ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1027.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1027/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně Ing. K. M., zastoupené advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 88/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. září 2003, č. j. 19 Co 58/2003-120, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29.11.2002, č.j. 12 C 88/2001-87, zastavil řízení ohledně návrhu žalobkyně na určení, že je „vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí a to objektu bydlení čp. 484 v K. na st. p. č. 619 (zastavěná plocha), st. p. č. 619, garáže na st. p. č. 1197 (zastavěná plocha a nádvoří), st. p. č. parc. 1197, poz. parc. č. 1082/3 (zahrada) se všemi součástmi, veškerým příslušenstvím a to kolnou, venkovními úpravami (přípojkou vody, přípojkou kanalizace, žumpou, zpevněnými plochami, schody venkovními a předloženými, plotem, plotovými vrátky, plotovými vraty, s travnatými porosty), vše v katastrálním území K., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Ú. na LV č. 456
pro obec a katastrální území K.“ (výrok I.); určil, že „žalovaná je povinna vydat žalobkyni majetek, a to jednu ideální polovinu nemovitostí a to objektu bydlení čp. 484 v K. na st. p. č. 619 (zastavěná plocha), st. p. č. 619, garáže na st. p. č. 1197 (zastavěná plocha a nádvoří), st. p. č. parc. 1197, poz. parc. č. 1082/3 (zahrada) se všemi součástmi, veškerým příslušenstvím a to kolnou, venkovními úpravami (přípojkou vody, přípojkou kanalizace, žumpou, zpevněnými plochami, schody venkovními
a předloženými, plotem, plotovými vrátky, plotovými vraty, s travnatými porosty), vše v katastrálním území K., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Ú. na LV č. 456 pro obec a katastrální území K.“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11.825,- Kč „přímo“ právnímu zástupci žalobkyně
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Vycházel ze závěru, že původní vlastnicí sporných nemovitostí byla L. T., zemřelá dne 5.10.1997 (dále též jen „zůstavitelka“); že zůstavitelka určila závětí ze dne 19.2.1992 svou univerzální dědičkou žalobkyni, neboť „věta po mé smrti a po smrti mého manžela znamená jen časový údaj, který je z části zcela zbytečný (po mé smrti), když jde o závěť, a částečně neplatný (po smrti mého manžela) podle ustanovení §478 ObčZ, když jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky“; že podle usnesení Okresního soudu ze dne 3.6.1998, č.j. D 1360/97-29, nabyl dědictví po zůstavitelce, jako dědic
ze zákona, její manžel MVDr. O. T., zemřelý dne 9.7.1999; že dědictví
po MVDr. O. T., včetně sporných nemovitostí, nabyla, jako dědička
ze závěti, žalovaná.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.9.2003, č.j. 19 Co 58/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před „okresním soudem“ 16.500,- Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.975,- Kč (výrok III.) a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. L. Opíraje se zejména o zjištění učiněná z výpovědí svědků O. Z. a Ing. J. M., že „vztahy mezi zůstavitelkou L. T.
a jejím manželem byly dobré, žili spolu v harmonickém vztahu a zůstavitelka nikdy nemluvila o tom, že by po ní neměl dědit její manžel“, dospěl k závěru, že žalobkyně není dědičkou zůstavitelky podle závěti ze dne 19.2.1992, neboť „pouze pro případ, že by se smrti zůstavitelky L. T. nedožil její manžel MVDr. T., měla dědit žalobkyně, resp. že žalobkyně byla pouze náhradní dědičkou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; že odvolací soud „přecenil význam tvrzení svědků ohledně harmonického vztahu zůstavitelky a jejího manžela, aniž by hodnotil obsahy výpovědí těchto svědků i samotné žalobkyně jako celek“; že „ze zákonné úpravy náhradního dědice vyplývá, že v závěti musí být uvedeni dědici dva (případně dědiců více) a musí být určeno, kdo je dědicem hlavním a kdo dědicem náhradním“, přičemž „předmětná závěť hovoří pouze o jediném dědici, a to o žalobkyni“; že „druhou část závěti je proto nutno … považovat za podmínku, která v souladu s ust. §478 občanského zákoníku nemá právní následky“ a že proto „jedinou dědičkou ze závěti je žalobkyně“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř.
bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §485 odst. 1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že nepravý dědic (osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za majetek poskytnout peněžitou náhradu.
Podle ustanovení §476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.
Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku; podstatnou obsahovou náležitostí tohoto projevu vůle je ustanovení dědice (dědiců) k celému majetku zůstavitele nebo k jeho poměrné části, popřípadě k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem (zřízení nadace).
Jednou ze způsobilých forem, v jaké může být závěť pořízena, je závěť napsaná vlastní rukou zůstavitele (závěť holografní). Takováto závěť - má-li být platným právním úkonem - musí obsahovat obsahové náležitosti závěti napsané vlastní rukou zůstavitele a jeho vlastnoruční podpis.
V posuzovaném případě žalobkyně tvrdí, že je oprávněnou dědičkou po L. T., zemřelé dne 5.10.1997. Své dědické právo opírá o závěť napsanou zůstavitelkou vlastní rukou dne 19.2.1992. Dědictví, jehož vydání se žalobkyně domáhá, nabyla žalovaná děděním po MVDr. O. T., manželovi L. T. Tomu nabytí uvedeného majetku děděním potvrdil soud v řízení o dědictví po L. T., vycházeje ze závěru, že je jediným dědicem zůstavitelky, a to ze zákona, neboť zůstavitelka nepořídila závěť. Spor o dědické právo po L. T. je dán sporem
o výklad obsahu její závěti ze dne 19.2.1992.
Z obsahu spisu vyplývá, že L. T. pořídila dne 19.2.1992 závěť napsanou vlastní rukou, ve které, vedle data a podpisu, pouze uvedla „ustanovuji svou dědičkou neteř K. M., roz. Č., dne 24.1.1962. Závěť nabývá platnosti po mé smrti a po smrti mého manžela“.
Spor o výklad obsahu právního úkonu závěti (§35 odst. 2 obč. zák.) je sporem
o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2428/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004).
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti zejména prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (srov. §37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 92, ročník 2005).
Žalobkyně v dovolání namítá, že „ze zákonné úpravy náhradního dědice vyplývá, že v závěti musí být uvedeni dědici dva (případně dědiců více) a musí být určeno, kdo je dědicem hlavním a kdo dědicem náhradním“.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Námitka žalobkyně není opodstatněná. Občanský zákoník, ani jiný právní předpis, nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem (náhradním dědicem) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn.
4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984].
Žalobkyně v dovolání dále namítá, že odvolací soud „přecenil význam tvrzení svědků ohledně harmonického vztahu zůstavitelky a jejího manžela, aniž by hodnotil obsahy výpovědí těchto svědků i samotné žalobkyně jako celek“; že „předmětná závěť hovoří pouze o jediném dědici, a to o žalobkyni“; že „druhou část závěti je nutno … považovat za podmínku, která v souladu s ust. §478 občanského zákoníku nemá právní následky“ a že proto „jedinou dědičkou ze závěti je žalobkyně“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat
s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud po posouzení obsahu závěti zůstavitelky ze dne 19.2.1992 dospěl k závěru, že „pouze pro případ, že by se smrti zůstavitelky L. T. nedožil její manžel MVDr. T., měla dědit žalobkyně, resp. že žalobkyně byla pouze náhradní dědičkou“.
Tento závěr odvolacího soudu má oporu v provedeném dokazování a dovolací soud s ním souhlasí. I když závěť není zcela jednoznačně formulována, je z jejího obsahu, i z provedeného dokazování, nepochybné, že L. T. si sice přála, aby se žalobkyně v budoucnosti stala vlastnicí jejího majetku, nikoli však na místo jejího manžela, tj. MVDr. O. T. (srov. text závěti „po mé smrti a po smrti mého manžela“). Za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je proto odůvodněn závěr, že L. T. ustanovila žalobkyni svou dědičkou pouze pro případ, že by po ní její manžel MVDr. O. T. nedědil, tj. náhradní dědičkou; jakékoliv podmínky k závěti připojeny nejsou (§478 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně není dědičkou po L. T. podle závěti této zůstavitelky ze dne 19.2.1992; žaloba podaná žalobkyní ve smyslu ustanovení §485 obč. zák. proto není opodstatněná.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu