ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.359.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 359/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2005 o dovolání podaném obviněným J. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1111/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 69/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 T 69/2001, byl obviněný J. O. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v přesně nezjištěné době od 23. 12. do 29. 12. 1997 v T., okres P., na ulici Ž., společně s dalším dosud neustanoveným pachatelem, pomocí shodného klíče vnikli do rekonstruovaného domova důchodců a následně po vykopnutí vložky zámku FAB do kuchyně a zde odcizili dosud nezainstalované kuchyňské zařízení, které naložili pomocí dalších osob na nákladní vozidlo a z místa odjeli, svým jednáním způsobili firmě Z. Ř. P. P. škodu ve výši 650.038,80 Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2001, č.j. 46 T 11/99 - 942, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody Z. Ř. částku 650.038,80 Kč.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1111/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. O. následně dovolání, kterým současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci ohledně výše způsobené škody. V uvedené souvislosti poukázal na obsah protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 12. 2002, kdy poškozený podle dovolatele nebyl schopen uvést (mimo předešlé předložené „faktury“), co bylo ve skutečnosti odcizeno, a dále na protokol ze dne 1. 4. 2004, podle něhož hlavní dodavatel stavby Ing. J. P. prohlásil, že mu žádná škoda nevznikla. Soudu prvního stupně pak vytkl, že odmítl návrhy obhajoby vyžádat od poškozeného „pokladní doklady či výpisy z banky, prokazující s dalšími doklady typu dodacích listů o výdajích poškozeného, spojených s nákupem přesně identifikovatelného zboží pořízeného za zboží odcizené.“ Podle dovolatele nebyla za daného stavu věci skutečná škoda odpovídajícím způsobem zjištěna.
Dovolatel současně vyslovil názor, že za skutečnou škodu bylo třeba považovat újmu reprezentující hodnotu, kterou bylo poškozeným nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav. Zdůraznil, že „mezi skutečnou škodu patří náklad poškozeného, který by nebylo třeba vynaložit, nebýt škodné události.“ Tato základní kritéria však podle dovolatele soudy nevzaly v úvahu a v důsledku toho došlo k mylné a zjednodušené aplikaci normy hmotného práva, prokazující výši způsobené škody.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby „s ohledem na již existující průtahy tohoto řízení a nutné další důkazní řízení, dovolací soud zrušil výrok o povinnosti obžalovaného zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 650.038,80 Kč a rozhodl rozsudkem, aby podle ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. byla otázka výše náhrady škody poškozeného odkázána na samostatné občanskoprávní řízení.“
Opis dovolání obviněného byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 24. 2. 2005 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel její případné písemné vyjádření k podanému dovolání.
Obviněný J. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel uvedený dovolací důvod opřel zčásti o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, když podle jeho názoru nebylo dostatečně objasněno, v jakém množství byly inkriminované věci ve skutečnosti odcizeny, tzn. že de facto nebyl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro posouzení otázek výše způsobené škody. Návrhu obhajoby, aby v tomto směru bylo dokazování doplněno listinnými důkazy, přitom soudy nevyhověly. Dovolatelem namítaná pochybení pak měla ve svém důsledku vést k nesprávným závěrům týkajícím se jeho viny, což mělo následně vliv i na nesprávnost výroku o náhradě škody.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložena a odůvodněna zejména na str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně /včetně toho, z jakých důvodů nebylo dokazování již dále doplňováno/, a rovněž na str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu), než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal zčásti na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jinému dovolacímu důvodu) neodpovídají.
Z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud považoval podané dovolání za právně relevantní v té části, v níž dovolatel poukázal na to, že při stanovení výše škody se soudy neřídily nezbytnými hmotně právními hledisky, což mělo vést k vadnému výroku o dovolatelově vině a v souvislosti s tím i k nesprávnému výroku o jeho povinnosti nahradit poškozenému způsobenou škodu.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba uvést, že trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. je úmyslným trestným činem (§3 odst. 3 tr. zák.), jehož se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a tímto činem způsobí značnou škodu (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč, srov. též. §16 odst. 1 tr. zák.) nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává (a). Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci (b) nebo uvedení v předešlý stav (c). Z ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. lze tudíž vyvodit, že vyjadřuje celkem tři kritéria (a, b, c) pro stanovení výše škody. Podstatné zde je, že vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je totiž určitá hierarchie, která vyžaduje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé ze dvou dalších hledisek, tzn. účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav (srov. R 39/2002 Sb. r. tr.).
V posuzovaném případě z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při stanovení výše způsobené škody vycházel jednak z listinných důkazů (specifikovaných na č. l. 5 rozsudku) a jednak z výpovědi poškozeného Z. Ř., z nichž zjistil, že poškozený při vyčíslení škody vycházel nejprve i ze započítání daně z přidané hodnoty a započítání svého zisku, přičemž později vzniklou škodu o obě uvedené položky snížil a vycházel pouze z nákupní ceny. Uvedená okolnost pak soud vedla k tomu, že oproti škodě ve výši 975.133 Kč v obžalobě státního zástupce, její rozsah v rozsudku snížil na 650.038, 80 Kč.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že soudu prvního stupně ani odvolacímu soudu nelze vytknout, že by se při zjišťování výše škody u trestného činu krádeže neřídily hledisky, jež zákon stanoví v §89 odst. 12 tr. zák. Z tohoto důvodu pak nemůže být vadný ani napadený výrok o náhradě škody (§228 odst. 1 tr. ř.), když poškozený nárok na náhradu škody ve výši 650.038, 80 Kč jinak řádně uplatnil (§43 odst. 3 tr. ř.).
Za konstatovaného stavu věci neshledal proto Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo pak dovolání obviněného J. O. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler