ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1058.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1058/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) L. N., a b) E. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 275/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 21 Co 378/2004 - 105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „dům čp. 566 na pozemkové parcele č. 783 (zastavěná plocha, nádvoří), garáž bez č. p. na pozemkové parcele 784/2, pozemková parcela č. 783 o výměře 123 m2, zahrada na pozemkové parcele č. 784 o výměře 521 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1245 u Katastrálního úřadu P. pro obec a okres hlavní město P. a katastrální území S., jsou ve společném jmění manželů L. N. a E. N.“. Žalobu odůvodnili tím, že kupní smlouvu ze dne 30. 1. 1996 o převodu těchto nemovitostí na kupující manžele E. a S. T. považují za neplatnou, neboť „při jejím podpisu byli uvedeni v omyl pánem, který se představil jako D. (jeho totožnost není známa) a jenž pro ně „zprostředkovával obstarání úvěru po podnikatelské účely od paní S.“. Uvedené nemovitosti „byly poskytnuty jako zástava“, ale místo zástavní smlouvy byla podepsána smlouva kupní. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, „žalobce nemohl podat odvolání, neboť toto rozhodnutí bylo doručeno J. Z. na základě plné moci, kterou žalobci nepodepsali. Z uvedených důvodů nepřešlo vlastnické právo k nemovitostem na manžele T. a následně ani
na další osoby, naposledy na žalovaného, který je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 1. 2004, č. j. 10 C 275/2003 - 74, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jako prodávající uzavřeli dne 30. 1. 1996 s E. a S. T. jako kupujícími kupní smlouvu, kterou jim prodali pozemkovou parcelu č. 783 - zastavěná plocha/ objekt bydlení o výměře 123 m2 a pozemkovou parc. č. 784 - zahrada, zapsaných na LV č. 1245
u Katastrálního úřadu P. pro obec a okres h. m. P. a kat. území S., za dohodnutou kupní cenu ve výši 940.000,- Kč. K vyřízení návrhu na vklad vlastnického práva udělili oba žalobci téhož dne zvláštní plnou moc JUDr. J. Z., který ji přijal, přičemž podpisy obou žalobců na ní byly úředně ověřeny. Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem nastaly ke dni 8. 2. 1996. Dne
26. 7. 1996 uzavřeli E. a S. T. jako prodávající s P. Š. jako kupujícím kupní smlouvu o převodu uvedených pozemků s rozestavěnou stavbou
na pozemkové parcele č. 783 za dohodnutou kupní cenu ve výši 940.000,- Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dne 31. 7. 1996. Kupní smlouvou ze dne 13. 11. 1997 uzavřenou mezi P. Š. jako prodávajícím
a žalovaným jako kupujícím byly nemovitosti s rozestavěnou stavbou rodinného domku
na pozemkové parc. č. 783 ve S. se všemi součástmi a příslušenstvím, včetně garáže, převedeny za kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč; právní účinky vkladu této smlouvy nastaly dne 14. 11. 1997. Pravomocným rozhodnutím Úřadu městské části Praha 5 ze dne 2. 4. 1998 byla zkolaudována stavba rodinného domku na pozemku parc. č. 783 v kat. ú. S., včetně žumpy a el. přípojky, pro stavebníka - žalovaného a stavbě bylo přiděleno čp. 566 a dalším rozhodnutím ze dne 25. 4. 1999 byla zkolaudována stavba garáže
na pozemku parc. č. 784/2 v kat. území S. pro stavebníka - žalovaného a k jeho žádostem pak byly obě stavby zapsány do katastru nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že usneseními Policie ČR z 12. 11. 1996 a z 28. 2. 2002 byla odložena trestní oznámení žalobce z 10. 10. 1996 a z 19. 9. 2001, neboť v prvém případě se ze strany J. B. nejednalo o trestný čin nebo přestupek, neboť v domě - tehdy vedeném pod č. 049
ve S. bydlel jako nájemník na základě smlouvy uzavřené s P. Š.,
a v druhém případě byl skutek, jehož se měl dopustit neztotožněný podezřelý D., promlčen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o určení vlastnictví není opodstatněná, neboť v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by mohly vést
k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 1. 1996 podle ust. §37 odst. 1 (§35 odst. 2 obč. zák.), §38 a §39 obč. zák. Za neprokázané soud považoval tvrzení žalobců, že smlouvu uzavřeli v omylu, do nějž měli být uvedeni panem D., že se jedná
o „zástavu na úvěr pro podnikatelské účely s tím, že žalobce jej měl získat od paní S.“. Poukázal na to, že jména těchto osob se na žádných listinných důkazech
v řízení provedených nevyskytují, že pan D. nebyl smluvní stranou, že Smlouva
o půjčce uzavřená mezi žalobci a Č. s. s. (bez data) prokazuje jen to, že si půjčili částku 250.000,- Kč na stavbu rodinného domu, kterou se zavázali splácet
od října 1992 po 1.500,- Kč měsíčně, a že zároveň uzavřeli smlouvu o omezení převodu nemovitosti rodinného domu na parc. č. 784 v k. ú. S. na základě vydaného stavebního povolení ze dne 7. 8. 1989. Okolnost, že by se vůči prodávajícím dovolali relativní neplatnosti smlouvy (§40a, §49aobč. zák.) žalobci ani netvrdili, proto se smlouva považuje za platnou. Z tohoto důvodu se soud nezabýval otázkou, zda žalovaný vlastnictví k domu nabyl kupní smlouvou nebo originárním způsobem (vytvořením), a tedy tím,
v jakém stupni rozestavěnosti byla stavba v době, kdy ji koupil; vlastníky garáže se žalobci nestali, neboť ji postavil žalovaný (§132 odst. 1 obč. zák.). Provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru grafologie ohledně podpisu žalobců na plných mocích, které udělili JUDr. Z., považoval soud za nadbytečné, neboť podpisy byly úředně ověřeny
a vizuálně se neliší od ostatních podpisů žalobců na jiných listinách, též úředně ověřených.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č. j.
21 Co 378/2004 - 105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že nebyl prokázán žádný důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 1. 1996 podle ust. §37 a násl obč. zák. Dovodil, že není důvodná námitka žalobců, že při uzavírání smlouvy byli uvedeni v omyl p. D., neboť tento člověk nebyl vůči nim smluvní stranou, a sami netvrdili, že by je v omyl uvedli kupující manželé T. Důvod, který žalobce vedl k uzavření kupní smlouvy je pro posouzení její platnosti právně nevýznamný. Za správný považoval i názor soudu prvního stupně
o nevěrohodnosti tvrzení žalobců s ohledem na to, že vlastnictví manželů T. jim bylo známo a „potvrzeno i na základě“ šetření Policie ČR v roce 1996 a že platnost smlouvy začali zpochybňoval až určovací žalobou z 11. 8. 2003.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. Namítají, že soudy obou stupňů „se neměly spokojit s pouhým formálním přihlížením k platnosti a úplnosti kupní smlouvy uzavřené dne 30. 1. 1996, kterou měly být prodány předmětné nemovitosti“, ale měly přihlédnout i k „jejich projevu a vůli“, když tuto smlouvu považovali „za formu zajišťovacího prostředku k úvěru a v této souvislosti s nimi jednal pan D., jehož osoba nebyla žalobci ani orgány činnými v trestním řízení ztotožněna“. Tvrzení, že při podpisu smlouvy byli uvedeni v omyl, pak „mohl podepřít výslech nebo alespoň výzva původním kupujícím manželům T., aby předložili potvrzení o předání údajné kupní ceny; ti by ho však předložit nemohli, protože potvrzení
o převzetí kupní ceny žalobci nedošlo“. Dále namítají, že soud při hodnocení důkazů nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, zejména k tomu, co žalobci uvedli jako účastníci řízení, a ani neprovedl jimi navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie, který „by prokázal jejich tvrzení, že podpisy na plné moci jsou falešné“. Mají
za to, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že jediným záměrem žalobců byl prodej předmětných nemovitostí, a nechaly se „nad míru ovlivnit dobou od údajného přechodu vlastnictví k podání žaloby na jeho určení“. Z provedených důkazů, zejména usnesení Policie ČR ze dne 12. 11. 1996, č. j. ČVS: OR 5-926/3-TČ-9, vyplývá, že žalobci se pokusili prostřednictvím trestního řízení zajistit ochranu svých práv, ale v důsledku nedostatku finančních prostředků na kvalifikovanou právní poradu, nevyužili všechny možnosti trestního řádu, tj. např. odvolání proti citovanému usnesení. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak je uvedeno výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení podle ust. §238
a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že
na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) nebo ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Žalobci v dovolání neuvedli, v čem spatřují zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem nenamítají. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelé především nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že neprokázali své tvrzení o tom, že smlouvu považovali „za formu zajišťovacího prostředku k úvěru a že v této souvislosti s nimi jednal pan D., jehož osoba nebyla žalobci ani orgány činnými
v trestním řízení ztotožněna“, a že „při podpisu smlouvy byli uvedeni v omyl“; je tedy zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci
a s hodnocením provedených důkazů. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť
ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dovolání z hlediska ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Namítaná okolnost, že v důsledku nedostatku finančních prostředků žalobci nevyužili možnosti podat proti usnesení Policie ČR ze dne 12. 11. 1996 odvolání, nebyla za zjištěného skutkového stavu pro právní posouzení věci z hlediska hmotného práva významná.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle
§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vytýkají-li dále dovolatelé odvolacímu soudu, že v řízení nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie a že jako svědci nebyli vyslechnuti manželé Timannovi, případně od nich nebylo vyžádáno potvrzení o předání „údajné kupní ceny“, nemohl se dovolací soud touto námitkou zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna určená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu