ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1222.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1222/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. L. a 2) J. L., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 67/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 202/2004-123, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných částku l.935,- Kč jejich zástupci, advokátu, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2004, č.j. 36 C 67/2003-94, zamítl žalobu, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 40.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci neoprávněných zásahů do svých osobnostních práv, k nimž mělo dojít tím, že dne 25.3.2002 ji měl druhý žalovaný za nečinného přihlížení prvního žalovaného škrtit a povalit a že první žalovaný ji měl téhož dne později vyhrožovat nožem, dále že jí druhý žalovaný měl vyhrožovat v srpnu a v prosinci 2002 a oba žalovaní ji měli pronásledovat a snažit se ji vyhnat z domu. U tvrzeného zásahu, kdy první žalovaný měl vybrat 500.000,- Kč z účtu soud prvního stupně dovodil, že toto jednání nelze posuzovat jako útok na osobnost žalobkyně, když případnou protiprávnost takového jednání je možné zkoumat jen u příslušného soudu na základě tomu odpovídající žaloby. Současně uvedl, že nelze spatřovat protiprávnost jednání
ve stížnostech, kterými se první žalovaný obracel na přestupkovou komisi, neboť se jedná o základní právo občanů.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 202/2004-123, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně z jím provedených důkazů. Po doplnění dokazování výslechem svědkyně A. L., se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně
na ochranu osobnosti, který by objektivně mohl přivodit újmu na právech chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákona (dále jen \"o.z.\"), což je základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, nelze ani dovodit odpovědnost žalovaných k náhradě nemajetkové újmy v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 29. listopadu 2004, přičemž žalobkyni byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne
15. ledna 2005 včasné dovolání doplněné podáními ze dne 22. ledna 2005 a 8. května 2005, a to do výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
\"o.s.ř.\"), když dovozuje, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvod uplatňuje s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř., když se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka v obsáhlém podání vytýká odvolacímu soudu, že \"volnost úvahy soudu při hodnocení důkazů se nesmí střetnout s vyčerpávající pečlivostí uvedeného postupu, který je základem pro úvahu soudu, z níž tak vždy musí být patrno, že byla vytvořena na základě vyčerpávajícího zhodnocení důkazů jednotlivě i v celku\" a dovolává se tak důvodu podřaditelného pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Podle dovolatelky se soud odvolací ani soud prvního stupně v celém průběhu řízení nikdy nepokusil zjednat si systematické jasno o všech souvisejících okolnostech, jež měly vyústit ve skutky tvrzené žalobou. Naopak soud druhé instance nepřipustil významný důkaz (lékařskou zprávu, konstatující nevyléčitelnou asociálnost druhého žalovaného), kterým by mohla být odstraněna chybná interpretace psychologického profilu druhého žalovaného soudem prvního stupně. Dále vytýká, že odvolací soud
(i soud prvního stupně) porušil zásadu vázanosti soudu podle §135 odst. 1 o.s.ř., když nevzal v úvahu při svém rozhodování usnesení policejního orgánu, jímž místo odložení věci po provedeném šetření rozhodl tento orgán podle §159a trestního řádu a tím vytýká soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř). \"Jiné vyřízení\" policejním orgánem po provedeném prověřování podle dovolatelky nepochybně zakotvuje to, že policejní orgán v rámci své kompetence dospěl k předběžným závěrům odlišným při posuzování skutkových okolností dané události než později soud. Jednalo se přitom o posuzování výpovědí týchž účastníků a svědků a stejných doplňujících důkazů. Bylo proto na soudu, aby se s tímto odlišným stavem předchozího hodnocení vypořádal a uvedl, čím jej pokládá za překonaný. K tomu ovšem v rozhodnutí soudů obou stupňů nedošlo. V neposlední řadě se žalobkyně domnívá, že je naplněn i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., (i když není dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/), neboť podle jejího názoru \"porušení uložené povinnost hodnotit ‚každý důkaz jednotlivě‘ a ‚všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti‘ a to s náležitou ‚pečlivostí‘, má-li potřebný,
po právní stránce zásadní význam, nemůže být z dovolacího přezkumu vyloučeno\".
Na závěr dovolatelka žádá, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a současně i rozsudek Krajského soudu v Praze a vrátil věc k novému projednání.
K dovolání žalobkyně se vyjádřili oba žalovaní. Uvádějí, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť obsahuje vesměs jen popis skutkového děje a polemiku se skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně. Navrhují proto, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž samotná dovolatelka ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Pokud se týče dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak je třeba připomenout, že ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř., je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních přepisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu: soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. V dané věci však žádné rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení nebylo vydáno, věc bylo pouze postoupena k řízení jinému orgánu.
V dalším se výtky žalobkyně ve své podstatě váží toliko ke konkrétním skutkovým zjištěním, s nimiž dovolatelka nesouhlasí a ke způsobu hodnocení důkazů soudem. Zde je třeba připomenout, že soudy obou stupňů (odvolací soud po doplnění dokazování) hodnotily důkazy provedené v řízení zcela v souladu s ustanovením §132 násl. o.s.ř.
Konečně dovolatelkou uváděný poslední dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř., mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, může být ovšem použit (jak správně sama připomíná) jen tehdy, vyplývá-li přípustnost dovolání
z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. (resp. podle obdobného použití těchto ustanovení podle §238 odst. 2 o.s.ř. a §238a odst. 2 téhož zákona). Způsobilým dovolacím důvodem není tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud dále uvážil, že přípustnost dovolání žalobkyně v této věci není založena ani na podkladě ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaných snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,-Kč. Protože pak bylo podané dovolání odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15
ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 1.550,- Kč. Podle ustanovení §17 odst. 2 vyhlášky, zastupuje-li advokát nebo notář v řízení ve stejné věci společně více osob, zvyšuje se sazba odměny o 20 % - tedy v tomto případě na částku 1.860,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaných proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 1.935,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu