ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.835.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 835/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 dovolání obviněného R. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 5 To 41/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 80/2004, a rozhodl takto:
Dovolání R. B. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 T 80/2004, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, a byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zákona za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 80.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. Ch. částku 100.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2005 Krajský soud v Brně. Ten svým rozsudkem sp. zn. 5 To 41/2005 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, za který jej podle §248 odst. 2 tr. zákona za použití §53 odst. 1 tr. zákona odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 60.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená J. Ch. odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu druhého stupně, že obviněný poté, co dne 4. 9. 2002 v P. jako realitní makléř R. R. s.r.o., se sídlem P., která zprostředkovala uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2002, mezi prodávající J. Ch. a kupujícími manželi L. a V. K., jejímž předmětem byl prodej rodinného domu, v k. ú. S. u K., obec S., okr. P., převzal od kupujících pro prodávající dohodnutou kupní cenu ve výši 350.000,- Kč, z této částky předal prodávající ve dvou splátkách ve dnech 4. 9. 2002 a 7. 11. 2003 pouze celkem 250.000,- Kč a v rozporu s původním ujednáním si zbývající částku ponechal jako provizi společnosti R. R., s.r.o., tím způsobil poškozené J. Ch. škodu nejméně ve výši 82.500,- Kč.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že své dovolání opírá o porušení ustanovení §2 odst. 2, 6 tr. řádu. Pochybení soudu spočívající v porušení zásady in dubio pro reo spatřuje v tom, že soud mimo svědeckých výpovědí si neopatřil žádné jiné důkazy prokazující minimálně velmi vysokou míru pravděpodobnosti spočívající v jednání odsouzeného tak, že měl odsouzený odebrat nějaké původní smlouvy a tyto nahradit smlouvami novými. Dále soudu vytýká nedostatečné odůvodnění, proč některé skutečnosti soud vzal za prokázané, proč některé důkazy použil pro svá skutková zjištění a proč právě jen některými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Dle tvrzení dovolatele bylo sice nepochybně prokázáno, že přijatá finanční hotovost se dostala do dispoziční sféry obchodní společnosti, za niž dovolatel na základě smluvního vztahu jednal, avšak nikde nebylo prokázáno, že si tyto finanční prostředky ponechal pro sebe či je užil pro svoji potřebu. S ohledem na svoji argumentaci odkazuje i na nález IV. ÚS 469/02, kde je vyjádřena zásada nepřípustnosti řešení civilních vztahů prostředky trestního práva a v této souvislosti tedy vyslovuje názor, že v jeho případě měla být věc řešena příslušnou civilní žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Konečně vyslovuje tedy názor, že soud učinil rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku a proto v petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a aby svým rozsudkem dovolatele zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve svém stanovisku upozorňuje na to, že obsahem podaného dovolání je zpochybnění výsledků provedeného dokazování a teprve na zpochybnění skutkového podkladu je uplatněna formální námitka o absentující subjektivní stránce přisouzeného trestného činu. Státní zástupkyně dále konstatuje, že v této návaznosti pak ani nemůže jít o kvalifikovaný způsob odmítnutí právního názoru soudu o povaze dovolatelova vztahu k realitní kanceláři, pro kterou měl jako realitní makléř nasmlouvat a inkasovat provizi od 3 do 7% z hodnoty zprostředkovaného obchodu. Státní zástupkyně rovněž konstatuje, že ani dovolatelem namítaná okolnost, že peníze svěřené pro prodávající předal realitní kanceláři, nezpochybňuje žádnou odpovídající hmotně právní námitku, když opět jde jen o kritiku rozsahu a kvality provedeného dokazování.
Protože uvedený obsah dovolání neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, včetně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. státní zástupkyně navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, obviněný v něm sice formálně uplatňuje zmíněný dovolací důvod, ve zjevném rozporu s tím však vznáší námitky proti skutkovým zjištěním, napadá způsob a rozsah dokazování, prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Na jedné straně se tedy obviněný snaží charakterizovat své dovolání jako dovolání odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na druhé straně však tím, že se cestou dovolání ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění, usiluje o navození takové procesní situace, jako by dovolací soud byl soudem třetího stupně.
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení, nikoli revidovat postup soudu v rámci zjišťování skutkových okolností a tyto okolnosti přezkoumávat. Nejvyšší soud přitom musí vycházet ze skutečného obsahu dovolání, nikoli z jeho formálního označení včetně označení dovolacího důvodu.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání sice formálně odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě použité námitky obou dovolatelů uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení §265b tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného R. B. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. srpna 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h