ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1292.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1292/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) L. K., zastoupené advokátkou, 2) P. K., 3) A. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 119/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2004, č. j. 40 Co 1382/2003-272, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 1.8.2003, č. j. 10 C 119/99-212, zamítl žalobu žalobce na určení, že je „dědicem po zůstaviteli R. K., zemřelém 11.1.1999“; uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované
na náhradě nákladů řízení částku 17.747,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetí žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22.9.2004, č. j. 40 Co 1382/2003-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; uložil žalobci povinnost nahradit České republice – na účet Krajského soudu v Ostravě náklady řízení ve výši 558,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí; uložil žalobci povinnost zaplatit první žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.115,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně a rozhodl, že „žalobce a žalovaná 2) a 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Vycházel ze závěru, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobce jako potomek zůstavitele trvale neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl v intenzitě, která odpovídá běžným společenským zvyklostem“; že „bylo prokázáno, že zůstavitel měl zájem se s žalobcem jako potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „bylo prokázáno, že zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stál a nezájem žalobce se ho osobně citově dotýkal, o to citlivěji pak v období nemoci (od roku 1997);“ že „skutečnost, že žalobce od roku 1979, kdy se zůstavitel rozvedl s jeho matkou, navštívil místo bydliště zůstavitele pouze třikrát (dvakrát v souvislosti s návštěvou matky zůstavitele, jedenkrát u příležitosti pohřbu matky zůstavitele) a počtvrté se zúčastnil pohřbu zůstavitele v roce 1999, nelze vyhodnotit ve prospěch závěru, že by žalobce o zůstavitele projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl“; že „bylo prokázáno, že došlo k naplnění §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, to je, že žalobce o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, přičemž potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „má za to, že skutečnost, že potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který jako potomek projevit měl, nebyla prokázána“; že „se domnívá, že krajský soud porušil zásadu neúplné apelace, když připustil další dokazování (výslech svědků, kteří byli vyslechnuti již před soudem I. stupně a výslech svědkyně Z. R., která byla slyšena poprvé před krajským soudem), ačkoliv byli účastníci před soudem I. stupně řádně poučeni dle ust. §118 o. s. ř. a žádné další důkazy po tomto poučení nenavrhovali“; že „mezi svědky, kteří byli slyšeni znovu před krajským soudem, byli někteří z nich opětovně vyslýcháni již před soudem I. stupně, a někteří z těchto svědků byli přítomni v jednací síni i po svém výslechu … v tomto ohledu je důvodná obava, že byli průběhem jednání ovlivněni ve svých dalších výpovědích“; že „je navíc zřejmé, že výpovědi svědků navržených žalovanou před odvolacím soudem jsou naprosto účelové“; že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel sám měl zájem se s žalobcem stýkat“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dovolání namítá, že „má za to, že skutečnost, že potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který jako potomek projevit měl, nebyla prokázána“; že „mezi svědky, kteří byli slyšeni znovu před krajským soudem, byli někteří z nich opětovně vyslýcháni již před soudem I. stupně, a někteří z těchto svědků byli přítomni v jednací síni i po svém výslechu … v tomto ohledu je důvodná obava, že byli průběhem jednání ovlivněni ve svých dalších výpovědích“; že „je navíc zřejmé, že výpovědi svědků navržených žalovanou před odvolacím soudem jsou naprosto účelové“; že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel sám měl zájem se s žalobcem stýkat“.
I když žalobce v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce v dovolání dále namítá, že „se domnívá, že krajský soud porušil zásadu neúplné apelace, když připustil další dokazování (výslech svědků, kteří byli vyslechnuti již před soudem I. stupně a výslech svědkyně Z. R., která byla slyšena poprvé před krajským soudem), ačkoliv byli účastníci před soudem I. stupně řádně poučeni dle ust. §118 o. s. ř. a žádné další důkazy po tomto poučení nenavrhovali“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu