ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.848.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 848/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2005 o dovolání obviněného Ing. J. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 387/2004 ze dne 21. 10. 2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 477/2002, ze dne 16. 12. 2003, takto:
1.Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 387/2004 ze dne 21. 10. 2004 a rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 477/2002 ze dne 16. 12. 2003, se podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušují.
1.Současně se podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2.Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně uznal obviněného (dále i „dovolatel“) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále „tr. zák.“) na tom skutkovém základu, že (citováno podle rozsudku nalézacího soudu):
dne 3. 7. 2001 ve večerních hodinách v B. na ulici Š. vnikl do rozestavěného rodinného domu č. odkud odcizil kotel značky Buderus Logamax plus GB 112-34, čtyři čerpadla značky Willo a dvě žebříková koupelnová tělesa, čímž způsobil majitelům Ing. K. O. a Mgr. D. O. škodu ve výši 73. 014,- Kč.
Za uvedený trestný čin mu byl podle §247 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 40. 000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále „tr. ř.“) byl zavázán povinností k náhradě škody poškozeným Ing. K. O. a Mgr. D. O. ve výši 73. 014,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí se odvolali obviněný J. Z. a oba jmenovaní poškození.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 pod sp. zn. 7 To 387/2004 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl o povinnosti dovolatele k náhradě škody poškozeným Ing. K. O. a Mgr. D. O. ve výši 73. 014,- Kč. V ostatním odvolání dovolatele podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího, podal dovolání v celém rozsahu pouze obviněný, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Za dovolací důvod označil ten, který uvádí ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve vztahu k tomuto důvodu dovolatel uvádí, že skutek, jehož průběh nikdy nepopíral a k němuž došlo, tj. odvoz materiálu dovolatele (v jeho vlastnictví) ze stavby třetích osob, byl nesprávně posouzen jako trestný čin krádeže, když šlo o záležitost majetkoprávní. Dovolatel svůj čin oznámil následujícího dne Policii ČR, nemohlo tedy jít ani objektivně ani subjektivně o krádež. Soud neporozuměl pro věc podstatným aspektům práva majetkového a smluvního a v důsledku toho pak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku z hlediska trestního práva. Též nesprávně zhodnotil právní režim vyplývající z uzavřené smlouvy o dílo, zejména pokud jde o právní důsledky nikdy nepředaných prací. Podle názoru soudu, pokud není sjednána výhrada vlastnictví, je vše, co se nachází na stavbě, zcela automaticky ve vlastnictví objednatele, ač obchodně právní judikatura k ust. §542 obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“) takto zjednodušující náhled rozhodně nemá. Zmíněný majetkoprávní aspekt celé věci je podstatný nejen pro posouzení materiální stránky trestného činu, tj. čí majetek dovolatel skutečně odvezl, nýbrž i pro posouzení subjektivní stránky tohoto činu, tedy jaké bylo jeho vědomí o vlastnických aspektech odvážených věcí. Dovolatel rovněž krajskému soudu vytýká, že nevzal v úvahu včas mu zaslaný tzv. úkon zápočtu, podle něhož přešlo-li na poškozené vlastnictví předmětného materiálu, který posléze obviněný odvezl, bylo jejich povinností mu tento materiál zaplatit. Uvedeným zápočtem by tak každopádně právo na náhradu škody zaniklo, protože by tím byla škoda zcela kompenzována dříve, než ve věci krajský soud rozhodoval.
S přihlédnutím k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil ve všech výrocích a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám rozhodl o jeho zproštění.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání kromě jiného uvedl, že soud nalézací učinil zcela správná a vnitřně logická skutková zjištění. Pokud jde o dovolatelem vytýkanou nesprávnou aplikaci ust. §542 obch. zák., nelze s ním v tomto ohledu souhlasit. Je-li předmětem uzavřené smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák. zhotovení věci, např. celé stavby, obsahuje citovaný právní předpis zvláštní úpravu vlastnického práva, odlišnou od obecné úpravy v občanském zákoníku. Jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele (v jeho sídle) včetně případů, kdy zhotovovaná věc vzniká na pozemku objednavatele nebo na pozemku jím opatřeném, stává se vlastníkem zhotovované věci objednavatel (§542 odst. 1 obch. zák.). Pokud materiál nebo zařízení opatřil zhotovitel, zůstává vlastníkem tohoto materiálu až do okamžiku, kdy se tento materiál stane věcně součástí budované stavby. V posuzované věci jde právě o tento případ, konstatuje státní zástupce a uzavírá, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněným dne 3. 7. 2001 odvezený materiál z rozestavěného domu poškozených považovaly za jejich majetek.
Dovolání proto hodnotí jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Také souhlasí, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud považuje podané dovolání za důvodné.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je klíčovou otázkou otázka výkladu a aplikace ustanovení §542 odst. 1 zák. 513/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 30. 6. 2000, ve vztahu ke smlouvě o dílo ze dne 11. 5. 2000, uzavřené mezi poškozenými jako objednateli a dovolatelem jako zhotovitelem stavby, jejímž předmětem bylo plnění uvedené v jejím bodu 2 (č.l. 56 a n. přílohového trestního spisu).
Citované ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. zní:
Jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného.
Podle komentáře k obchodnímu zákoníku ustanovení jeho čtvrtého oddílu nejsou aplikovatelná na všechny smlouvy o dílo. Týkají se jenom těch, jejichž předmětem je zhotovení věci. Zhotovením věci bude také provedení stavby, což je i případ dovolatelův. Prvý odstavec §542 obch. zák. nespojuje vlastnictví a vznik popsaného nebezpečí s objednatelem jenom v případě, že je dílo prováděno na pozemku objednatele, jako v této trestní věci, ale také ve všech případech, kdy jde o pozemek opatřený objednatelem. Ustanovení §542 odst. 1 obch. zák. je dispozitivní, což znamená, že je možno dohodnout jiný režim. Je to možné zejména s ohledem na současný stav právní úpravy, kdy vlastník stavby může být odlišný od vlastníka pozemku.
Tzv. „výhrada vlastnického práva“ (přesněji „jiné ustanovení ve smlouvě o dílo“ ve smyslu §542 odst. 1 obch. zák.) k věcem popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, a to výhrada ve prospěch dovolatele (zhotovitele), v předmětné smlouvě o dílo obsažena není, což ani on sám ve svém dovolání nepopírá; viz též obsah čl. 11 této smlouvy. Naopak z jejího čl. 16 plyne, že se práva a povinnosti smluvních stran touto smlouvou neupravené jinak řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, zejména ustanovením §536 a násl., tedy i ustanovením jeho §542 odst. 1.
Pouhá specifikace věcí odvezených dovolatelem dne 3. 7. 2001 ze stavby (viz popis skutku v rozsudku prvostupňového soudu) jako věcí určených jen k přechodnému použití na stavbě objednatelů, nikoliv k trvalé jejich instalaci do stavby poškozených, nemá z hlediska ust. §542 odst. 1 obch. zák. význam, nebylo-li kromě ní stran režimu vlastnictví k těmto věcem ve smlouvě dohodnuto něco jiného. Jak již uvedeno, k takovéto dohodě mezi smluvními stranami nedošlo. Jednostranné prohlášení či tvrzení dovolatele v tomto směru není právně relevantní. To na druhé straně nezbavuje nalézací soud povinnosti v potřebném rozsahu uvedenou skutečnost dokazovat, tedy zda objektivně šlo či nešlo o věci skutečně jen provizorní, anebo naopak do stavby rodinného domu poškozených definitivně instalované.
Odůvodnění:jeho rozsudku, vycházejíc z výpovědí obviněného, nejprve popisuje na str. 5, 6 věci ze skutku tohoto rozsudku jako věci provizorní povahy, tedy jen zapůjčené dovolatelem poškozeným, nikoliv jako věci definitivně nainstalované do stavby samotné. Ve spojení s ostatními, v odůvodnění zmíněnými důkazy, pak nalézací soud dospívá k závěru o účelové konstrukci obhajoby obviněného, kterou proto odmítl.
Ve smyslu čl. 15. 1. citované smlouvy o dílo je její přílohou projektová dokumentace. Tato dokumentace však součástí trestního spisu, jak jej měl dovolací soud k dispozici, nebyla. Podle jeho názoru však bude potřeba na základě též jejího obsahu důkazně zdokumentovat nejen povahu systému topení spuštěného pouze provizorně (str. 7 rozsudku prvostupňového soudu), nýbrž i provizorní, či nikoliv provizorní charakter věcí uvedených v popisu skutku tohoto rozsudku a představujících součásti tohoto systému. Teprve poté lze činit odpovídající právně kvalifikační závěry ve vztahu k §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolatelovu účelovou obhajobu, kterou jako takovou vidí nalézací soud, by totiž bylo namístě posuzovat správně jako omyl o normativním znaku skutkové podstaty krádeže. Zmíněný omyl o normativním znaku jmenovaný soud ve svém rozhodnutí zaměnil s právním omylem o mimotrestních právních normách obecně, který však u dovolatele zároveň vyloučil, neboť příslušná obchodně právní úprava mu musela být známa. Avšak právě proto, že tuto úpravu dovolatel zřejmě znal, mohl považovat, vzhledem k okolnostem instalace předmětných věcí na stavbě poškozených, tyto za instalované jen provizorně, tedy za věci nikoliv cizí, nýbrž svoje. Proto nepovažoval ani za potřebné dát do smlouvy o dílo „výhradu vlastnictví“ k nim, ve svůj prospěch.
Mohl proto být přinejmenším subjektivně přesvědčen, že kritického dne odváží ze stavby rodinného domu poškozených své vlastní věci. Objektivně však – ve smyslu obchodního práva - se jednalo o věci (vůči němu) cizí, kdy v době činu o této skutečnosti nevěděl. Mohl proto jednat v trestněprávně relevantním omylu negativním, a sice skutkovém, neboť jeho omyl se týkal zmíněného normativního znaku skutkové podstaty, jímž pojem „cizí věc“ v ust. §247 tr. zák. typicky je. Omyl o normativních znacích skutkových podstat trestných činů teorie standardně posuzuje právě podle zásad posuzování omylu skutkového.
Zjištěný negativní skutkový omyl o podmínkách trestní odpovědnosti dovolatele za krádež vylučuje úmysl a vědomou nedbalost; nemusí se dotýkat nedbalosti nevědomé. Jelikož však trestný čin krádeže je deliktem výlučně úmyslným, potom i případně zjištěná nevědomá nedbalost dovolatelova by byla právně irelevantní. Za trestný čin krádeže proto z důvodu nedostatku subjektivní jeho stránky neměl být uznán trestně odpovědný. Nicméně, pokud se tak stalo, potom popis skutku v rozsudku nalézacího soudu měl obsahovat i údaje dokládající naopak existenci subjektivní stránky trestného činu krádeže, tedy jeho úmysl, alespoň eventuální. V té souvislosti nebude bez významu ani zjištění a posouzení stavu vzájemných pohledávek objednatelů (poškozených) a zhotovitele (dovolatele).
Dovolacím soudem požadované odstranění vad v rozsahu dokazování skutku, nalézacím soudem kvalifikovaného jako trestný čin krádeže, směřuje právě tímto směrem.
Z doplněného dokazování může vyplynout, buď že se provizorní povaha předmětného zařízení jako taková potvrdí, čímž se představy dovolatele o povaze těchto věcí objektivizují, anebo se naopak nepotvrdí, v kterémžto případě se ale mohl uplatnit výše zmíněný jeho omyl o normativním znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže.
Byl-li dovolatel přesto uznán vinným uvedeným trestným činem, a to na základě skutkového stavu věci popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, je oprávněně namítán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vycházeje z těchto zjištění a z nich plynoucích právních závěrů, musel Nejvyšší soud konstatovat, že podané dovolání je odůvodněné. Proto mu nezbylo než podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit jak napadené rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu nalézacího, neboť obě jmenovaná rozhodnutí byla zatížena stejnou, tj. právně kvalifikační vadou.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud zároveň připomíná soudu nalézacímu jeho vázanost právním názorem soudu dovolacího, jak plyne z ust. §265s odst. 1 tr. ř.
Podle §265k tr. ř. bylo rozhodnuto o zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu, jemuž zároveň Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť s přihlédnutím k povaze uplatněného důvodu dovolatelem a důsledkům, které ze zrušení dovolaného rozhodnutí plynou pro nové rozhodování o vině a trestu, bylo zřejmé, že vadu napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem. Ten proto své rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v zasedání neveřejném.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka