ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.98.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 98/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2005 o dovolání podaném M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 928/2004 ze dne 7. 10. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 52/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 52/2003 ze dne 30. 6. 2004 byl dovolatel pod bodem 1, 2 tohoto rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 (dále jen tr. zák.) a pod bodem 3) tohoto rozsudku byl uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. Uvedených trestných činů se dopustil celkem třemi skutky, které jsou podrobně popsány ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let s vyslovením dohledu a s příkazem podle svých sil a možností nahradit způsobenou škodu. Dále mu byl uložen peněžitý trest a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody. V další části obžaloby byl pro skutky v ní uvedené podle §226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěn.
V předmětné věci podal M. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením sp. zn. 2 To 928/2004 ze dne 7. 10. 2004 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl (stejně jako odvolání státního zástupce).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. S. dovolání a to včas, prostřednictvím obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí. Přestože neoznačil výslovně dovolací důvod jeho zákonným pojmenováním, ač tak bylo jeho povinností, lze z jeho popisu nepochybně dovodit, že uplatněným dovolacím důvodem je ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v rámci vedeného dokazování se soudy nezabývaly všemi učiněnými svědeckými výpověďmi,ale pouze těmi, které sami uznaly za vhodné. Z výpovědí označených svědků potom dovozuje, že tito museli vědět, že podepisují kupní smlouvu a nikoli smlouvu zástavní. V důvodech podaného dovolání tak zpochybnil výpovědi označených svědků (jejich věrohodnost) s tím, že uvedené kupní smlouvy (ze dne 10. a 24. 7. 2004) byly akceptovány příslušným katastrálním úřadem a všichni se také podepsali do notářské knihy podpisů s tím, že šlo o kupní smlouvy. Dodal, že on sám nikdy zástavní smlouvu nepoužil pro její nevhodný právní institut zajištění. K trestnému činu lichvy potom uvedl, že nevěděl, že v kritické době podnikatel H., kterému půjčil peníze, byl v tísni. Poukazoval v této souvislosti na charakter leasingové smlouvy i na vyjádření učiněná samotným J. H., ohledně jeho aktuálních finančních možností. Konečně zmínil i to, že soudy rozhodovaly v jeho věci opakovaně a to rozdílně, aniž se výrazně změnily důkazy ve věci provedené. Uvedl také, že je osobou bezúhonnou, má za to, že v jeho věci byly minimálně dány pochybnosti o jeho vině a přesto soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Závěrem navrhl,aby dovolací soud podle §243b odst. 3 občanského soudního řádu „rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. Přes takto zjevně nesprávně formulovaný petit dospěl dovolací soud k závěru, že přes nesplnění povinnosti soudem prvního stupně uvedenou nesprávnost odstranit, jde o pochybení ryze formální, když i z takto formulovaného petitu lze dovodit jeho faktický smysl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být fakticky naplněn a nelze na něj, bez příslušné argumentace, pouze odkázat. Tak se ovšem stalo v posuzované věci, kdy dovolatel se snažil především zpochybnit soudem učiněné skutkové závěry, ze kterých vyplynulo, že před poškozenými předstíral, že podepisují smlouvy zástavní, ačkoliv na rozdíl od nich věděl, že se jednalo o smlouvy kupní. Soudy potom na základě takovýchto skutkových zjištění správně učinily právní závěr ohledně viny dovolatele, který poškozené uváděl úmyslně v omyl a naplnil tak i subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Popsané úmyslné jednání je závěrem právním, ten však vychází ze skutkových zjištění soudů, plynoucích z provedeného dokazování. Jeho přezkoumání nezakládá uplatněný dovolací důvod, který v uvedeném směru vytýká způsob, jakým byly hodnoceny důkazy a směřuje i proti skutkovým zjištěním, na základě kterých byl dovolatel označen za toho, kdo úmyslně uvedl jiné v omyl a v zásadě tak nabízí jiný skutkový děj, ze kterého potom dovozuje i jiné právní závěry. Také valná část argumentace dovolatele ve vztahu k trestnému činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., kterým byl shledán vinným, je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými soudy a stejně jako v případě již uvedeného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. by bylo na místě podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Za právně relevantní považuje státní zástupce námitku nesprávného právního posouzení okolnosti jednání spočívajícího „v tísni“ u poškozeného J. H. při posouzení naplnění
všech znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., kterým byl dovolatel shledán vinným. V daných souvislostech je takto tísní zapotřebí rozumět mimořádně tíživou situaci poškozeného,vyvolanou i určitou přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení v možnostech poškozeného není. V této souvislosti státní zástupce poukázal na to, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že J. H. v rozhodné době podnikal a dostal se přechodně do finančních těžkostí, které mu bránily v řádném splacení několika posledních leasingových splátek na stavební stroje (sloužící k jeho podnikání). Nedařilo se mu potřebné peníze zajistit (ani bankovním úvěrem), a proto se snažil o získání potřebných prostředků i pomocí půjčky. Proto také reagoval na inzerát podaný dovolatelem a v celém rozsahu akceptoval jím stanovené podmínky. Potřeba poškozeného byla natolik naléhavá, že by její nenaplnění (stejně jako pro A. H.) mělo pro něj vážné existenční následky. Pokračování jeho podnikání tak nezbytně vyžadovalo investici, jinak by muselo skončit. Takovouto situaci manželů H. lze kvalifikovat jako tíseň a jestliže se ji rozhodli překonat získáním finančních prostředků za tak evidentně nevýhodných podmínek, jaké jim nabídl dovolatel, jednali potom v tísni ve smyslu §253 odst. 1 tr. zák. Potřebné finanční prostředky sloužily ke krytí přechodného nedostatku peněz nutných ke splácení několika posledních leasingových splátek, když hrozilo, že jejich nesplacení by mohlo vést k tomu, že stavební stroje, jejichž hodnota byla skoro splacena, by musel poškozený vrátit majiteli. Tato tíživá situace potom vedla poškozené k tomu, že přistoupili na nevýhodné podmínky uvedené půjčky. Ze skutkových zjištění, které nezpochybnil ani dovolatel, potom plyne, že byl o tíživé situaci poškozených dostatečně informován. Předmětná skutková zjištění týkající se znaku „zneužívaje něčí tísně“ byla dostatečně vyjádřena v tzv. skutkové větě citovaného rozsudku a adekvátně vyjádřena i ve větě právní. S ohledem na uvedené pak státní zástupce navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout,že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se tak nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen v takovém případě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s korektně provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu jednotlivých skutků dovolatel vznesl z valné části námitky vůči soudy učiněným skutkovým zjištěním v rámci jím vedeného dokazování (v části i proti hodnocení výpovědí svědků, kteří vypovídali ohledně skutků pro které byl dovolatel obžaloby zproštěn). Polemizuje také s výpověďmi svědků, kteří uvedli, že podepsali listiny v přesvědčení navozeném dovolatelem, že šlo o smlouvy zástavní, nikoli kupní a de facto tak zpochybňuje jejich věrohodnost. Sám potom nabízí řadu úvah, ze kterých by mělo vyplynout, že dotyční věděli o tom, že podepisují smlouvu právě kupní. Prostřednictvím těchto námitek tak zpochybňuje skutkové závěry učiněné soudy, ze kterých tyto dovodily, že dovolatel předstíral poškozeným, že tito podepisují smlouvy zástavní, ačkoliv věděl, že se jednalo o smlouvy kupní, což také vedlo soudy k právnímu závěru, že dovolatel uvedl poškozené v omyl a naplnil tak jeden ze zákonem požadovaných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Výhrady vedené v této části podaného dovolání proti způsobu hodnocení provedených důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním, ze kterých nepochybně vyplynulo, že v rozhodné době úmyslně uvedl jiného v omyl, nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod a to i s poukazem na to, že učiněná skutková zjištění a právní závěry z nich dovozené nejsou v rozporu. Pokud by takovéto námitky zůstaly v argumentaci dovolatele osamocené, nezbylo by než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu,než je uveden v §265b tr. ř. Stejnou úvahu lze vztáhnout i k části výhrad, které dovolatel vznesl ve vztahu k trestnému činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., jímž byl shledán vinným. Jedná se takto o polemiku vedenou dovolatelem ve vztahu k postavení poškozeného H. v souvislosti s nemožností poškozeného plnit podmínky jím sjednaných leasingových smluv. Obdobně potom zvolený dovolací důvod nenaplňuje ani námitka procesního charakteru vztahující se k jednotlivým rozhodnutím soudů v celé jeho trestní věci a kritizující postup jím označených orgánů činných v trestním řízení.
Námitkou, která má povahu právně relevantní z hlediska užitého dovolacího důvodu, tak zůstává ta, v jejímž rámci dovolatel namítá nesprávné právní posouzení okolnosti skutkové povahy trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. a to v podobě absence „tísně“ poškozených, když má za to, že tísní není to, když podnikatel uzavře leasingovou smlouvu a neplatí. K tomu je na místě uvést, že trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. je spáchán tím, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění,jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. V této souvislosti se tísní rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného vyvolaná určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. V dané věci šlo o hospodářskou nesnáz, která byla schopna zjevně přivodit zhroucení podnikání poškozeného a vážně tak ohrozit jeho společenské postavení. To i za stavu kdy poškozený prokazatelně neměl potřebné prostředky aktuálně k dispozici. Poškozený se v rozhodné době dostal do finančních potíží v souvislosti se splacením několika posledních leasingových splátek na stavební stroje, které byly podstatnou součástí jeho podnikání. Proto akceptoval nabídku dovolatele (když neuspěl jinými cestami – byl mu odmítnut bankovní úvěr), reagoval na inzerát dovolatele a podmínky jím stanovené nakonec v celém rozsahu přijal, přičemž plnění, ke kterému se takto (i se svou manželkou zavázal), bylo prokazatelně v hrubém nepoměru k hodnotě dovolatelem poskytnutého plnění. Tento tísnivý stav byl přitom dovolateli znám, když byl v tomto smyslu poškozenými podrobně informován. Tuto skutečnost také nalézací soud odpovídajícím způsobem vyjádřil v tzv. skutkové větě svého rozhodnutí a vyjádřil ji následně i ve větě právní. Vzhledem k výše uvedenému potom takto podané dovolání je v uvedené části zjevně neopodstatněné.
S poukazem na uvedené potom Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka