ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.597.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 597/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2005 dovolání obviněného M. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 9 To 84/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 7/2001, a rozhodl takto:
Dovolání M. Z. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 1 T 7/2001, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a účastenství k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Podle §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona byl za tyto trestné činy a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2000 č.j. 2 T 80/99-465, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 týdnů. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2000 č.j. 2 T 80/99-465, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obžalovaný M. Z.
1. dne 17. 5. 1996 v Ú. n. L. v postavení celního deklaranta společnosti M. – s. a z. spol. s.r.o. Ú. n. L. převzal od zástupkyně firmy B. T. H. s.r.o. M. Ch. V. A. k vyřízení celních formalit v souvislosti s dovozem vozidla značky Mercedes Benz 409 D (úhrada celní jistoty) finanční částku celkem 65 940,- Kč, tento dovoz v knize zakázek společnosti M. nevykázal, do pokladny Celního úřadu v Ú. n. L. složil částku 38 000,- Kč, a zbývajících 27 940,- Kč si ponechal pro svou potřebu,
2. dne 23. 5. 1996 v Ú. n. L. v postavení celního deklaranta společnosti M. – s. a z. spol. s.r.o. Ú. n. L. převzal v kanceláři celní agentury od jednatele společnosti U., s.r.o. Ú. n. L. Ing. D. B. k vyřízení celních formalit v souvislosti s dovozem stroje k tvarování kaučuku (úhrada celní jistoty) částku 522 000 ,- Kč, tento dovoz v knize zakázek společnosti M. nevykázal, Ing. D. B. předal padělanou stvrzenku příjmového dokladu Celního úřadu v Ú. n. L. a uvedenou částku si ke škodě společnosti U. s.r.o. ponechal pro vlastní potřebu,
obžalovaní M. Z. a L. K.
3. v souvislosti s konečným vyřízením celního řízení (zaplacení cla a DPH) za dvě dovezená vozidla BMW 535i v roce 1992 po stanovení výše cla a DPH v měsíci květnu 1996, kdy byli oba v postavení celních deklarantů společnosti M. – s. a z. spol. s.r.o. Ú. n. L., po vzájemné dohodě dne 26. 9. 1996 na Celním úřadu v Ú. n. L. bez vědomí pracovnice J. K., kterou odlákal obžalovaný L. K. a obžalovaný M. Z. se zmocnil razítka této pracovnice celního úřadu a opatřil tiskopis díl 3/8 JCD otiskem tohoto razítka; následujícího dne 27. 9. 1996 v kanceláři společnosti M. po jeho vyplnění obžalovaným L. K. (obžalovaný M. Z. již nebyl zaměstnancem společnosti M.) předložili díl 3/8 JCD Ing. F. B. jednateli společnosti P. C. spol. s.r.o. Ú. n. L., společně se zrušenými dovozními celními záznamy, to vše jako doklad o konečném vyřízení celní záležitosti dovozu uvedených vozidel BMW 535i, a takto jednali poté, co od Ing. F. B. převzali finanční hotovost ve výši 1 256 851,- Kč, kterou obžalovaný L. K. nezaúčtoval ani nesložil do pokladny Celního úřadu, a tuto částku použili pro svou potřebu.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný M. Z. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2004 Vrchní soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 9 To 84/2004 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně M. Z. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že M. Z. uznal vinným ad 1, 2 – trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ad 3 – účastenstvím k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2000 č.j. 2 T 80/99-465, byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2000 č.j. 2 T 80/99-465, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění odvolacího sodu, že obviněný M. Z.
1. dne 17. 5. 1996 v Ú. n. L. v postavení celního deklaranta společnosti M. – s. a z. spol. s.r.o. Ú. n. L. převzal od zástupkyně firmy B. T. H. s.r.o. M. Ch. V. A. k vyřízení celních formalit v souvislosti s dovozem vozidla značky Mercedes Benz 409 D (úhrada celní jistoty) finanční částku celkem 65 940,- Kč, tento dovoz v knize zakázek společnosti M. nevykázal, do pokladny Celního úřadu v Ú. n. L. složil částku 38 000,- Kč, a zbývajících 27 940,- Kč si ponechal pro svou potřebu,
2. dne 23. 5. 1996 v Ú. n. L. v postavení celního deklaranta společnosti M. – s. a z. spol. s.r.o. Ú. n. L. převzal v kanceláři celní agentury od jednatele společnosti U., s.r.o. Ú. n. L. Ing. D. B. k vyřízení celních formalit v souvislosti s dovozem stroje k tvarování kaučuku (úhrada celní jistoty) částku 522 000 ,- Kč, tento dovoz v knize zakázek společnosti M. nevykázal, Ing. D. B. předal padělanou stvrzenku příjmového dokladu Celního úřadu v Ú. n. L. a uvedenou částku si ke škodě společnosti U. s.r.o. ponechal pro vlastní potřebu,
3. společně s již pravomocně odsouzeným L. K. v souvislosti s konečným vyřízením celního řízení (zaplacení cla a DPH) za dvě dovezená vozidla BMW 535i v roce 1992 po stanovení výše cla a DPH v měsíci květnu 1996, kdy byli oba v postavení celních deklarantů společnosti M. – s. a z. spol. s.r.o. Ú. n. L., po vzájemné dohodě dne 26. 9. 1996 na Celním úřadu v Ú. n. L. bez vědomí pracovnice J. K., kterou odlákal obžalovaný L. K. a obžalovaný M. Z. se zmocnil razítka této pracovnice celního úřadu a opatřil tiskopis díl 3/8 JCD otiskem tohoto razítka; následujícího dne 27. 9. 1996 v kanceláři společnosti M. po jeho vyplnění obžalovaným L. K. (obžalovaný M. Z. již nebyl zaměstnancem společnosti M.) předložili díl 3/8 JCD Ing. F. B. jednateli společnosti P. –C. spol. s.r.o. Ú. n. L., společně se zrušenými dovozními celními záznamy, to vše jako doklad o konečném vyřízení celní záležitosti dovozu uvedených vozidel BMW 535i, a takto jednali poté, co od Ing. F. B. převzali finanční hotovost ve výši 1 256 851,- Kč, kterou obžalovaný L. K. nezaúčtoval ani nesložil do pokladny Celního úřadu, a tuto částku použili pro svou potřebu.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že jako vadu „vytýká neúplné a tudíž nesprávné skutkové zjištění, tak odlišné hodnocení důkazů“. V souladu s takto koncipovanou základní námitkou je pak zbývající část odůvodnění dovolání, kde obviněný tvrdí, že v celém řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, v níž poukazoval na nevyhovující pracovní podmínky co do zajištění bezpečnosti finančních prostředků, zpochybňuje výpověď svědka P., namítá skutečnost, že jako nadbytečný odmítly oba soudy návrh na zajištění znaleckého posudku aj. Dovolatel má za to, že nebyly provedeny a zajištěny důkazy na jeho obhajobu, čímž došlo k porušení základní zásady materiální pravdy, resp. zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
V poněkud nepřesně formulovaném a přesný smysl nedávajícím petitu dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky jednak zrušil napadený rozsudek a „všechny rozsudky na něj navazující“ a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání, jednak aby byl zrušen výrok o trestu a o vazbě, aby bylo rozhodnuto tak, že se obžalovaný propouští na svobodu.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukazuje jednak na ne zcela přesné uvedení dovolacího důvodu /ustanovení §265 b) písm. g) tr. řád neobsahuje/, jednak na zmatečný petit dovolání, především však na skutečnost, že obsah dovolání není v souladu se žádným ze zákonných dovolacích důvodů; proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu /v textu dovolání uveden odkaz na neexistující §265 b) písm. g) tr. řádu/ je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, obviněný v něm sice formálně (byť s nepřesným odkazem) uplatňuje zmíněný dovolací důvod, ve zjevném rozporu s tím však vznáší námitky právě proti skutkovým zjištěním, napadá rozsah dokazování, prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Na jedné straně se tedy obviněný snaží charakterizovat své dovolání jako dovolání odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na druhé straně však tím, že se cestou dovolání ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění, usiluje o navození takové procesní situace, jako by dovolací soud byl soudem třetího stupně.
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud přitom musí vycházet ze skutečného obsahu dovolání, nikoli z jeho formálního označení včetně označení dovolacího důvodu.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání sice formálně odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě použité námitky dovolatele uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení §265b tr. řádu.
Skutečnost, že fundovaně není zpracován ani petit dovolání, je s ohledem na výše uvedenou skutečnost již irelevantní.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného M. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. června 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h