ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.526.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 526/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 o dovolání podaném Z. G., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 733/2004 ze dne 1. 12. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 130/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 7 T 130/2004 ze dne 29. 9. 2004, byl dovolatel uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kdy ve vztahu k posledně jmenovanému trestnému činu bylo soudem shledáno, že se ho dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podal Z. G. odvolání o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 4 To 733/2004 ze dne 1. 12. 2004 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek ohledně odvolatele zrušil v celém rozsahu a současně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že jej pro skutek označený jako bod 1) uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečeného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. a pro skutek označený jako bod 2) jej uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za dané situace potom Z. G. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal Z. G. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že společným znakem trestných činů, kterými byl shledán vinným je násilí ze strany pachatele, když postačuje i konkludentní jednání. V dané věci a její právní kvalifikace však nebylo shledáno, že ke spáchání označených trestných činů došlo ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Proto bylo nezbytné prokázat jeho vinu tak, aby bylo zřejmé, že on sám svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat těchto trestných činů a je nezbytné, aby právě z tohoto hlediska také byla formulována skutková část výrokové věty napadeného rozsudku,což se však nestalo. Ze skutkové věty tak nevyplývá, že by užil násilí nebo jeho pohrůžky v úmyslu zmocnit se cizí věci nebo aby jiný něco konal, opominul nebo trpěl. Výrok o vině tak nemá oporu v popisech skutků a to ani ve spojení s odůvodněním rozsudku, když je poukázáno soudem i na to, že dovolatel byl oproti druhému z pachatelů pasivnější ve svém jednání vůči poškozenému. Jestliže tedy nebyla zjištěna dohoda mezi oběma pachateli směřující k naplnění posléze soudy shledaných trestných činů, nestačí podle přesvědčení dovolatele ve vztahu k trestnému činu loupeže pouhé vnímání poškozeného a to početní převahy obviněných nebo vědomost dovolatele, že poškozený v kritické době nejednal dobrovolně. Tyto skutečnosti nestačí k naplnění znaku užitého násilí či jeho bezprostřední hrozby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že rekapitulovala námitky dovolatele, které dopadají na uplatněný dovolací důvod. Poukázala na to, že stran námitky ohledně absentujícího vyjádření spolupachatelství ve výroku napadeného rozsudku dovolatel přehlédl, že citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. není podmínkou pro uznání jeho viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství. Rozhodným je samotný popis předmětného skutku ze kterého jednoznačně plyne, že šlo o společné jednání obou obviněných („s již odsouzeným I. H.“ uvedené pod bodem 1/ napadeného rozhodnutí) a v návaznosti na bod ad 2) napadeného rozhodnutí, kde jsou popsány i veškeré dílčí trestné aktivity formulované v plurálu. Proto také postačuje, aby takovýto popis společných útoků obou obviněných vystihoval všechny okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byli oba obvinění shledáni vinnými. Tak se i v posuzované věci stalo a absence spolupachatelského vztahu v posuzované věci potvrzena nebyla. Ze skutkových zjištění plyne, že dovolatel neoprávněně se spoluobviněným H. vnikl do bytu poškozeného, počínal si majetnicky, v prostorách patřících poškozenému jej připravil o oblečení a podílel se na jednání spoluobviněného, který vůči poškozenému užil pohrůžku bezprostředního násilí, aby za více či méně pasivní asistence dovolatele mohl veškerou trestnou činnost proti jeho svobodě či majetku „bez problému“ uskutečnit. V tomto směru tak postačovalo dovolatelovo částečné přispění, byť pasivnějšího charakteru či dokonce jeho pouhá přítomnost na místě trestné činnosti. To vše se stalo objektivní a subjektivní složkou proběhlého děje a mělo tak povahu spolupachatelského působení záměrně směřujícího k dosažení cíle relevantního z pohledu trestního práva (viz např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 368/2002, 8 Tdo 102/2004, R 18/1994 a další). S ohledem na uvedené pak státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím,který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Z pohledu v dané věci vedené argumentace dovolatelem lze mít za to, že uplatněný dovolací důvod je namítán právně relevantně, je však zjevně neopodstatněný. Podstata vznesených námitek spočívá v tom, že ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku neplyne, že by dovolatel v předmětné věci jednal jako spolupachatel obviněného H., ale jednal samostatně, čemuž právě popis uvedené skutkové věty neodpovídá, protože neobsahuje vyjádření toho, že dovolatel užil násilí nebo jeho bezprostřední hrozby a jeho jednání v naznačených souvislostech je soudem popsáno jako pasivnější, přičemž nestačí konstatování, že poškozený vnímal početní převahu obviněných (zajištěnou i přítomností dovolatele) nebo, že dovolatel věděl, že poškozený nejednal dobrovolně. K těmto námitkám lze především uvést, že pouhá výslovná citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství (odkaz na ni) není nezbytnou podmínkou v případě, že pachatel je uznán vinným trestným činem spáchaným právě ve spolupachatelství. Při samotném popisu příslušného skutkového děje totiž odvolací soud jednoznačně poukázal na společné jednání obou obviněných vyjádřené i slovy „s již odsouzeným I. H.“, když i v dalším popisu příslušných skutků uvádí nepochybně, že šlo o společné jednání obviněných a popisuje v tomto směru jejich jednotlivé aktivity (kroky). Popis společných trestných útoků vystihuje takto okolnosti právně významné i z hlediska skutkových podstat jednotlivých trestných činů, kterými byli oba obvinění shledání vinnými. V této souvislosti lze souhlasit se stanoviskem státní zástupkyně, že dovolatel společně se spoluobviněným nepochybně neoprávněně vnikli do bytu poškozeného, kde sám dovolatel si počínal majetnicky a bezostyšně, připravil jej o oblečení a svým jednáním podporoval takto i v dalších směrech aktivnější a násilnější počínání spoluobviněného. Nelze mít za to, že jeho pasivnější jednání za daných okolností nemohlo mít na poškozeného a jeho jednání nulový vliv. Je zjevné, že přítomnost obou obviněných a jejich počínání v bytě poškozeného tohoto vedlo k obavám o vlastní svobodu a majetek a v tomto směru o zjevné působení spolupachatelů směřující k dosažení svého cíle a zamýšleného následku trestněprávního charakteru.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka