2002, o pokračujícím trestném činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. dílem spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit pojišťovně U. a. s. se sídlem P., B. částku 40.000,- Kč, spolu s 2% úrokem počínaje dnem 5. 11. 2003.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného B. F. a uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák, když „dne 9. 9. 2001 kolem 12.30 hod. v P., S. společně s již odsouzeným R. P., a s dalším neztotožněným mužem v prodejně C.-T. požadovali po zaměstnanci prodejny F. K., vydání peněz, přičemž obžalovaný F. mířil na F. K. pistolí, neztotožněný muž hlídal u dveří a odsouzený R. P. vnikl za pult, kde odcizil bankovky, kupony do mobilních telefonů a stravenky, vše v hodnotě 82.000,- Kč a následně odsouzený P. rozbil F. K. mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 2.300,- Kč, aby nemohl přivolat pomoc, vzali mu klíče a zamkli ho v prodejně, z které utekli a odcizené věci a peníze si ponechali pro vlastní potřeby, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 1998, sp. zn. 29 T 176/97 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 8 To 230/98 uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, který vykonal dne 25. 12. 1999.“
Za tento trestný čin pak byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost, aby nahradil poškozenému - pojišťovně U., a. s. se sídlem v P., B. škodu ve výši 40.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 11. 2003.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, podal obviněný následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve všech jeho výrocích. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel konstatoval, že soud prvního stupně jeho jednání správně posuzoval jako pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Současně však namítl, že soud při svém rozhodování pochybil v tom, že pokračoval v jeho trestním stíhání a vydal ve věci rozsudek, aniž vzal v úvahu, že dovolatelovo trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 67 To 93/2002. Všechny jednotlivé dílčí útoky byly přitom spáchány před účinností novely trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. před datem 1. 1. 2002 (konkrétně dne 9. 9. 2001, 15. 10. 2001 a 16. 11. 2001). Z tohoto podle dovolatele vyplývá, že soud prvního stupně neměl retroaktivně použít §37a tr. zák., neboť toto ustanovení v době spáchání činu trestní zákon neobsahoval. Dovolatel dále zdůraznil, že podle zákonné úpravy účinné do 31. 12. 2001 bylo možno pokračovat v řízení o zbylém dílčím útoku pokračujícího trestného činu pouze za předpokladu, že původní pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno cestou mimořádných opravných prostředků. Odvolací soud tudíž rozhodl správně, když napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Při svém vlastním rozhodování pak vycházel z ustanovení §12 odst. 12 tr. ř., že skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Z tohoto důvodu neakceptoval dovolatelův právní názor, že by mělo být trestní stíhání zastaveno s ohledem na to, že jeho trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Pokud v dané souvislosti odvolací soud odkázal na obsah ustanovení §11 odst. 2 tr. ř., bylo by jeho užití podle dovolatele možné jen za předpokladu, že by ke spáchání inkriminovaného jednání došlo po datu 1. 1. 2002 a nikoliv, jak je tomu v dané věci, před tímto datem. Podle názoru dovolatele si ovšem bylo třeba uvědomit, že právní úprava, o kterou v předmětné věci opřel své rozhodnutí odvolací soud (tj. §12 odst. 12 tr. ř. a §11 odst. 2 tr. ř.) byla zavedena teprve novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Právě v této skutečnosti spočívá podle dovolatele základní pochybení odvolacího soudu, neboť v daném případě aplikoval právní úpravu, která v době spáchání posuzovaného skutku nebyla účinná a pro dovolatele rozhodně nebyla příznivější. Za daného stavu věci odvolací soud proto nemohl a neměl pokračovat v řízení a rozhodnout dalším rozsudkem (vzhledem ke zmiňovanému pravomocnému rozsudku pro týž skutek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 T 139/2001), ale měl dovolatelovo trestní stíhání zastavit, popř. mohl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu. Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud po zvážení všech nedostatků rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, napadený rozsudek zrušil.
K dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel svými námitkami naplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž citace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podle jejího názoru již nadbytečná. Pro posouzení právních otázek, jež jsou předmětem podaného dovolání, je podle státní zástupkyně podstatné důsledné rozlišení mezi trestností činu (§16 odst. 1 tr. zák.) a procesní přípustností trestního stíhání (§11 odst. 1, 2 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř.). V uvedené souvislosti poukázala zejména na to, že ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu. Konstatovala, že z hmotně právního hlediska nedošlo v otázce trestnosti činu, pro který byl obviněný (dovolatel) v projednávané věci stíhán, k žádné změně, a to ani úpravou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., neboť trestnost tohoto činu zůstala uvedeným zákonem nedotčena. Od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení, je podle státní zástupkyně nutno odlišovat procesní stíhatelnost činu, tj. možnost konat o něm řízení podle trestního řádu. Tato otázka není již předmětem úpravy trestního zákona, nýbrž trestního řádu, který je ovládán zásadou, že úkony trestního řízení se řídí trestním řádem účinným v době, kdy jsou prováděny (lex fori). Případné odchylky od této zásady musí být v trestním řádu výslovně uvedeny. To znamená, že otázka, zda pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 67 To 93/2002, založil překážku věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., musí být posuzována podle trestního řádu účinného v době, kdy bylo ve věci rozhodnuto, resp. kdy rozhodnutí nabylo právní moci. V dané věci je proto podle státní zástupkyně určující trestní řád ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z ustanovení §11 odst. 2, §12 odst. 12 tr. ř. (ve znění citované novely) přitom vyplývá, že výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 má účinky jen ve vztahu k těm útokům pokračujícího trestného činu, o kterých v něm bylo rozhodnuto, tzn. že se nijak netýká útoku, o kterém bylo rozhodnuto v nyní projednávané věci Obvodního soudu pro Prahu 3. Opačný názor by totiž znamenal, že rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž bylo rozhodnuto již za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., by byly přisuzovány účinky stanovené trestním řádem ve znění před uvedenou novelou, aniž by pro to byl podklad v přechodných ustanoveních tohoto zákona. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. zde podle státní zástupkyně nemá žádný význam, protože jde o hmotně právní ustanovení, zatímco otázka přípustnosti trestního stíhání z hlediska §11 odst. 1 tr. ř. má povahu procesně právní. Přestože v posuzovaném případě všechny útoky byly spáchány před 1. 1. 2002, není tato skutečnost podle státní zástupkyně podstatná, protože o části skutku (dílčích útocích) bylo pravomocně rozhodnuto až po 1. 1. 2002. Účinek věci rozhodnuté ve vztahu k útokům, o nichž ještě rozhodováno nebylo, by přitom za podmínek pokračování v trestném činu mohlo založit jedině rozhodnutí, které nabylo právní moci do 31. 12. 2001. Naopak, rozhodnutí, která nabyla právní moci v době od 1. 1. 2002, tento účinek nemají. Proto ho nemůže mít ani již zmiňovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, o který dovolatel opřel své námitky ohledně nepřípustnosti trestního stíhání. V uvedeném směru pak státní zástupkyně připomněla stávající judikaturu (R 49/2002 Sb. r. tr.).
Odvolacímu soudu pak státní zástupkyně vytkla, že své úvahy o aplikaci ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o působnosti trestně právních norem nedovedl do konce. Podle ní věc po právní stránce správně posoudil soud prvního stupně, který rozhodl o pokračujícím trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a správně užil též ustanovení §37a tr. zák. Naproti tomu souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., který uložil odvolací soud, byl podle státní zástupkyně uložen vadně. Přes konstatované vady rozhodnutí odvolacího soudu dospěla státní zástupkyně k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu (viz citovaná judikatura). Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný B. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obligatorní důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat, a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat například to, že soud vadně aplikoval normu hmotného práva tím, že použil jiný hmotně právní předpis, než měl správně použít, popř. že použil správný právní předpis (či jeho ustanovení), ale nesprávně jej vyložil.
Skutečnosti, o které obviněný B. F. podané dovolání opřel, jsou (za stavu, kdy dovolatelovy výtky směřují proti rozhodnutí soudů obou stupňů) z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí uvést, že od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona (srov. §16 odst. 1 tr. zák.), je třeba rozlišovat procesní stíhatelnost činu, tj. možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu zásadně platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex fori). V projednávaném případě Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, a Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, rozhodovaly o pokračujícím trestném činu (spáchaném dílčími útoky /skutky/ v době od 9. 9. 2001 do 16. 10. 2001) již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tedy po 1. 1. 2002. Vzhledem k obsahu novelizovaného ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. (týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání) a ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. (skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak) nemohlo předcházející pravomocné meritorní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (týkající se útoků ve dnech 15. a 16. 10. 2001), které bylo učiněno již za účinnosti citované novely, vyvolat (oproti předchozí právní úpravě) ve vztahu k dalšímu útoku (z 9. 9. 2001) pokračujícího trestného činu (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3) účinek spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei iudicatae) jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poněvadž projednávaná věc je - jak uvedeno výše - specifická tím, že celý skutek byl spáchán před účinností novely trestního řádu, tj. před 1. 1. 2002, bylo dále třeba posoudit důležitou otázku případných hmotně právních důsledků procesních ustanovení §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Citovaná ustanovení totiž nově vymezují pokračování v trestném činu, a protože je dána jejich spojitost s hmotně právním ustanovením §89 odst. 3 tr. zák., nelze uvedenou skutečnost pominout při posuzování trestnosti činu (§16 odst. 1 tr. zák.). V takovém případě je pak třeba vycházet z komplexního porovnání trestnosti činu podle úpravy v době spáchání činu a úpravy pozdějším zákonem.
Shora naznačené otázky byly již v judikatuře řešeny. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 SbRt. dospěl k závěru, že účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona (tj. po 1. 1. 2002). S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestněprávních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto nelze novelizované znění §11 odst. 2 tr. ř. aplikovat zpětně, a to s ohledem na s ním spojené hmotně právní důsledky. To znamená, že ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002. Na základě uvedeného závěru lze současně stanovit okruhy případů, kde by jiný postup orgánů činných v trestním řízení nutně znamenal porušení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzovaném případě obviněného B. F. však uvedená překážka před 1. 1. 2002 nevznikla, neboť o žádném dílčím útoku (skutku) pokračujícího trestného činu nebylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb. pravomocně meritorně rozhodnuto.
Z hmotně právního ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení tedy upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu, který vymezuje pojem trestného činu, stanoví znaky jednotlivých trestných činů a trestní sankci. Konkrétní čin konkrétního pachatele je proto nutno podřadit pod všechny souhrny trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající dnem spáchání činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pozdější právní úpravou nedotčena. Totéž platí i pro ustanovení §41 a §42 tr. zák. o ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi. Oproti stavu v době páchání trestného činu se nezměnilo ani hmotně právní ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Trestnost činu podle uvedených (základních) hledisek nemůže mít na posuzovaný případ žádný vliv. V dovolatelem namítaném směru však bylo nutno rovněž posoudit, zda případné použití pozdějšího zákona (jako zákona pro obviněného příznivějšího) by přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení §37a tr. zák. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, které v posuzovaném případě aplikoval soud prvního stupně.
Podle ustanovení §37a tr. zák., které bylo do trestního zákona zavedeno teprve s účinností od 1. 1. 2002, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky byl již soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Za stavu, kdy soud v posuzované věci dospěl k závěru, že i s ohledem na již vydaný pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, týkající se dvou dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu, lze ve věci rozhodnout, aniž by došlo k porušení zásady ne bis in idem, musel následně řešit otázky vyplývající z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Pokud hodlal použít trestní zákon účinný v době spáchání činu, nemohl by ovšem obviněného uznat vinným pokračujícím trestným činem a uložit mu za všechny související dílčí útoky (skutky) společný trest podle §37a tr. zák. Pak by nezbývalo než postupovat podle zásad o uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. a uložit obviněnému trest za dva (vícečinně se sbíhající) trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Právě shora uvedeným způsobem ve věci obviněného B. F. postupoval odvolací soud. Svým rozhodnutím tak založil právní stav, kdy obviněný (dovolatel) byl pravomocně odsouzen za dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ve druhém případě navíc i jako zvlášť nebezpečný recidivista), neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002 zůstal ve výroku o vině nedotčen. Naproti tomu při aplikaci pozdějšího zákona by užití ustanovení §37a tr. zák. umožňovalo rozhodnout o všech dílčích útocích (skutcích) jako o jediném pokračujícím trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jakož i o uložení jediného společného trestu za všechny dílčí útoky (skutky), byť současně za podmínek §42 odst. 1 tr. zák. Pokračování v trestném činu zde přitom nemohlo mít vliv na eventuální přísnější právní kvalifikaci skutku (což ovšem v některých jiných případech pokračujících trestných činů není vyloučeno). Lze proto uzavřít, že použití trestního zákona pozdějšího bylo pro obviněného (dovolatele) B. F. příznivější, než použití zákona účinného v době spáchání činu, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze současně zjistit, zda se odvolací soud shora naznačenými otázkami vůbec zabýval, neboť se v podstatě omezil jen na konstatování, že „použití pozdějšího trestního zákona pro obžalovaného není v žádném směru příznivější,“ aniž by tento svůj závěr podrobněji vysvětlil.
Z důvodů, které Nejvyšší soud v předcházejících odstavcích blíže rozvedl, je zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04, ani jemu předcházejícím rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. 15 T 130/2003, nebylo porušeno ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. o nepřípustnosti trestního stíhání dovolatele. Meritorní rozhodnutí o dílčích útocích pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 1 T 139/2001, nevytvořilo v posuzovaném případě ve vztahu k útoku (skutku) ze dne 9. 9. 2001 překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Dovolatelovy námitky uplatněné na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. proto Nejvyšší soud nepovažoval za důvodné.
Naproti tomu bylo dovolání obviněného shledáno ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným v části, v níž namítl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo vadně aplikováno hmotné právo, popřípadě též procesní ustanovení s hmotně právním dopadem. Podle zjištění Nejvyššího soudu odvolací soud (z důvodů uvedených výše) založil své rozhodnutí k tíži dovolatele na tzv. jiném nesprávném, hmotně právním posouzení, neboť chybně použil ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Jelikož výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 139/2001, nemohl být v rámci ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen, vedlo rozhodnutí odvolacího soudu k důsledku spočívajícím v tom, že dovolatel nebyl uznán vinným jediným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (ve dvou trestních věcech), ačkoliv o případ vícečinného souběhu zde zjevně nejde. V posuzované věci bylo proto zapotřebí, aby soud aplikoval pozdější zákon, když použití ustanovení §37a tr. zák. o společném trestu za pokračování v trestném činu bylo pro dovolatele jednoznačně příznivější, než ustanovení o souhrnném trestu podle §35 odst. 2 tr. zák, které použil odvolací soud. Týž názor ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného vyslovila konečně i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Na rozdíl od státní zástupkyně však Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a že je možno dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout, když ani projednávaná otázka není podle jejího názoru po právní stránce zásadního významu. Jde totiž o to, že nesprávnost napadeného rozhodnutí se týká především výroku o vině, přičemž v dalším řízení by mělo dojít k odstranění právního stavu, jenž byl nastolen vadným rozhodnutím Městského soudu v Praze.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
V novém řízení Městský soud v Praze bude muset znovu rozhodnout o odvolání obviněného B. F., tzn. že se bude muset věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém dalším rozhodování je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně právních a procesních otázek, na které je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněný B. F. k dnešnímu dni vykonával trest odnětí svobody uložený mu napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 7 To 124/04. Poněvadž Nejvyšší soud svým rozhodnutím tento rozsudek v celém rozsahu zrušil (tj. i ve výroku o trestu), rozhodl dále tak, že se obviněný podle §265l odst. 4 tr. ř. bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) tr. ř. Existence obavy, že by se obviněný na svobodě choval způsobem přepokládaným v citovaném ustanovení zákona, vyplývá jednak z charakteristiky jeho osoby (jak byla v průběhu řízení zjištěna a uvedena v odůvodnění rozhodnutí obou soudů) a rovněž z povahy inkriminované (pokračující) trestné činnosti
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler