ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1051.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1051/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců: a) V. N., b) O. N., a c) V. N., všech zastoupených advokátkou, proti žalované obchodní společnosti A. p., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 36 C 16/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005, č.j. 1 Co 209/2004-84, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozhodoval o návrhu žalobců na přisouzení finanční satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") za zásah proti jejich osobnostnímu právu na soukromí a rodinný život, kdy při dopravní nehodě ze dne 17. března 2001 zemřel syn prvních dvou žalobců a současně bratr třetího žalobce – P. N. Rozsudkem ze dne 20. května 2004, č.j. 36 C 16/2004-58, zamítl žalobu, aby z tohoto titulu žalovaná pojišťovna (u níž měl v důsledku nehody též zemřelý M. P., který tuto nehodu zavinil, sjednáno smlouvou ze dne 1. března 2001 zákonné pojištění za škodu způsobenou vozidlem), zaplatila na náhradu nemajetkové újmy v penězích žalobci a) částku 500.000,- Kč, žalobkyni b) tutéž částku a žalobci c) částku 200.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně v tomto případě dospěl především k závěru, že povinnost poskytovat plnění v souvislosti s ochranou osobnosti ve smyslu ustanovení §13 o.z. může přejít (z osoby, která způsobila zásah proti osobnostním právům fyzické osoby) na další osobu – v daném případě pojišťovnu – výhradně na základě zákona nebo na základě řádného, srozumitelného a svobodného právního úkonu. Žádný z těchto předpokladů však v posuzovaném případě nebyl splněn. Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, se na ochranu osobnosti (na nároky vyplývající z úpravy ochrany osobnosti) nevztahuje a žalovaná pojišťovna v příslušných smluvních podmínkách o ochraně osobnosti neuvažovala. Soud prvního stupně konečně připomněl, že povinnost poskytnout zadostiučinění podle §13 o.z. je osobně spjatá s osobou, která se neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby dopustila, takže má osobní charakter a zaniká smrtí takové osoby. Na straně povinné osoby pak není v případě její smrti možný případný přechod práv (resp. povinností) na jiný subjekt. Uplatněný nárok žalobců podle ustanovení §13 o.z. proto zanikl v okamžiku smrti M. P.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. ledna 2005, č.j. 1 Co 209/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že za posuzovaný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců žalovaná nenese odpovědnost podle ustanovení §13 o.z. Tu nelze dovodit ze smlouvy (o pojištění), kterou žalovaná uzavřela dne 1. března 2001 s M. P., jejíž součástí jsou Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, schválené Ministerstvem financí ČR ze dne 11. října 1999. Předmětnou smlouvou byl stanoven rozsah pojištění výlučně za škodu, nikoliv však za újmu na osobnostních právech. Součástí pojištění tak nebylo ani způsobení újmy na soukromí a rodinném životě.
Odvolací soud neshledal dále oprávněnou výtku žalobců, že soud prvního stupně nesprávně vyložil z hlediska logického, gramatického a systematického ustanovení §6 odst. 2 zmíněného zákona č. 168/1999 Sb. Oprávněným neshledal ani poukaz žalobců na povinnost státu zajistit, aby se dostalo zadostiučinění osobám, u nichž došlo k újmě na právu na rodinný život, jestliže stát není v dané věci účastníkem řízení a v řízení nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalovaná tvrzené povinnosti státu v tomto směru převzala.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobců dne 10. března 2005, přičemž téhož dne též nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobci dne 15. dubna 2005 včasné dovolání. Mají zato, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.) Napadenému rozhodnutí vytýkají, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatelé především rekapitulují v řízení učiněná skutková zjištění. Poté dovozují, že soudy obou stupňů správně zjištěný skutkový stav podrobily nesprávnému právnímu posouzení při výkladu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Poukazují především na úpravu obsaženou v ustanovení §6 a §9 cit. zákona. Podle dovolatelů výklad soudů, že formulace „v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu“ se vztahuje výlučně k náhradě škody podle §442 násl. o.z., je v rozporu se zásadami logického, gramatického a systematického výkladu a je porušením čl. 95 Ústavy ČR. Mají zato, že je nerozhodné, pokud zákon č. 168/1999 Sb. hovoří na různých místech pouze o „škodě“, když pro újmu na osobnostních právech se promiskue používá pojem „nemateriální škoda“.
Za tohoto stavu proto dovolatelé žádají, aby dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání přitom vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je pak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když dovolací soud má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v souvislosti s řešením otázky subjektu odpovědného za tvrzený zásah do práva na ochranu osobnosti žalobců.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud přitom povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly v dovolání výslovně uplatněny. Tyto vady se však ze spisu nepodávají.
Současně ani obsah dovolání žalobců neuvádí takové skutečnosti, které by věcnou správnost napadeného rozsudku zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tak o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i značně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu konkrétních hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Součástí práva na ochranu osobnosti je i právo na soukromí a rodinný život, které v sobě obsahuje též právo na soužití s dalšími osobami - především pak s členy rodiny.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce podle §13 o.z., se zákonná konstrukce tohoto ustanovení vymezuje vztahem vzniklým v důsledku neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, mezi touto osobou a osobou, které se zásah přičítá. To odůvodňuje dělení subjektů všeobecného osobnostního práva na subjekty oprávněné (t.j. nositele všeobecného osobnostního práva, kterými mohou být pouze fyzické osoby) a na subjekty povinné z takto vzniklého vztahu (kterými mohou být jak fyzické, tak i právnické osoby).
Z konstrukce zmíněného ustanovení je třeba dovodit při neoprávněném dotčení osobnostních práv fyzické osoby bezprostřední vazbu mezi oprávněnou osobou na jedné straně a povinnou osobou na straně druhé. Jde tak o právo osobní, jehož jedním z atributů je, že ve smyslu ustanovení §579 o.z. zaniká smrtí oprávněného nebo smrtí povinného (zde jako osoby, která má povinnost poskytnout příslušné zadostiučinění oprávněné osobě).
To pak bylo nepochybně určující i při posouzení uplatněného nároku. V řízení nebylo zpochybňováno a ani zpochybněno, že zásah do osobnostních práv žalobců - konkrétně do jejich práva na soukromí resp. rodinný život - je spojován s úmrtím syna prvních dvou žalobců (resp. bratra třetího žalobce) při dopravní nehodě, kterou zavinil M. P., který na následky nehody též zemřel. Žalovaná však byla jako pojišťovna pouze účastníkem pojistného vztahu z odpovědnosti pojištění vozidla uzavřeného mezi ní a uvedeným M. P. Je nepochybné, že žalovaná sama nikterak nezasáhla do osobnostních práv žalobců (což žaloba ostatně ani netvrdí).
Jestliže tedy v souzeném případě osoba, u níž okolnosti odůvodňují posuzovat ji jako potencionálně povinnou osobu za tvrzený zásah do osobnostních práv žalobců, zemřela, zanikla tím s přihlédnutím k vyloženému ve smyslu ustanovení §579 odst. 1 o.z. její případná povinnost vyvozovaná z ustanovení §13 o.z. V tomto případě se jedná o výlučně osobní povinnost povinného subjektu. Kromě toho zákon sám nestanoví eventuální možnost případného přechodu této povinnosti na další osoby, jako osoby z tohoto vztahu povinné.
Z uvedených úvah v zásadě v posuzované věci vycházel již soud prvního stupně (byť do určité míry až na druhém místě), pokud shledal předpoklady pro zamítnutí žaloby. Proto, pokud odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl tak věcně správně.
Jestliže tedy z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil věcně správně, bylo proto dovolání žalobců zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu