ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.696.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 696/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. června 2005 o dovolání obviněného J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 6 To 237/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 31/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu Bruntále ze dne 14. 2. 2003, sp. zn. 3 T 31/2002, v trestní věci obviněných J. V., J. M., G. P., J. J. a D. V., byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., který ad 1) výroku rozsudku spočíval v tom, že „dne 13. 12. 2000 v B. v prodejně elektroniky J. Ma. předložil J. V. fiktivní potvrzení o zaměstnání, které mu opatřili J. M. a G. P. a na základě žádosti uzavřel úvěrovou smlouvu na nákup lednice Ardo CO 33 DA-2 a radiomagnetofonu zn. Philips A 2 2000 v celkové ceně nejméně 19.480,- Kč, přičemž splátky neplatil, poškodil tak a.s. H. C. F. B. a zboží převezl společně s dalšími do provozovny A. P. v B. J. J., který předtím vydal obžalovanému V. nepravdivé potvrzení o zaměstnání, které sám orazítkoval, při zaplacení akontace 500,- Kč“, ad 2) výroku, že „dne 22. 11. 2000 v B. v prodejně Š. u V. B. předložil J. M. fiktivní potvrzení o zaměstnání, v němž mu J. J. potvrdil, že je u něj zaměstnán a na základě žádosti uzavřel úvěrovou smlouvu na nákup myčky nádobí zn. Zanussi a mini věže zn. Aiwa v celkové ceně nejméně 17.980,- Kč, namísto níž byl odebrán mobilní telefon Nokia 5110, neplatil splátky a věci předal další osobě, čímž poškodil a.s. H. C. F. B.,“ a dále ad 3) výroku, že „dne 23. 11. 2000 v B. na ulici R. v prodejně V. B. předložila D. V. fiktivní potvrzení o zaměstnání, v němž jí J. J. potvrdil, že je u něj zaměstnána a na základě žádosti uzavřela úvěrovou smlouvu na odběr videorekordéru zn. LG a barevného televizoru zn. Sanyo v celkové ceně 18.188,- Kč, po zaplacení akontace 500,- Kč a zaplatila splátky ve výši pouze 3.910,- Kč, čímž poškodila a.s. H. C. F. B.“, přičemž jednání ad 3) se měl obviněný J. J. dopustit ve formě pomoci k výše uvedenému trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle §250b odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 6 To 237/2003, kterým z podnětu odvolání obviněného J. J. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině v bodě 3) a ve výroku o trestu s tím, že podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc ohledně tohoto bodu vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod body 1) a 2) napadeného rozsudku odvolací soud sám rozhodl tak, že se obviněný podle §250b odst. 3 tr. zák. nově odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1, 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 8. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/,cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání, kterým napadl toto rozhodnutí v odsuzující části, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů jej shledaly vinným trestným činem úvěrového podvodu spočívajícím v jednání uvedeném pod body 1) a 2) obžaloby státního zástupce ze dne 27. 2. 2002, přičemž o dovolatelově vině rozhodly na nepodložených závěrech, pokud dovodily, že měl vystavit spoluobviněným J. V. a J. M. potvrzení o zaměstnání ve své firmě. V uvedené souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že ve skutku podle bodu 3) obžaloby, na rozdíl od soudu prvního stupně sice dospěl k závěru, že jeho účast na tomto dílčím útoku nebyla prokázána, avšak nevyvodil tytéž závěry ohledně skutků pod body 1) a 2), ačkoliv zde existovaly v podstatě stejné pochybnosti.
Dovolatel dále poukázal na to, že v rámci správného hmotně právního posouzení věci bylo nezbytné blíže se zabývat povahou potvrzení o zaměstnání a jak tuto listinu z právního hlediska hodnotit. Podle názoru dovolatele bylo nutno dané potvrzení hodnotit jako jednostranný právní úkon v písemné podobě. Podle obecných ustanovení občanského zákoníku je takový úkon platný, je-li podepsán jednající osobou. Přitom ani na jednom ze sporných potvrzení není dovolatelův podpis. Z toho podle dovolatele plyne, že se nemůže jednat o platný právní úkon, což dále znamená, že dovolatelova účast na podvodném jednání je vyloučena. Dovolatel zdůraznil, že otištění razítka na sporných potvrzeních popřel, takže zůstává otázkou, zda platnost potvrzení o zaměstnání potvrzuje jenom otisk razítka zaměstnavatele sám o sobě, nebo jen jeho podpis, či otisk razítka a podpis současně. Podle názoru dovolatele tudíž podstata uplatněného dovolacího důvodu spočívá v tom, zda tím, že někdo zneužije razítka zaměstnavatele, se takový zaměstnavatel již stává účastníkem na dokonaném trestném činu úvěrového podvodu. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení, že tímto nesprávným právním hodnocením byl poškozen.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále č.j. 3 T 31/2002 ze dne 14. 2. 2003 pod bodem 1., 2., jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 6 To 237/2003, ze dne 13. 8. 2003 v odstavci druhém a třetím a přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolání odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu pouze v té části, kdy obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jehož zákonné znaky neměly být naplněny vzhledem k námitce, že ve skutkové větě je popsán jednostranný právní úkon (potvrzení o zaměstnání), který neměl předepsané náležitosti. Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. se přitom dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí. Státní zástupkyně zdůraznila, že soud v posuzovaném případě dospěl ke zjištění, že obviněný (dovolatel) věděl, že spoluobvinění hodlali uzavřít úvěrové smlouvy, ačkoli nebyli v pracovním poměru, který by zaručoval splácení úvěru, sám si vybral zboží, které chtěl s nimi za půjčené finanční prostředky získat a dle dohody vydal pro jednotlivé akce tiskopis potvrzení o příjmech opatřený otiskem razítka, které při svém podnikání užíval. Podle státní zástupkyně bylo takové jednání soudem správně hodnoceno jako spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Protože obviněný (dovolatel) skutečnosti, které osvědčil v potvrzeních o zaměstnání, jen předstíral a vydaná potvrzení byla pouze prostředkem k získání úvěru na nákup zamýšleného zboží, je podle státní zástupkyně nevážnost tohoto úkonu zřejmá a jeho absolutní neplatnost působí ze zákona (§37 odst. 1 OZ). To znamená, že obviněný (dovolatel) přispěl k dokonání trestného činu právě úmyslným poskytnutím nepravdivých tvrzení a podle státní zástupkyně je proto vyloučeno posuzovat věc z hlediska nesplnění náležitostí právního úkonu. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnou jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), jemuž bylo dovolání obviněného předloženo soudem prvního stupně teprve dne 30. 5. 2005, především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě proto nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, jež odvolací soud shrnul především na str. 2, 3 napadeného rozhodnutí. Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v té části, v níž dovolatel namítl, že jeho trestní odpovědnost nebylo možno založit na neplatném právním úkonu, kterým podle dovolatele bylo písemné potvrzení o zaměstnání spoluobviněných.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba uvést, že u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. zákon k naplnění znaků tzv. objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje jednání pachatele spočívající v tom, že při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Za nepravdivé se přitom považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá stavu, o němž je podávána informace, přičemž musí jít o údaj významný alespoň pro některou důležitou skutečnost pro uzavření úvěrové smlouvy (poskytnutí dotace či subvence). V posuzované věci bylo soudy obou stupňů zjištěno, že v případě skutků uvedených pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně vystavil dovolatel nepravdivé potvrzení, jež osvědčovalo, že jsou u něj zaměstnáni spoluobvinění J. V. a J. M, ačkoliv věděl, že tomu tak ve skutečnosti není. Podle zjištění soudů věděl rovněž to, k jakému účelu bude inkriminované potvrzení o zaměstnání a výši příjmů použito, a že se tak stane i k jeho vlastnímu prospěchu. Předmětný dokument měl formu čestného prohlášení (č. l. 57) a údaje v něm obsažené byly důležitou skutečností podmiňující uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru se společností H. C. F. a. s., kdy poskytnuté peněžní prostředky byly určeny ke sjednanému účelu (tzv. účelové určení úvěru, srov. §497, §501 odst. 2 ObchZ) tj. k nákupu určitého zboží. Jestliže všechny rozhodné skutečnosti dovolatel podle soudů znal, pak jeho námitku, že sporné potvrzení nemohlo mít povahu platného právního úkonu, nelze (z hlediska jím namítaného nesprávného hmotě právního posouzení) považovat v rovině trestní za jakkoliv významnou. To konečně ve svém písemném vyjádření výstižně vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, když poukázala na to, že nevážnost předmětného úkonu je vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním zřejmá a jeho absolutní neplatnost vyplývá přímo ze zákona (§37 odst. 1 OZ).
Za konstatovaného stavu věci neshledal proto Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. J. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler