ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.531.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 531/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2005 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 2 To 933/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 67/2003, v neprospěch obviněného K. D., a rozhodl takto:
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 1 T 67/2003, byl obviněný K. D. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 1 Zt 455/2002, pro skutek spočívající v tom, že
měl poté, co dne 18. 2. 1998 s obchodní společností A., a.s. uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, včetně dvou dodatků ze dnů 25. 2. 1998 a 8. 4. 1998, jejímž předmětem byla pohledávka společnosti A. a.s. za společností CH. a.s. v celkové výši 725.306,40 Kč a to s tím, že pokud do druhým dodatkem prodlouženého termínu dne 20. 4. 1998 společnosti A. a.s. (jako postupiteli) neuhradí sjednanou úplatu za postoupenou pohledávku ve výši 601.750,- Kč, smlouva pozbývá platnosti a smluvní strany budou povinny si vrátit poskytnutá plnění, v průběhu období od 26. 3. 1998 do 18. 5. 1998 od společnosti CH., a.s. postupně přijmout úhrnnou částku 438.867,80 Kč, z toho 253.925,- Kč bez právního důvodu, přičemž společnosti A. a.s. ze sjednané ceny ničeho neuhradil a stejně tak společnosti CH. a.s. žádnou z neoprávněně přijatých plateb nevrátil a takto měl jednat s vědomím, že platby poukázané na svůj bankovní účet od 23. 4. do 18. 5. 1998 ve výši 253.925,- Kč převzal neoprávněně po ukončení platnosti smluvního vztahu se společností A. a.s., což společnosti CH. a.s. jako dlužníkovi vůbec neoznámil, když již od počátku neměl mít v úmyslu dostát svým smluvním povinnostem s tím, že nároky původního vlastníka pohledávky vyplývající ze smlouvy nikterak nevyrovná a takto získané finanční prostředky užije výhradně ke svému vlastnímu prospěchu, čímž měl společnosti CH. a.s. způsobit škodu ve výši 253.925,- Kč, tedy měl ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedl jiného v omyl, a tímto činem způsobit škodu nikoli malou, čímž měl spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal odvolání Okresní státní zástupce v Přerově. Odvoláním se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2004 Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který svým usnesením sp. zn. 2 To 933/2004 odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
V neprospěch obviněného podala ve lhůtě podle §265e tr. řádu nejvyšší státní zástupkyně (dále jen „státní zástupkyně“) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově dovolání, a to z toho důvodu, že dle jejího názoru „ byl naplněn dovolací důvod dovolání zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. b) trestního řádu a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu/.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku státní zástupkyně poukazuje na názor nalézacího soudu, že pro posouzení věci v rovině trestněprávní odpovědnosti by musely být zjištěny objektivně existující skutečnosti nasvědčující tomu, že obviněný skutečně měl již při uzavírání smlouvy se společností A., a.s. v úmyslu uvést v omyl účastníky vznikajícího obchodního vztahu, a to předstíráním okolnosti spočívající v tom, že hodlá zaplatit za postoupenou pohledávku za společností Ch., a. s., nebo popř. že věděl, že nebude schopen sjednanou úhradu za postoupenou pohledávku zaplatit. Státní zástupkyně vyslovuje názor, že „zcela nezohledněny zůstaly významné okolnosti svědčící pro existenci formálních i materiálních předpokladů pro posouzení stíhaného jednání v rámci skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a s argumentací soudů obou stupňů se nelze ztotožnit“. Státní zástupkyně dále ve svém dovolání uvádí, že závěr o naplnění či nenaplnění objektivních i subjektivních znaků skutkové podstaty trestného činu a tedy otázky zavinění je závěrem právním, který se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. K tomu připomíná, že na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za nichž byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání pachatele, pokud existuje.
Konečně státní zástupkyně vyslovuje názor, že v posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu; z tohoto svého názoru pak s odkazem na dvě dřívější usnesení Nejvyššího soudu České republiky dovozuje, že v takovém případě lze připustit zásah do skutkového zjištění i v rámci řízení o dovolání v rámci použitého dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesouhlasí zejména se závěrem soudu první instance, který odvolací soud jako závěr správný potvrdil, a to že v daném případě jde u obviněného o absenci zavinění, když dle soudů obou stupňů nebylo prokázáno, že by obviněný již při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky se společností A., a.s. měl v úmyslu uvést v omyl účastníky vznikajícího obchodního vztahu, a to předstíráním neexistující okolnosti spočívající v tom, že hodlá zaplatit za postoupenou pohledávku, nebo popř. že věděl, že nebude schopen zaplatit sjednanou úhradu za postoupenou pohledávku. K tomuto závěru obou soudů státní zástupkyně poukazuje na výpověď obviněného K. D., ve které doslovně uvedl, že „ kupní cenu za pohledávky jsme nezaplatili z toho důvodu, že v dané době jsme asi neměli dostatek finančních prostředků, dále uvádím, že v době, kdy jsem uzavíral smlouvu o postoupení pohledávky, jsem počítal s tím, že mi vyjdou jiné obchody“. Státní zástupkyně je toho názoru, že obviněný si musel být vědom (a to i s ohledem na vlastní vyjádření k věci) následku svého jednání spočívajícího ve zmaření uspokojení pohledávky společnosti A., a.s. v částce 601.750,- Kč a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn a přesto tuto společnost uvedl v omyl v otázce své solventnosti. Dle názoru státní zástupkyně obviněný nemohl spoléhat na budoucí nejistou událost spočívající v případném příjmu z jiných obchodů, které v budoucnu vyjdou. Státní zástupkyně je tedy narozdíl od soudů obou stupňů přesvědčena, že na základě učiněných skutkových zjištění lze učinit nezvratný a logický právní závěr, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonem požadované objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona
V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbudou podkladu, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil i obviněný prostřednictvím svého obhájce. V tomto vyjádření uvádí, že názor o tom, že obviněný měl a musel si být vědom toho, že nebude schopen uhradit cenu za postoupenou pohledávku a dále že již v této fázi jednání se zástupci společnosti A., a.s. tyto uvedl v omyl v otázce své solventnosti, staví státní zástupkyně na svém právním hodnocení vyjádření obviněného k okolnostem uzavření smlouvy, aniž by se v této souvislosti zmínila o dalších významných skutečnostech podporujících obhajobu. Zdůrazňuje, že podané dovolání se vůbec nezabývá i další významnou skutečností, kterou je to, že obviněný vedl jednání o uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s další firmou N. spol. s.r.o. za společností Ch. a.s., v podstatě 6 měsíců před tím, než dne 18. 2. 1998 uzavřel s firmou A., a.s. smlouvu o postoupení pohledávky. Opomenutí této okolnosti ze strany státní zástukyně považuje za zvlášť významné z toho důvodu, že jde o závažnou skutečnost, která vedle faktu, že firmě N. spol. s.r.o. byla cena za postoupenou pohledávku obviněným řádně uhrazena, nepochybně z hlediska časového neumožňuje učinit takový závěr o úmyslu obviněného, jaký mu přisuzuje podané dovolání pro jednání s firmou A., a.s. Obviněný ve svém vyjádření dále připomíná, že za situace, kdy stojí proti sobě dvě vzájemně si odporující tvrzení, je nutné důkazy, které jsou v protikladu k výpovědi obviněného z trestného činu, hodnotit vyčerpávajícím způsobem a že pokud mezi těmito důkazy existují rozpory, je nutno hodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy. Jestliže pak nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je nutno respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a zvolit variantu pro obviněného příznivější. Obviněný je toho názoru, že při respektování této zásady jej nalézací soud správně zprostil obžaloby a odvolací soud důvodně odmítl odvolání státního zástupce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá rozhodnutí pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby a odvolacím soudem byl zamítnut řádný opravný prostředek státního zástupce. Nejvyšší státní zástupkyně je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V posuzovaném případě je dovolání podáno pro druhou z obou alternativ tohoto dovolacího důvodu, neboť dovolatelka tvrdí, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud se proto musel zabývat otázkou, zda námitky uplatněné v dovolání směřují primárně proti nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, tedy zda jde o námitky ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že státní zástupkyně svůj mimořádný opravný prostředek směřuje především proti závěru soudů obou stupňů, že v posuzovaném případě nelze prokázat subjektivní stránku žalovaného trestného činu. Je sice nutno přisvědčit názoru formulovanému v dovolání, že závěr o tom, zda jsou nebo nejsou naplněny všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy zda zde je též zavinění pachatele ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že právní závěr o subjektivní stránce trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, přičemž je nutno zvažovat všechny konkrétní okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Státní zástupkyně své námitky staví na názoru, že v daném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a z toho dovozuje (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1464/2004 a 6 Tdo 863/2004), že by v posuzovaném případě byl přípustný zásah i do samotných skutkových zjištění. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že v obou výše uvedených případech, na které je v dovolání v této souvislosti odkazováno, je v odůvodnění usnesení sice tato možnost připuštěna, nicméně ani v jednom z nich nebyl takový extrémní nesoulad Nejvyšším soudem shledán a dovolání byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud v projednávaném případě neshledal důvod nadále netrvat na svém výše zmíněném názoru, že zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání by byl přípustný skutečně pouze tehdy, jestliže by se jednalo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Je samozřejmé, že závěr o nesouladu, tím spíše o extrémním nesouladu, by přicházel do úvahy jen tehdy, jestliže by se jednalo o nesoulad objektivně existující a zcela zjevný, nikoli pouze o nesoulad tvrzený dovolatelem a učiněný pouze na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů oproti hodnocení důkazů, jak bylo provedeno v řízení předcházejícímu dovolání.
V daném případě je z obsahu dovolání zjevné, že státní zástupkyně odlišně než soudy prvního i druhého stupně hodnotí ty skutkové okolnosti, které se staly podkladem pro právní posouzení otázky zavinění, resp. o jeho absenci. Ve vyjádření k podanému dovolání obviněný nikoli neprávem poukazuje dokonce na to, že některé skutkové okolnosti jsou v dovolání ponechány bez povšimnutí, resp. vůbec nezmíněny. Kategorické tvrzení dovolatelky, že „ obviněný K. D. si musel být vědom (a to i s ohledem na vlastní vyjádření k věci) následku svého jednání ....“ či stejně kategorické tvrzení, že „ .. obviněný nemohl spoléhat na budoucí nejistou událost ....“ nelze považovat za nic více, než vlastní hodnocení provedených důkazů dovolatelkou, které je sice jistě legitimní, nicméně nemůže být považováno za doklad toho, že odlišné hodnocení, ke kterému dospěl soud nalézací i soud odvolací, je vadné, tím spíše že by o takovém hodnocení nezůstaly pochybnosti, které by bylo nutno vyhodnotit ve prospěch obviněného a již vůbec ne za doklad toho, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením lze dovodit extrémní nesoulad, o jehož existenci je státní zástupkyně zřejmě přesvědčena.
S ohledem na to, že Nejvyšší soud se k názoru o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a právním posouzením nepřiklonil, zabýval se dále otázkou, zda podané dovolání neobsahuje jiné námitky, které by z hlediska existence dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo možno označit za relevantní. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové námitky v dovolání obsaženy nejsou, dovolání je zaměřeno do oblasti skutkových zjištění soudu, napadá hodnocení provedených důkazů a nelze tedy přisvědčit názoru státní zástupkyně, že v daném případě byl dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a potažmo ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že obsah dovolání není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem, jakož ani s jiným ze zákonných důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání Nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného K. D. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. května 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h