ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.775.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 775/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 dovolání obviněného T. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 61 To 1/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 27/2001, a rozhodl takto:
Dovolání T. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 10 T 27/2001, byl obviněný T. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byl podle §250 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona, věta za středníkem, mu byla dále uložena přiměřená povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §53 odst. 1 tr. zákona a §54 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 564.000,- Kč Pojišťovny K.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný poté, kdy se dne 21. 10. 1996 stal majitelem vozidla tov. zn. Peugeot 406, rok výroby 1996, dne 24. 10. 1996 uzavřel u pojišťovny Č. k. a.s. pojistnou smlouvu pro havarijní pojištění motorového vozidla tov. zn. Peugeot 406, kde v rozporu se skutečností uvedl, že vozidlo nebylo v minulosti poškozeno, ač dle celních dokladů bylo vozidlo do ČR přivezeno dne 31. 8. 1996 jako vozidlo silně havarované na vleku tažným osobním vozidlem v celní hodnotě 19.697,- Kč, dne 27. 11. 1996 oznámil na PČR MO B., P., že s uvedeným vozidlem ve 21.45 hod. havaroval v P. tak, že v důsledku oslnění protijedoucím vozidlem a ve snaze zamezit střetu ve smyku sjel do příkopu, kde se obrátil na bok a střechou do svahu, a to bez jakéhokoliv zranění řidiče, dne 16. 12. 1996 ohlásil pojišťovně výše uvedenou dopravní nehodu jako pojistnou událost, uvedl rozsah poškození vozidla a uplatnil tak nárok na plnění ze smlouvy, a vylákal na pojišťovně Č. K. uvedením nepravdivých a zkreslených skutečností a údajů pojistné plnění v celkové výši 564.000,- Kč, když následným šetřením bylo zjištěno, že deklarované poškození osobního automobilu Peugeot 406, jednoznačně neodpovídá poškození, ke kterému mělo dojít při dopravní nehodě dne 27. 11. 1996, která je popsaná v „záznamu o malé dopravní nehodě“, k uvedenému poškození v daném místě dojít nemohlo, vozidlo bylo nepojízdné a do místa nehody muselo být dovezeno, neboť pokud by tam havarovalo, muselo by narazit do stromu či sloupu, zjištěné poškození osobního automobilu Peugeot 406 odpovídá poškození popsanému v celní deklaraci ze dne 31. 8. 1996, přičemž poškození vozidla je takového rozsahu, že oprava by přesáhla cenu vozidla nového, oprava je pak neekonomická a tudíž nebyla provedena a pojistná smlouva byla uzavřena na vozidlo jiné, a obviněný tak uvedeným jednáním způsobil pojišťovně Č. K. a.s. škodu ve výši 564.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2005 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 61 To 1/2005 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o uloženém peněžitém trestu a ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že napadá jak výrok o vině, tak i výrok o uloženém trestu a o povinnosti nahradit škodu. Dovolatel se odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), k), l) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání vznáší tyto námitky:
1) promlčení trestního stíhání dle §67 odst. 1 písm. d) tr. řádu. V rámci této námitky poukazuje na to, že původně byl obviněn pro trestný čin pojistného podvodu, kdy skutek se měl stát už dne 27. 11. 1996, přičemž byl obžalován dne 25. 6. 2001 pro trestný čin podvodu, přičemž byl pravomocně odsouzen dne 26. 1. 2005 a dále poukazuje na „speciální rozpor v právní kvalifikaci skutku“, za který byl odsouzen a za který byl obviněn;
2) poukazuje na to, že soudem prvního stupně byl třikrát zproštěn obžaloby v plném rozsahu vzhledem k celkové důkazní nouzi;
3) vyslovuje názor, že nynější odsuzující rozsudek (přijatý soudem prvního stupně v jiném složení senátu, než u předchozích rozhodnutí) spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení ve spojení s již výše namítaným promlčením, kdy „je promlčení na samotné hranici určeného času“, s tím, že v daném případě měla být použita pro něj příznivější právní kvalifikace dle §250a tr. zákona. V tom současně spatřuje i naplnění důvodů dovolání dle §265b odst. 1 písm. e), h) tr. řádu, tj, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné s tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest na výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným;
4) upozorňuje i na délku trestního řízení, která je dle jeho názoru v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod;
5) namítá jednak nesprávné stanovení výše způsobené škody, která je dle jeho názoru nadhodnocena a neodpovídá výši dle platných likvidačních tabulek tehdy platných v K., a.s., jednak vytýká soudu nesprávné označení škody 564.000,- Kč jako škody značné.
6) požaduje zásah Nejvyššího soudu i do skutkových zjištění („i z toho důvodu, že připravovaná novelizace tr. řádu to předpokládá“), neboť se domnívá, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a právním posouzením skutku.
7) znovu odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že mu byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, přičemž poukazuje na rozdílnou právní kvalifikaci §250 odst. 1, 3 tr. zákona, v rozporu se speciální skutkovou podstatou dle §250a tr. zákona, která je pro něj příznivější.
8) soudu prvního stupně vytýká, že mu zřejmě uniklo, že z důvodů svých výdělkových možností nemůže zaplatit do dvou let způsobenou škodu ve výši 564.000,- Kč a že na tom nic nemění ani rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení peněžitého trestu.
9) odvolacímu soudu vytýká, že se pro skutkové i právní stránce nezabýval dostatečně jeho odvolacími důvody, nepřihlédl ke všem jeho tvrzením a aniž by k tomu měl dostatečné důkazy, dospěl k názoru, že vina byla „spolehlivě“ prokázána, přičemž aniž by se zabýval důvody předchozích zprošťujících rozsudků zamítl odvolání obviněného
10) v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu tvrdí, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a to konkrétně výrok o povinnosti o vydání a odnětí věci dle §78, §79 tr. řádu.
V petitu svého dovolání žádá, aby Nejvyšší soud České republiky „zrušil napadené rozhodnutí“ přičemž nespecifikuje, zda pouze rozhodnutí odvolacího soudu, nebo rozhodnutí soudů obou stupňů a dále neuvádí žádný návrh dalšího postupu.
K podanému dovolání podala písemné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
K uplatněné námitce promlčení uvádí, že i za teoretického předpokladu správnosti názoru obviněného o právním posouzení jeho jednání jako trestného činu pojistného podvodu v jím uvedené kvalifikované skutkové podstatě, kdy by byl ohrožen trestní sazbou od 6 měsíců do 3 let nebo peněžitým trestem (viz §250a odst. 3 tr. zákona nyní účinného), by tomu odpovídající pětiletá promlčecí doba jeho trestního stíhání uplynula až dne 27. 11. 2001. V daném případě se tomu tak ani za tohoto předpokladu nestalo, neboť jeho trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 12. 12. 2000, které mu bylo doručeno 14. 12. 2000. Proto by nebyl splněn ani tento důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Námitku dovolatele ohledně délky trestního stíhání nepovažuje státní zástupkyně za námitku uplatnitelnou v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť taková skutečnost není důvodem zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.
Pokud jde o opakované odkazy obviněného na předchozí zprošťující rozsudky, upozorňuje státní zástupkyně na skutečnost, že jde o námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním soudu, které neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. S odkazy na tyto předchozí rozsudky se nelze domáhat ani přezkumu skutkových zjištění z důvodu „extrémního nesouladu“ mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací.
K námitce nesprávnosti právní kvalifikace pak státní zástupkyně upozorňuje, že s ohledem na přisouzenou výši škodlivého následku by v dovolatelově případě přicházela do úvahy právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu §250a odst. 2, 4 tr. zákona účinného v době vydání napadeného rozhodnutí, opatřená zcela totožnou trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody a tedy nikoli pro dovolatele příznivější.
V otázce zákonného označení značné škody ve smyslu §89 odst. 14 tr. zákona, pak dle názoru státní zástupkyně nejde o pochybení soudů, ale o aplikaci trestního zákona v jeho znění do 31. 12. 1997 ( tr. zákona ve znění zák. č. 253/1997 Sb.), lišícího se v náplni čísel jednotlivých odstavců ve srovnání s úpravou nyní platnou. Dovolatel zřejmě přehlédl, že byl uznán vinným v souladu s časovou působností trestního zákona ve smyslu jeho §16 odst. 1 věty před středníkem a že v té době stanovenou hranici značné škody více než dvojnásobně překročil a tak se dopustil trestného činu podvodu v posledně uvedené přísnější právní kvalifikaci i po stránce materiální.
Námitky obviněného týkající se jednak způsobu stanovení výše škody, jednak námitka platební insolvence, nepovažuje státní zástupkyně za kvalifikované zpochybnění správnosti uvedeného výroku po stránce hmotně právní.
Státní zástupkyně dále konstatuje, že jestliže dovolatel v souvislosti s již výše uvedenou námitkou nesprávnosti právního posouzení svého skutku uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a opatřil jej pouze citací právní věty k němu se vztahující, pak nejde o kvalifikovaný způsob zpochybnění výroku o trestu cestou tohoto dovolacího důvodu.
Pokud jde o výtku obviněného, že v rozhodnutí chybí výrok o vrácení věci ve smyslu §80 tr. řádu, státní zástupkyně konstatuje, že nebyla splněna žádná z podmínek tohoto postupu ve smyslu §78 či §79 tr. řádu a dovolatel se tedy nedomáhá doplnění chybějícího výroku takové povahy, který by ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu činil dovoláním napadené rozhodnutí jako celek nepřezkoumatelným za stavu, že nebyl do jeho výrokové části zahrnut. Nelze proto hovořit o naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
S ohledem na to, že státní zástupkyně považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podané dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem. Podle §265f odst. 1 tr. řádu musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. Jedním z důvodů, proč obviněný dle §265d odst. 2 tr. řádu může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, je zájem na tom, aby dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo podáno kvalifikovaně a s náležitostmi, které pro takové podání zákon stanoví.
V daném případě je evidentní, že v podaném dovolání není zcela jasně uvedeno, který výrok (resp. které výroky) dovolatel napadá a jen z obsahu odůvodnění lze usoudit, že je dovoláním napaden výrok o vině, o trestu a o povinnosti k náhradě škody. Především však není dostatečně formulován petit dovolání, kdy dovolatel s odkazem na §265k odst. 1, 2 tr. řádu pouze navrhuje, „aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí“, přičemž není zřejmé, zda se má jednat pouze o rozhodnutí soudu druhého stupně nebo o rozhodnutí soudů obou stupňů a v jakém rozsahu, dále chybí jakýkoli návrh v tom směru, zda dovolatel očekává, že dovolací soud sám rozhodne ve věci např. tím, že obviněného zprostí obžaloby, nebo že věc podle §265l) tr. řádu přikáže některému ze soudů (a kterému z nich) k novému projednání a rozhodnutí.
Pokud by tedy nebylo skutečností uvedených níže a pokud by již neuplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání, během které lze podle §265f odst. 2 tr. řádu rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit, musel by Nejvyšší soud podané dovolání prostřednictvím soudu prvního stupně vrátit k náležitému doplnění. S ohledem na ekonomiku a efektivitu řízení však takový postup dovolacího soudu nebyl shledán nezbytným.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo tedy dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
V této otázce dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z hlediska zákonných dovolacích důvodů je část námitek dovolatele zcela irelevantní. Jde o všechny ty námitky, kde obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudu (dovolací soud není soudem „třetí instance“ či soudem „druhého odvolání“ a učiněnými skutkovými zjištěními je vázán), kde se obviněný odkazuje na předchozí rozsudky, kterými byl zproštěn obžaloby (tyto rozsudky nejsou a nemohou být vůbec předmětem řízení o tomto dovolání). Za zcela irelevantní Nejvyšší soud považuje názor dovolatele, že je na místě zásah do skutkových zjištění „ i z toho důvodu, že připravovaná novelizace tr. řádu to předpokládá“, neboť nelze míti za to, že takový návrh na postup Nejvyššího soudu z hlediska platného práva by mohl být míněn vážně. Pokud jde o návrh dovolatele, aby dovolací soud zasáhl do skutkových zjištění z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku, je stanovisko Nejvyššího soudu k této věci uvedeno níže.
Z hlediska posouzení souladu mezi dovolacími důvody, na které se obviněný odkazuje, a jejich zákonným obsahem, je zjevné, že dovolatel zmatečně uvádí odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v souvislosti s tvrzením, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Takové tvrzení by ve skutečnosti odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Tuto otázku však Nejvyšší soud nepovažuje za podstatnou, neboť dovolatel patrně přehlédl platné znění tr. řádu.
Na základě věcného přezkoumání těch námitek, které odpovídají zákonným dovolacím důvodům – byť v samotném dovolání poněkud svérázně formulovaným – dospěl Nejvyšší soud k těmto závěrům:
Ke vznesené námitce promlčení je nutno uvést, že v projednávaném případě (i za předpokladu posouzení jednání obviněného jako pojišťovacího podvodu podle §250a odst. 4 tr. zákona nyní účinného) by se jednalo o pětiletou promlčecí lhůtu, která ke dni sdělení obvinění (dne 12. 12. 2000) nebyla dle zjištění Nejvyššího soudu překročena, neboť tato by uplynula až 27. 11. 2001. Lze tedy uzavřít, že nebyl naplněn důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, uvedený v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud jde o odkazy obviněného na předchozí rozsudky, dle kterých byl zproštěn obžaloby, tyto nejsou z hlediska řízení o dovolání relevantní. Skutková zjištění vyplývající z těchto rozsudků nelze totiž zohlednit ani ve srovnání s pozdějšími skutkovými zjištěními, které vedly k pravomocnému odsouzení obviněného.
Rovněž nelze přisvědčit názoru obviněného, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, které by podle něj mělo spočívat v tom, že byla použita nesprávná právní kvalifikace dle §250 tr. zákona a nikoli podle §250a tr. zákona. V této souvislosti nutno uvést, že trestného jednání se obviněný dopustil v roce 1996, tedy před účinností zákona č. 253/1997 Sb., kterým bylo do platného trestního zákona včleněno ustanovení §250a o pojistném podvodu, které je ve vztahu k obecnému podvodu podle §250 tr. zákona ustanovením speciálním. Trestnost činu ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona je nutno posuzovat podle zákona účinného v době kdy byl trestný čin spáchán, podle pozdějšího zákona pouze tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu by totiž v takovém případě přicházela do úvahy právní kvalifikace jednání dovolatele podle §250a odst. 4 tr. zákona, pro které zákon stanoví (obdobně jako v §250 odst. 3 tr. zákona) trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Soudy obou stupňů proto neměly důvod k případné aplikaci §16 odst. 1 tr. zákona, věty za středníkem a to s ohledem na výši škodlivého následku. Obvodní soud pro Prahu 1 tedy nepochybil, pokud kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jehož skutková podstata ve všech zákonných znacích byla jednáním dovolatele naplněna. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dovolatel prokazatelně uvedl pojistný ústav v omyl jak při uzavírání pojistné smlouvy, tak při uplatnění pojistného plnění a zcela bezdůvodně vylákal částku 564.000,- Kč, která spadá do kategorie škody značné ve smyslu §89 odst. 11 tr. zákona. Ve skutečnosti, že byl výrok o vině jako správný a zákonný odvolacím soudem potvrzen, neshledává Nejvyšší soud pochybení.
V případě, že by se dovolání obviněného omezilo jen na tuto výtku a i pokud by Nejvyšší soud přisvědčil názoru dovolatele, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §250a tr. zákona, muselo by být s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k výši trestní sazby takové dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť by i tak bylo zcela zřejmé, že projednání takového dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jako neopodstatněný tedy lze označit i názor dovolatele, že případné právní posouzení jeho jednání jako pojistného podvodu podle §250a tr. zákona by pro něj bylo příznivější.
Pokud jde o námitku obviněného vztahující se k délce trestního řízení, Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit, že s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a na obsah Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, na kterou se odkazuje sám dovolatel, není tato skutečnost důvodem pro zastavení trestního stíhání a tedy nelze hovořit o naplnění dovolacího důvodu dle §265e tr. řádu. Kromě toho je z trestního spisu zřejmé, že v posuzovaném případě ani nedocházelo k nějakým bezdůvodným průtahům v řízení u orgánů činných v trestním řízení.
Nejvyšší soud se nemohl ani přiklonit k názoru dovolatele, že mezi skutkovými zjištěními soudu a právní kvalifikací skutku existuje nějaký extrémní nesoulad, který by výjimečně opravňoval zásah dovolacího soudu do samotných skutkových zjištění. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal použitou právní kvalifikaci za odpovídající učiněným skutkovým zjištěním, i když samozřejmě nemůže obviněnému upřít jeho právo na předkládání vlastní verze popisu skutku. Z té ovšem vycházet nemůže, relevantní pro řízení o dovolání jsou skutková zjištění soudu. Pokud měl obviněný svou námitkou na mysli nesoulad právní kvalifikace uvedené v odsuzujícím pravomocném rozsudku s předchozími rozsudky soudu prvního stupně, které jej zprostily obžaloby, pak – jak rovněž bylo výše uvedeno – toto srovnání nemohl Nejvyšší soud považovat za relevantní.
Pokud jde o námitku obviněného proti uložení povinnosti nahradit škodu ve výši 564.000,- Kč, pak Nejvyšší soud i tuto námitku musí označit za zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že na základě svého podvodného jednání obviněný uvedenou částku získal (bez ohledu na své výdělkové možnosti) a tedy je logické a spravedlivé, aby ji také (bez ohledu na své výdělkové možnosti) vrátil. Soud pochopitelně ve prospěch obviněného nemůže v takové věci zohledňovat, zda a za co takto podvodně získanou částku obviněný utratil. Rozhodnutí soudu o povinnosti k náhradě škody jednak nevykazuje v této věci žádné právní vady, jednak je Nejvyšší soud považuje za jediné správné. Samotné výdělkové možnosti a celkové hmotné zajištění obviněného ostatně náležitě zhodnotil odvolací soud, když svým rozhodnutím zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení peněžitého trestu, a to právě z uvedených důvodů a z důvodu povinnosti obviněného nahradit škodu jako trestu nepřiměřeně přísného.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se uloženého trestu jako – dle jeho názoru – trestu mimo zákonnou trestní sazbu či trestu, který zákon nepřipouští, pak Nejvyšší soud jednak souhlasí s názorem státní zástupkyně, že samotná citace zákonného znění tohoto dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu bez patřičného odůvodnění není pro posouzení oprávněnosti takto vznesené námitky dostačující, jednak – a to zejména – musí Nejvyšší soud i tuto námitku označit za zjevně neopodstatněnou, neboť uložený trest je se skutkovými zjištěními soudu a na základě nich přijaté právní kvalifikace zcela v souladu, přičemž je zachována i trestní sazba, kterou zákon pro takový trestný čin stanoví.
Námitky dovolatele vůči postupu odvolacího soudu ve věci nedostatečného dokazování či hodnocení důkazů, jsou – jak výše uvedeno – mimo rámec kteréhokoli zákonného dovolacího důvodu a proto se jimi Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání nezabýval.
K námitce dovolatele omylem uplatněné v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu /dle platného znění tr. řádu se má správně jednat o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu/ dospěl Nejvyšší soud k závěru shodnému s názorem státní zástupkyně uvedeném v jejím vyjádření, že nebyla splněna žádná z podmínek takového postupu ve smyslu §78 nebo §79 tr. řádu a že obviněný se touto svou námitkou nedomáhá doplnění chybějícího výroku takové povahy, který by ve smyslu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu činil dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným za stavu, že nebyl do jeho výrokové části zahrnut.
Podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož v posuzovaném případě Nejvyšší soud shledal, že v té části, kde je dovolání přezkoumatelné a odpovídá použitým dovolacím důvodům, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného T. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. září 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h