ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.348.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 348/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 dovolání obviněného J. O., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 10 To 440/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 278/2004, a rozhodl takto:
Dovolání J. O. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 1 T 278/2004, byl obviněný J. O. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 27. 9. 2003 kolem 19.30 hodin v prostoru chodby obytného domu v obci J., ulice H., v působnosti Okresního soudu Praha – západ, kterou sdílí se svým bratrem M. O., poté co tímto byl sám fyzicky napaden a zraněn dlouhou sečnou zbraní – mačetou, se nezjištěným způsobem této zbraně zmocnil a několikrát ho sekl do hlavy, levé horní končetiny a obou dolních končetin, čímž mu způsobil poranění spočívající ve třech sečných ranách na hlavě, třech na levé dolní končetině a dvou na pravé dolní končetině a jedné bodné ráně na pravé paži, která jsou ze soudně lékařského hlediska posuzována jako těžká újma na zdraví.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2004 Krajský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 10 To 440/2004 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ dovolání, kterým napadá usnesení Krajského soudu v Praze o zamítnutí odvolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že oba obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §13 tr. zákona o nutné obraně, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. Zejména polemizuje s názorem soudu prvního stupně, že „ve chvíli, kdy se obžalovaný zmocnil zbraně, neodvracel již trvající útok na své zdraví, ale naopak tím, že začal rány oplácet poškozenému, který již v té době neměl zbraň a v útoku nemohl pokračovat, se stal sám útočníkem“. Ve své argumentaci jednak namítá, že oba soudy dostatečně nezohlednily charakter osobnosti poškozeného, který byl v minulosti několikrát stíhán za násilnou trestnou činnost a již jednou se pokusil svého bratra zavraždit, jednak připomíná skutkové okolnosti konfliktu, kdy dle názoru obviněného mohl poškozený v útoku pokračovat i bez mačety právě s cílem znovu se jí zmocnit a dokončit smrtící útok na obviněného a že tedy obviněný měl důvody i po odzbrojení poškozeného obávat se o svůj život a že minimálně první úder (či údery) obviněného byl jednáním v rámci nutné obrany. Soudu vytýká, že nebylo dostatečně objasněno, která zranění poškozeného byla způsobena jednáním obviněného v nutné obraně a která již byla excesem, z něhož lze vyvodit trestní odpovědnost. Namítá rovněž, že soudy se měly zabývat i otázkou případné putativní obrany, tedy že obviněný mohl jednat po odzbrojení bratra ve skutkovém omylu, kdy se domníval, že podmínky nutné obrany trvají, ačkoli ve skutečnosti tomu tak nebylo.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V prvé řadě upozorňuje na skutečnost, že dovolatel svá tvrzení o údajně nesprávném právním posouzení skutku opírá o poněkud odlišné skutkové okolnosti, než jaké zjistil nalézací soud. Ztotožňuje se se závěry soudu, že poté, co se obviněný úspěšně ubránil útoku poškozeného a zmocnil se mačety, nelze již jeho jednání považovat za nutnou obranu, nýbrž za odvetu za předchozí napadení. Ze skutkových okolností pak dovozuje, že nelze učinit závěr, že by obviněný jednal v putativní obraně. Konstatuje, že zranění způsobená poškozenému byla správně posouzena jako těžká újma na zdraví způsobená jednáním mimo rámec nutné obrany vymezený ustanovením §13 tr. zákona. Protože dovolání obviněného shledává zjevně neopodstatněným, navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání odpovídá tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť dovolatel se nedomáhá přezkoumání již učiněných skutkových zjištění (ačkoli sám je interpretuje poněkud odlišně než nalézací soud), ale namítá, že skutek tak, jak byl zjištěn, měl býti odlišně právně posouzen, tj. jako jednání v nutné obraně.
Věcným přezkoumáním námitek dovolatele dospěl Nejvyšší soud k závěru, že těmto námitkám nelze přisvědčit, neboť právní posouzení skutku soudem prvního i druhého stupně je správné a vadami, na které poukazuje obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, napadená rozhodnutí netrpí.
Za jednání v nutné obraně se ve smyslu ustanovení §13 tr. zákona považuje čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, která je třeba respektovat i v řízení o dovolání, jednoznačně vyplývá, že ve chvíli, kdy se obviněný zmocnil předmětné zbraně – mačety, neodvracel již trvající útok na své zdraví. Z popisu skutkových okolností je zřejmé, že se nejednalo ani o odvracení útoku bezprostředně hrozícího, ačkoli dovolatel (v rozporu se zjištěním soudu) popisuje a vykládá skutkové okolnosti jinak. Skutkovým zjištěním soudu neodpovídá (a z hlediska řízení o dovolání je tedy irelevantní) úvaha obviněného, že alespoň část jeho jednání měla býti posouzena jako jednání v nutné obraně. Naopak skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu vedou k jednoznačnému závěru, že obviněný po odvrácení útoku začal rány poškozenému oplácet, a to s úmyslem způsobit mu zranění, která jsou svou povahou těžkou újmou na zdraví a že nemohlo jít ani o případ tzv. putativní obrany, tedy o situaci, kdy by obviněný nevěděl, že o útok ze strany poškozeného již nejde (resp. že by se jednalo o útok zdánlivý, kdy by úvaha o putativní obraně byla na místě), ačkoli to s ohledem na své osobní poměry a okolnosti rozpoznat měl a mohl. V tomto směru je zjevná i účelovost argumentace dovolatele.
Pokud dovolatel uvádí některé skutkové okolnosti na straně poškozeného (zejména jeho předchozí trestné jednání), pak z těchto okolností nelze vycházet při úvaze, zda se jednalo či nejednalo o nutnou obranu a tyto okolnosti nelze zohlednit při posuzování otázky trestní odpovědnosti dovolatele. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí polehčující okolnosti vyplývající ze skutkových zjištění byly soudem správně a dostatečně zohledněny při rozhodování o trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání J. O. v souladu s výše uvedeným ustanovením tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h