ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1153.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1153/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. M. a 2) I. D., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 77/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č.j. 1 Co 200/2004-93, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j.
16 C 77/2003-73, zamítl žalobu, podle níž se první žalovaný měl dopisem žalobci omluvit, že dal podnět k veřejnému projednání žalobcova chování v Rehabilitačním středisku O. na jednání dne 11. března 2003 v budově Gymnázia a Střední odborné školy v Ú., a dále, že při stejném jednání sdělil o žalobci nepravdivé informace třetím osobám, kde o žalobci řekl.: „chování studentek se sexuálním podtextem ovlivní jejich kvalifikaci u Mgr. H. i o dva stupně příznivěji“, když tak porušil právo na ochranu žalobcovy osobnosti. Dále tak byla zamítnuta žaloba, aby druhá žalovaná se dopisem uveřejněným v uzamykatelné vývěsce na chodbě školy omluvila žalobci, že vyvolala jednání o projednání jeho chování v Rehabilitačním zařízení O., a že ho navíc opatřeními vyvozenými z tohoto jednání nepřiměřeně poškodila a zostudila a porušila právo na ochranu žalobcovy osobnosti. Konečně zamítl žalobu, aby oběma žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně v případě prvního žalovaného vycházel ze zjištění, že jeho dcera je studentkou školy, byť ji žalobce neučil. Prvý žalovaný se na druhou žalovanou jako ředitelku školy obrátil kvůli údajnému chování žalobce ke studentkám. Teprve
v průběhu hovoru se druhá žalovaná dozvěděla o chování žalobce v rehabilitačním zařízení. Jednání dne 11. března 2003 o stížnosti na chování žalobce v rehabilitačním zařízení bylo vyvoláno na základě upozornění prvého žalovaného. Soud zde vyšel
z úvahy, že první žalobce sice upozornil na jednání žalobce, avšak nešlo v tomto případě o podnět, aby bylo žalobcovo chování veřejně projednáno. Prvý žalovaný svým sdělením hájil zájem rodičovské veřejnosti (resp. jejich dětí). První žalovaný se tak nedopustil neoprávněného zásahu do chráněných osobnostních práv žalobce.
U druhé žalované, která se bránila tím, že ve sporu není pasivně legitimována, soud především připomněl, že nesvolala jednání, na němž by se probíraly skutečnosti soukromého života žalobce. Jestliže vznikly pochyby, zda se žalobce chová v souladu
s organizačním řádem, bylo na druhé žalované přešetřit informace sdělené škole prvním žalovaným. Opatření vyvozená z jednání ze dne 11. března 2003 byla v její kompetenci a nemohou být přezkoumávána v řízení o ochranu osobnosti. Soud proto v této části žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace druhé žalované. Současně připomněl, že nadto žalobce uplatnil zcela nepřiměřený prostředek požadované ochrany osobnosti.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č.j. 1 Co 200/2004-93, podle ustanovení §119 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, stejně tak jako s jeho skutkovými závěry.
V případě prvního žalovaného odvolací soud zejména připomněl, že
o neoprávněný zásah do osobnostních práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z. nejde (např. též) tam, kde k zásahu došlo v rámci jiného subjektivního práva stanoveného zákonem - v daném případě ve formě upozornění podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. První žalovaný tak činil jako rodič studentky. Tímto upozorněním vykonával své právo, což vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce.
U druhé žalované se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že druhá žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná, když na základě upozornění prvního žalovaného jednala jako ředitelka školy a plnila tak úkoly právnické osoby.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. ledna 2005, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 25. února 2005 včasným dovoláním. Přípustnost dovolání žalobce odvozuje z předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod uplatňuje v dovoláním rozváděném tvrzení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
V prvé řadě uvádí, že sdělení prvého žalovaného o chování žalobce
v rehabilitačním zařízení Ozone, na jehož základě byla svolána zmiňovaná schůze, není upozorněním podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., takže nepožívá ochrany jako výkon subjektivního práva stanoveného zákonem. Žalovaný měl informovat policii, kdy ředitelka školy nebyla osobou oprávněnou se takovýmto podnětem zabývat a řešit jej. Upozornění v tomto případě tak bylo pomluvou. Škola nebo její ředitelka též není orgánem státní správy nebo samosprávy, které jsou podle vyhlášky oprávněny vyřizovat stížnosti, oznámení a podněty.
Dále dovolatel poukazuje na to, že projednání intimního chování žalobce druhou žalovanou jako ředitelkou školy, kterého se měl žalobce dopustit mimo půdu školy
a mimo školní akci, a které nijak nesouviselo s jeho profesí pedagoga, je vybočením
z rámce plnění úkolů ředitelky školy.
Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaní nevyjádřili.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
K dovolatelem naznačené právní otázce lze uvést, že s odvolacím soudem je třeba se ztotožnit v závěru, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. O neoprávněný zásah
do osobnosti fyzické osoby však nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny patří mimo jiné případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Je pak zřejmé, že odvolací soud věc samu posuzoval zcela v souladu
s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. Nadto výtky obsažené
v dovolání žalobce, zabývající se ve značné míře jednotlivými skutkovými okolnostmi případu spíše směřují k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3, který však z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není uplatnitelný.
Za tohoto stavu není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu