ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.494.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 494/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovolání podaném obviněným V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 8 To 461/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 103/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 1 T 103/2004, byl obviněný V. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 3. 4. 2004 kolem 1.30 hod. v B. – T., na polní cestě u chatové kolonie, mezi místy zvanými L. a K l. napadl poškozeného V. D. a to tak, že jej povalil na zem, zalehl ho, jednou rukou držel poškozenému ruku, druhou rukou přiložil poškozenému nůž ke krku a řekl mu: „Dej mi všechno, co máš u sebe!“, přičemž poškozený se jej zeptal, jak to má udělat, když na něm leží a aby si to vzal sám, načež obžalovaný V. B. poškozeného prohledal a odcizil mu peněženku s finanční hotovostí ve výši 5. 080,- Kč, osobními doklady, platebními kartami, průkazními lístky k účtům, mobilní telefon značky Samsung X 100 stříbrné barvy, krabičku cigaret značky Start a zelený zapalovač, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 8. 620,- Kč, když následně obžalovaný V. B. uchopil do ruky kámen velikosti menší dlažební kostky a poškozeného jím opakovaně udeřil do hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu zadní stěny levé čelní dutiny, zlomeninu přední stěny dutiny horní čelisti, zlomeninu nosních kůstek a dále poškozený utrpěl zlomeninu hlavičky záprstní kosti pravého prstu levé ruky, přičemž tohoto jednání se obžalovaný V. B. dopustil i přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 106/99, ze dne 12. 11. 1999, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 599/99, ze dne 24. 1. 2000, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, přičemž z výkonu trestu byl podmínečně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. Pp 117/2001 ze dne 28. 6. 2001, se stanovením zkušební doby na pět roků“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl, že se obviněnému ukládá povinnost uhradit poškozenému V. D. škodu ve výši 5.080,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 8 To 461/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 12. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 1 T 103/2004, podal obviněný následně dovolání, jímž tato rozhodnutí napadl ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že se inkriminovaného skutku nedopustil. Současně poukázal na to, že jeho jednání nebylo možno posuzovat podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na absenci materiálních podmínek nezbytných pro posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Dovolatel uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 106/99, sice byl odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků. Poněvadž se však ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. počítá délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, od právní moci odsuzujícího rozsudku, je podle dovolatele zřejmé, že v daném případě by se inkriminovaného skutku z roku 2004 měl dopustit po uplynutí přibližně pěti let. Podle přesvědčení dovolatele již tato okolnost sama o sobě vylučuje závěr o podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti údajného dalšího činu pro společnost, tedy o splnění základní podmínky nezbytné pro použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Dovolatel současně připomněl, že z hlediska posuzování zvlášť nebezpečné recidivy je vždy nutno objasnit všechny potřebné skutečnosti vztahující se k předchozímu odsouzení, tj. zejména pro jaký skutek byl pachatel odsouzen, jaké byly konkrétní okolnosti spáchaného skutku, motivace pachatele, jaký trest mu byl v daném případě uložen, kdy byl vykonán, a jaké bylo chování pachatele ve výkonu trestu, popř. mezi jednotlivými výkony trestu. Uvedené okolnosti jsou podle dovolatele podstatné jak pro posouzení recidivy vůbec, tak pro správné uložení druhu a výměry trestu. V dané souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že se shora uvedenými okolnostmi v potřebném rozsahu nezabývaly. Vzhledem k těmto důvodům obviněný v závěru dovolání požádal o přezkum napadeného rozhodnutí ve veřejném zasedání a navrhl, aby dovolací soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obecně formulovaná námitka, podle které se dovolatel souzeného skutku nedopustil, je námitkou výlučně skutkovou a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Další námitky ohledně nedostatku materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. podle státního zástupce odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, ale v posuzovaném případě je nelze považovat za důvodné. Státní zástupce sice vyslovil souhlas s názorem dovolatele, že při hodnocení materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy je nutno přihlížet k dovolatelem zmiňovaným hlediskům, avšak při posouzení předmětné trestní věci nelze podle státního zástupce dospět k závěru o absenci materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Státní zástupce zde poukázal zejména na to, že je zapotřebí hodnotit nejen délku doby od posledního odsouzení, ale také délku doby, jež uplynula od posledního výkonu trestu. V daném případě byl obviněný (dovolatel) z výkonu trestu uloženého mu za dřívější zvlášť závažný úmyslný trestný čin podmíněně propuštěn dne 28. 6. 2001 a nyní souzeného trestného činu se dopustil dne 3. 4. 2004, tzn. že opakoval svou trestnou činnost po necelých třech letech od propuštění; navíc krátce po uplynutí poloviny pětileté zkušební doby. Za této situace podle názoru státního zástupce nelze dovodit, že by s ohledem na dobu, která uplynula od předchozího odsouzení dovolatele za zvlášť závažný trestný čin, nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, a to i při zohlednění skutečnosti, že v mezidobí se dovolatel další trestné činnosti nedopustil. Podle státního zástupce lze přisvědčit dovolateli, že se soudy nezabývaly konkrétními skutkovými okolnostmi dřívějšího zvlášť závažného trestného činu, na druhé straně však konstatoval, že i v prvém případě šlo o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a na straně dovolatele se tak jednalo o speciální recidivu. Stupeň nebezpečnosti nyní spáchaného trestného činu byl přitom vysoký, což bylo dáno jak intenzitou použitého násilí, způsobenou škodou a zejména chováním dovolatele po dokonání i dokončení trestného činu loupeže, kdy se vůči poškozenému dopustil dalšího brutálního násilí. Státní zástupce zdůraznil, že při existenci formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, by bylo o absenci jejích materiálních podmínek možno uvažovat v případě, že by dovolatel po propuštění z výkonu trestu uloženého mu za zvlášť závažný úmyslný trestný čin žil po dlouhou dobu řádným životem, a poté sice spáchal nový takový čin, jehož konkrétní stupeň typové nebezpečnosti by však odpovídal jen dolní hranici jeho typové nebezpečnosti. O takový případ se však podle státního zástupce v předmětné věci ovšem nejednalo a při komplexním zhodnocení okolností případu i osoby pachatele je nutno dospět k závěru, že podmínky pro aplikaci §41 tr. zák. byly splněny nejen z hlediska formálního, ale též materiálního. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce vyslovil souhlas i pro případ jiného než shora navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ).
Obviněný V. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze skutečností rozvedených v předcházejícím odstavci je zřejmé, že pod shora uvedený hmotně právní dovolací důvod nelze podřadit námitku dovolatele, že se inkriminovaného činu nedopustil. Jde totiž o námitku zjevně procesní (navíc jen v obecné rovině a nepodloženou žádnou konkrétní argumentací) směřující vůči správnosti zjištěného skutkového stavu věci, tedy ve skutečnosti vůči postupu soudů při aplikaci zásad o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však podané dovolání nutno považovat za právně relevantní v části, kde dovolatel namítl, že v jeho případě nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. s ohledem na dobu pěti let, jež uplynula mezi jeho posledním odsouzením a dalším skutkem z dubna 2004 v nyní projednávané věci. Patří sem i námitka dovolatele, že soudy žádné jiné materiální podmínky významné pro posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty nedovodily.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. §41 odst. 2, §62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve smyslu citovaného ustanovení zákona je délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (R 6/1963 Sb. r. tr.). Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.
V posuzovaném případě oba soudy zjistily, že obviněný (dovolatel) V. B. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 106/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 4 To 599/99, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Z výkonu tohoto trestu pak byl dovolatel usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. Pp 117/2001, podmíněně propuštěn při současném stanovení zkušební doby v délce pěti let. Nyní projednávaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., se dovolatel dopustil dne 3. 4. 2004, tedy po uplynutí necelých 3 let od svého podmíněného propuštění z výše uvedeného trestu a navíc v průběhu stanovené zkušební doby. Podle zjištění soudů čin spáchal za skutkových okolností vyznačujících se vysokou mírou brutality, kdy poškozeného oloupil za použití nože a než z místa činu odešel, udeřil poškozeného opakovaně kamenem do hlavy, a způsobil mu tak zlomeninu zadní stěny levé čelní dutiny, zlomeninu přední stěny dutiny horní čelisti a zlomeninu nosních kůstek. Značnou mírou použitého násilí se přitom vyznačoval i předcházející trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dovolatel dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněným R. D., a pro který byl odsouzen již citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 1 T 106/99.
Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že se dovolatel opakovaně (v tzv. speciální recidivě) dopustil téhož zvlášť závažného trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. za situace, kdy se nacházel ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody (z níž v době nového činu uplynula přibližně polovina), během níž měl prokázat polepšení, tedy svoji vůli a schopnost vést řádný život, především nedopouštět se další trestné činnosti.
Za tohoto stavu nelze v posuzované věci soudům vytknout, že by v dovolatelem namítaném směru vadně použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., když jej označily za zvlášť nebezpečného recidivistu. Jejich právní závěry lze považovat za věcně správné a odpovídající zákonu. Nejvyšší soud proto nepovažoval podané dovolání ani v části, v níž bylo jinak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, za jakkoliv opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler